Torzo revoluce

Pravidelní milenci Philippa Garrela

Uvedením filmu Pravidelní milenci do širší distribuce dostává český divák konečně možnost seznámit se s dílem nevšedního francouzského filmaře Philippa Garrela ý je považován za jednoho z následovníků nové vlny konce 50. let. Ačkoli je toto filmové hnutí u nás poměrně dobře známé, dokonce populární, tvorba mladší generace, navazující a po svém rozvíjející jeho impulsy, zůstává pro českou kulturu dosud neobjevena. Filmy Jean-Daniela Polleta, Jeana Eustache či Barbeta Schroedera jsou dostupné pouze skalním zájemcům na specializovaných satelitních kanálech, či ojediněle na zahraničních VHS a DVD nosičích. Výjimkou není ani Garrel, ačkoli jeden jeho starší snímek Elle a passé tant d'heures sous les sunlights... mohli před několika lety shlédnout diváci na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Pravidelní milenci Philippe Garrel představuje výhradně autorský typ režiséra ž filmy slouží jako forma osobní, často velmi intimní výpovědi. Zarputile odmítá přizpůsobit se požadavkům trhu či dobového vkusu. Točí už desetiletí pořád téměř stejně a o tomtéž: láska, vášeň, tvorba. Většinou jde o témata spojená se životem mladých, dospívajících lidí – spíš umělců než intelektuálů – potácejících se mezi snem a tvrdou realitou. Námětem byly několikrát Garrelovy vlastní životní zkušenosti: vracel se hlavně k období soužití se slavnou zpěvačkou Nico z Velvet Underground, ze které kdysi udělal hlavní „hvězdu“ svých raných filmů. Druhá poloha v jeho tvorbě je pak více zaměřena na stárnoucí postavy é se naopak marně snaží tuto závrať mládí znovu zakusit.

Garrel sám začínal jako velmi mladý filmař, když v polovině 60. let ve svých šestnácti letech natočil krátký film Les enfants désaccordés se svým otcem Mauricem, významným francouzským hercem ž obsazuje doposud. V prvních dlouhometrážních snímcích pak radikálně zavrhuje tradiční dramaturgii, stejně jako způsob natáčení: používá prošlý materiál nebo vyřazené reflektory. Dodnes jsou jeho snímky charakteristické rozvolněným vyprávěním, pomalým rytmem, zastaralým akademickým obrazovým formátem 3:4, místy přesvícenými záběry a hlavně: důsledně černobílou kamerou. Koncem 60. let stojí v čele experimentální skupiny mladých filmařů Zanzibar, založené na barikádách Latinské čtvrti v Květnu ´68. Během střihu jednoho z filmů se v Římě seznámí s Nico. Ta kromě herectví a psaní dialogů skládá filmovou hudbu, Garrel píše, produkuje, režíruje, občas snímá kamerou, hraje a stříhá. Od 80. let pak začíná pracovat s širším štábem a ve svých scénářích klade větší důraz na fiktivní rovinu vyprávění. To je potvrzeno od 90. let stabilní spoluprací se scenáristou Markem Cholodenkem ý se podílel také na Pravidelných milencích.

Tento film v sobě do jisté míry shrnuje různé tendence dosavadní Garrelovy tvorby. Vypráví o fiktivních postavách, ovšem zúčastněných na reálných událostech historie – konkrétně na pařížských studentských bouřích v roce 1968. Garrel se navíc nechává inspirovat vlastními zážitky a vzpomínkami účastníka těchto stávek é promítnul do jednotlivých charakterů. Hlavní postavou je dvacetiletý (Garrelovi bylo v té době dvacet) talentovaný básník François (hraje ho Garrelův syn Louis) ý se aktivně podílí na odporu vůči politickému režimu. Převážnou část první třetiny tříhodinového filmu tvoří dlouhé inscenované sekvence z barikád é však díky pohyblivé kameře, práci s přirozeným světlem, černobílému obrazu a absenci umělé dramatičnosti působí až dokumentaristickým dojmem. Garrel nás vtahuje přímo mezi zapálené vraky aut. Jeho odpor ke zbytečně stylizovaným vnějším gestům činí také revoluční patos jeho postav uvěřitelným. Skutečné drama se u Garrela totiž odehrává spíše ve skrytu, ve vnitřním světě hrdinů, a dá se vyčíst pouze z náznaků – z letmých pohledů, naznačených gest a nedořečených vět. Také proto režisér po první hodině filmu opouští halasný svět ulice s její vnější revoltou a víc se uzavírá do interiérů, kde může být blíž svým postavám. Obrací tím tradiční dějovou výstavbu žánrových filmů, podle níž má být revoluční akt završením celého vyprávění. Zde se naopak stává vstupní branou k hrdinům. Ti zdánlivě paradoxně teprve po potlačení revoluce začínají žít. Pro Garrela je mnohem zajímavější látkou právě až období deziluze – těch několik měsíců po vyhaslých revolučních nadějích, během nichž se postavy projeví naplno. François se seznámí s mladou sochařkou Lilie, začíná s ní žít, píše. Právě tato osobní perspektiva zbavená ideologické schematičnosti činí Pravidelné milence jedním z nejvíce přesvědčivých filmů o mladé generaci Francie přelomu 60. a 70. let – srovnatelným snad jen s Maminkou a děvkou Garrelova vrstevníka Eustache.

Pravidelní milenci A právě absence jakékoli didaktičnosti, spolu s přímým, až syrovým vizuálním stylem přibližuje film také dnešním divákům, aniž by se jim snažil falešně vycházet vstříc. Garrel své hrdiny ani neglorifikuje, ani nostalgicky neoplakává. Snaží se je vidět v jejich vlastních zmatcích a rozporech – nejasné a nedořečené. Spolu s kameramanem Williamem Lubtchanskym (snímá například také filmy Jacquese Rivetta nebo dvojice Danièle Huilletová – Jean-Marie Straub) nechává postavy často a dlouho ve stínu nebo na okrajích rámu, ze kterých jen pozvolna vystupují. Střih se obsesivně vrací k některým událostem (kouření opia), některé – možná důležité – události záměrně vynechává. Scéna bývá dohrávána až za dialog – a právě v těchto bezděčných záběrech se skrývá mnohdy víc než ve slovech. Němé záběry občas doplní pár taktů klavírní skladby á se vzápětí plynule přeruší. Garrelovy postupy připomenou jednu z postav na plátně – sochaře ý pomalu opracovává kousky materiálu  se dobral nějakého tvaru. Ten tvar nemusí být vůbec dokonalý – naopak je to spíš torzo é je však ve své částečnosti pravdivější než formálně dokonalý kýč (nezapomeňme  Pravidelní milenci se tématem i přes přímé odkazy vyrovnávají se Snílky Bernarda Bertolucciho).

Text vyšel zároveň v časopise Host

Pravidelní milenci (Les Amants réguliers, Francie 2005)
Režie: Philippe Garrel
Scénář: Philippe Garrel, Marc Cholodenko, Arlette Langmann
Kamera: William Lubtchansky
Hudba: Jean-Claude Vannier
Střih: Philippe Garrel, Françoise Collin
Hrají: Louis Garrel (François Dervieux), Clotilde Hesme (Lilie), Julien Lucas, Maurice Garrel a další.
NFA, 178 min.