Jsem jeden z vás – součást publika

Interview s Arnaudem Desplechinem

Arnaud DesplechinFilm Králové a královna začíná citací – nejsem si jistý  přímou, nebo parafrází - ž je podle mě vytažena z Ovidiovy Metamorfózy nebo nějakého jiného textu zabývajícího se řeckou mytologií. Proč jste se rozhodl začít film právě takhle?

Chtěl jsem  to začínalo jako pohádka od ETA Hoffmana nebo Nathaniela Hawthorna. Máme tu ženu á přijde do obchodu  si koupila podivný umělecký předmět. Ani neví, proč si ho kupuje – je to obraz Lédy, znásilňované labutí, takže je jednak šokující  zároveň krásný. Blíží se narozeniny jejího otce, a tak si ta žena říká  by to mohl být výborný dárek. Ale cítil jsem  daná sekvence by nebyla úplně fér vůči těm divákům, kteří příběh Lédy nikdy neslyšeli, a tak jsem si řekl  bude lepší a také slušnější hned na úvod prostě říci: „Léda byla znásilněna Diem proměněným do labutě atd.“ Takhle každý hned od začátku disponuje stejnými vědomostmi. Mohl bych to srovnat s Vyvoleným M. Night Shaymalana, kde se v úvodních titulcích vysvětluje  je to za knihy é napsal – že jde o komické knížky prodávané ve Spojených státech a že v sobě nesou skryté významy. Když začnete film tímto způsobem  jasné  všichni diváci si jsou rovni. Takže to bylo z velmi praktických a triviálních důvodů  mi líto.

Vlastně to ve mně vyvolává pocit jisté velkorysosti z vaší strany. Králové a královna je film bohatý na odkazy k básníkům a filozofům, přesto mi přijde  si vždy dáváte velký pozor na to  si diváci byli vědomi toho, k čemu odkazujete. Tento přístup můžeme postavit třeba proti godardovskému přístupu, kde je člověk bombardován přívalem informací, přičemž je mu poskytováno jen minimální anebo také žádné vodítko k tomu  rozluštil, odkud to všechno pochází.

Toto je pro mě velmi důležité. V mých filmech je mnoho významových vrstev, ale nemyslím si  by některá z vrstev byla vznešenější či vzdělanější než jiná. Uvažovat tímto způsobem by bylo hloupé. Věřím v to  všichni diváci si jsou rovni, takže pokud chce někdo vnímat film jen jako pouhou zábavu a bavit se například jen hezkým zasvětlením, naprosto klidně může. Pokud ale jiní chtějí přemýšlet, mohou jít hlouběji. To však neznamená  by jejich pohled byl ten správný. Bude pouze hlubší. Je to jako když posloucháte písničku v rádiu a poznáte  je v textu odkaz na nějakého málo známého amerického básníka. Stejně dobře se však můžete bavit pouhou melodií a sdílet ji se svou přítelkyní, a to stačí. To je zřejmě to  mám na populárním umění rád – patří všem. Neexistuje správný způsob  ho pochopit. Ano, když se budu dívat na Sněhurku, můžu si myslet: „Něco mi na tom připomíná Zahradu Ráje,“ nebo o ní můžu přemýšlet jako o filmu, natočeném například Waltem Disneyem, a prostě si jen užívat zápletku. Velmi mě přitahuje to  všechny tyto významy najednou jiskří na plátně a divák si může vybrat ten ému dává přednost, ten ž mu bude k užitku v jeho vlastním životě, ten ý má rád.

Jak vnímáte reakce lidí na Krále a královnu? Podobně jako vaše ostatní filmy je velmi mohutný, rozsáhlý. Poté  jsem ho viděl prvně, reakce lidí, s kterými jsem hovořil, se pohybovaly od nadšení po emociální vyčerpanost.

Je to vážně legrační že existuje tolik zápletek, příběhů a postav, na něž obecenstvo v každé zemi reaguje naprosto rozdílně. To je opravdu báječné. Ve Francii, kde jsou lidé trošku více misogynní, byli diváci šokováni  postava Nory je tak silná – na některé z nich až příliš silná. Mnoho z nich mělo na konci dilema: „Je to příšera, nebo světice?“ Když jsme pak film dávali v Londýně, angličtí diváci byli touto ženou naprosto fascinováni, a to proto  jejich literatura je odlišná; prostě ji zbožňovali. V Portugalsku se lidem líbily ony dva příběhy a nic je nešokovalo. Švýcaři naopak byli šokováni prakticky vším. Jsem dost zvědavý  to dopadne tady [v USA]. Zrovna teď mě tak napadá  budou lidé na západním pobřeží reagovat jinak než ti na východním. Toto je film ý rozhodně patří obecenstvu.

Příběh Králů a královny je rozdělen do tří částí – „Nora“, „Cruel Releases“ a „Epilogue“ - ž dělí svůj čas poměrně rovným dílem mezi Noru a  Ismaëla. Jak jste přišel na tuhle strukturu?

