Prolínání světů

Filmová vize M. Night Shyamalana

Shyamalan a Hollywood. Není snad lepšího příkladu ý by charakterizoval napětí mezi autorskou tvorbou a marketingovou strategií v americkém filmovém mainstreamu současnosti. Nový talent ý se zničehonic objevil na scéně a dal svému studiu vydělat nemalý finanční objem. Dostal tím pádem značnou svobodu k uskutečnění dalších smělých plánů. Šestý smysl následoval Vyvolený, a přijetí již nebylo tak jednoznačné. Shyamalanovi se podařilo nevšedním způsobem na popkulturním základě komiksu a thrilleru otevřít množství náročných témat ými zaskočil běžného diváka. Popcornový konzument se musel na dvě hodiny změnit v normálně myslící bytost, jinak mu smysl filmu zákonitě unikal. Režisér tím jasně řekl  nebude novým Spielbergem (jakkoli k němu s úctou vzhlíží), ale předloží vlastní, nezaměnitelnou vizi. Že půjde o vizi natolik originální  mu možná v budoucnu zruinuje jeho hollywoodskou kariéru (pokud se jí nevzdá), měly ukázat následující roky. Shyamalan nejprve znovu naplnil sály dalším filmem Znamení – avšak tento fakt nelze přičítat jeho formě á v ničem neustupuje z nastoupené cesty, ale spíše faktu  se autor tématem i jeho ztvárněním trefil do paranoidních nálad po 11. září, aniž by to původně zamýšlel (ironií je  natáčení začalo den po osudném datu). Následující – stále osobitější – filmy Vesnice a nejnověji Žena ve vodě lemují postupný pád co do přijetí většinovým publikem a kritikou.

Vesnice Shyamalan je na Hollywood příliš vyhraněným filmařem, než aby mohl uspokojit obecný vkus. To ho však dostává do pozice, ve které možná sám nechce být. Jako náruživý vypravěč příběhů má všechny předpoklady a ambice k tomu, zaujmout a strhnout diváka na svou stranu. Jeho velká fantazie mu ale nedovolí pohybovat se v přísně vymezených mantinelech žánrového vyprávění a vždy ho zavede do nečekaných končin fikce. Zručné vedení děje včetně závěrečné pointy é kdysi v případě Šestého smyslu zčeřilo hladinu hollywoodské produkce, se později skrze mnohonásobné flashbacky a zvraty stávalo stále více komplikovanější, až mohlo některým divákům, zvyklým na běžnou rutinu, připadat méně srozumitelné a některým kritikům naopak jako nezvládnuté řemeslo. Při pozornějším pohledu, nebo zpětném zhlédnutí (přijetí filmu na DVD bývá u Shyamalana odlišné od přijetí v běžné distribuci) je však zřejmé  autor má příběh pevně pod kontrolou. Narušuje plynulý tok vyprávění buď proto  znovu znejistil diváka, podrobil ho svému oblíbenému napětí, a tím mu vlastně dopřál rozkoš z vyprávění, nebo aby rozvedl tematickou rovinu díla, a tím celou stavbu zpevnil. Ve Znamení jsou například vzpomínky hlavního hrdiny do děje účelně (ať už pomocí flashbacku, či dialogu) vkládány tak  motivovaly závěrečné vyústění, stejně jako prohloubily téma víry a prozřetelnosti. Četné dějové zvraty ve Vesnici nemají za cíl pouze vyvést diváka z očekávání, ale hlavně lépe vyjádřit bohaté spektrum žánrů a témat é film předkládá. Jednotlivé, zprvu náhlé zlomy v ději se v perspektivě celku jeví jako ucelené a logicky vyplývající jeden z druhého. Zcizování pomocí řady point pouze neneguje předchozí řečené a zobrazené, ale dodává mu na dalším významu. Fantastické bytosti přestávají existovat, ale zároveň znovu ožívají – ovšem v jiném kontextu. Závěrečná pointa pak není trapnou hříčkou zlomyslného autora, ale vyvádí příběh z roviny historické alegorie do aktuálně společenských konsekvencí. Skutečnost začíná nabývat na mnohoznačnosti s tím  je prostor filmu systematicky budován ve stále širších kruzích od černé truhly v rohu místnosti přes dům, vesnici, pastviny, les, až nakonec k celému světu. Tím  postavy postupně vstupují do těchto dalších a dalších prostorů, proměňují svojí prožitou zkušeností prostory předchozí. Vesnice je tak – stejně jako ostatní Shyamalanovy filmy – jednoduchá i složitá zároveň. Připomíná moderní pohádku á konfrontuje krystalicky čisté hrdiny s tvrdou současností.

Vyvolený Podobně jako je kontaminovaná voda ve Znameních, jsou Shyamalanovy příběhy „kontaminovány“ touto současností. Dětská touha po vyprávění o jiných světech se v nich prolíná s dospělou zkušeností s naším světem a právě tento rys činí Shyamalana nepohodlným filmařem. Kdyby se rozhodl jako Lucas nebo Spielberg (předtím než dospěl) pouze snít a do svých snů vtahovat ostatní, mohl být dobrým učněm a snad i mistrem v hollywoodské továrně. Jeho filmy se však spíše než snu blíží černé denní můře – zlo je v nich až příliš konkrétní a nedá se vytěsnit ani přílišnou racionalizací, ani útěkem do vzdušných zámků. Proto si Shyamalanovy filmy udržují neustálé napětí mezi střídmostí a imaginací. Realita v nich odkrývá nejrůznější dimenze, často skryté všednímu zraku. V Šestém smyslu komunikuje chlapec se zemřelými, ve Vyvoleném je bývalý sportovec obdařen nadpřirozenou silou, ve Znameních přicházejí mimozemské civilizace. Vše se odehrává v současnosti. Svět mýtů, fantasy a komiksů se stává běžnou realitou. Jako takový pozbývá nadsázky a naopak nabývá na aktuálnosti. Fantazie je klíčem k odemčení reality, ale ta přesto nepřestává být stále konkrétní a tíživá. Základním pocitem ý si všechny Shyamalanovy postavy v sobě nesou  smutek – smutek nad zbytečným utrpením světa. Jejich zvláštním posláním je pak v tomto smutku ostatním ulehčit. V tom spočívá patos i étos Shyamalanových filmů.

Dynamický vztah mezi realitou a fantazií í a složitostí, žánrem a autorskou výpovědí jako hlavní atribut vyděluje Shyamalanovu tvorbu z všeobecné hollywoodské produkce a řadí ji po bok těch, kteří mají k Hollywoodu ambivalentní vztah: pracují v něm, zkouší jeho produkční a umělecké možnosti, ale pro nestabilní komerční výsledky ž jsou logickým důsledkem jejich snah, zde nemají pevnou pozici. Přispívá k tomu i Shyamalanův vizuální styl ý se v mnohém blíží spíše evropskému než americkému filmu: symbolické pojetí barev, silný kontrast světla a stínu, dlouhé záběry, purifikace scény. Nicméně jeho užití je v souladu s hollywoodskou tradicí: podepřít příběh. Tajemství Shyamalanova filmařského osudu tedy pořád spočívá v příběhu. Je plně na autorovi ými cestami ho bude vést.