Stejně jako v případě mnoha věcí v kinematografii to bylo učiněno z praktických, pošetilých důvodů. Jelikož film má dvě hodiny a třicet minut, a přestože zápletka není nijak komplikovaná, máme tu zápletky dvě, a já si říkal  by nebylo fér nechat diváka samotného uprostřed takové délky. Představil jsem si  na ten film přijde nějaký teenager. Zaslouží si vědět, kde se ve filmu nachází. Takže vytvořit kapitoly byl jen další způsob  učinit všechny diváky si sobě rovnými. Film je show. A i když je to show o smutných věcech či o komplikovaných otázkách, pořád je to prostředek zábavy. Vždy film točíte pro obecenstvo, a tak se o to obecenstvo musíte starat a respektovat ho.

Když jsem prvně viděl Krále a královnu, měl jsem pocit  film je laskavější spíše k Ismaëlovi Mathieu Amalrica, zatímco na úkor Nory Emmanuelly Devos je poněkud krutý. Když jsem ten film viděl včera večer znovu, nebyl jsem si svým prvotním dojmem už tolik jistý. Dokážete říci, nebo chcete vůbec říci, kde vy osobně stojíte ve vztahu k těmto postavám?

Má největší obava, když jsme psali a natáčeli Krále a královnu, spočívala ve vyvážení melodramatu, v němž se budeme muset zabývat hroznými věcmi a hroznými boji a slzami, a čistou slapstick comedy, a to tak  smích nebyl na úkor slzám. Opravdu jsem chtěl  si obě ty postavy byly rovné. Nicméně, vždy je snazší vnímat komedii než melodrama. Ale myslím si  je krásné plakat pro silnou ženskou postavu a vciťovat se do ní. Když lidé vidí ten film poprvé, často se stává  upřednostňují onu komediální část že je pro ně jakýmsi osvobozením – radostným osvobozením. A teprve při druhém zhlédnutí se začne opravdu vynořovat postava Nory. Je natolik zvláštní a způsob ým ji Emmanuelle ztvárnila, natolik precizní, chytrý, lidský a záhadný  si to doopravdy uvědomíte teprve napodruhé. Tahle kolísavost mezi oběma hrdiny se mi velice líbí a snažil jsem se k nim přistupovat s úctou v rámci obou jejich žánrů. Ale je tam tolik příběhů ž je to, čeho jsme se snažili docílit – naplnit film malými příběhy, bajkami a tak dále.

Co mě na vašich filmech vždycky fascinovalo, jsou rozmanité rejstříky, v nichž se pohybují, obzvláště tehdy, kdy zcela popřete divácká očekávání. Jako onen zvláštní moment, kdy se Nora vítá se svým synem v dětském táboře a ono to působí jako znovushledání dvou milenců. Nebo například ta nečekaná komika v sekvenci přepadení obchodu ke konci filmu. Jsou toto efekty, se kterými vědomě počítáte a jež vědomě odměřujete, nebo se podíváte zpět na hotový film a teprve tehdy si uvědomíte  se z toho vyvinulo?

Je to naprosto svobodné rozhodnutí. Miluju směsice. Hrozně rád přeskakuju z jednoho žánru do druhého a rád se zkouším dívat na dané situace z rozličných úhlů pohledu. Když natáčíme scénu a ve scénáři je napsáno  postava má brečet, při samotném natáčení řeknu třeba herci: „Nemyslíš  by ta scéna mohla být lepší, kdyby ses smál?“ A tak to vyzkoušíme. A pokud to funguje, tak to funguje. Pokud je to tak lepší  to dobře. A co se týče té scény mezi Norou a jejím synem… je to jen pocit ý tam existuje. Nelíbí se mi myšlenka  žena přestává být ženou  má dítě. Nejsem si jistý  v románech či filmech „matka“ vůbec existuje. Nejsem si jistý  mám rád tohle slovo, poněvadž může znít poněkud pohrdavě. Líbí se mi  je Nora před svým synem trochu stydlivá a že ho respektuje jako lidskou bytost, není nic tak vznešeného a překrásného jako způsob ým Nora respektuje Eliase  k němu hovoří jako k mladému muži. Stydlivá, namísto toho  byla příliš ohromující. Je dojímavé  je dokonce ještě stydlivější než on.

Když vytváříte tyhle směsice  přitom pracujete s herci? Točíte scénu pokaždé na několik způsobů a pak spojíte oblíbené kousky dohromady ve střižně?

Vlastně ani nevím. Doufám  jsem schopen pracovat s každým z nich jinak. To asi oni by byli spíše kompetentní popsat  s nimi pracuju. Opravdu se jen snažím být jejich součástí. V průběhu času jsem se naučil pár technických věcí  například když točíme scénu á může být herci trapná – například Ismaëlův tanec – nejprve to před celým štábem předvedu já sám, tak abych byl směšný já a herec se pak styděl o to méně. Ale jinak mě velice baví předehrávat role. V určitých okamžicích si Emmanuelle  lépe pochopila danou scénu, potřebovala od toho filmu udělat trochu odstup. A tak jsem jí to předehrál a ona si z toho vybrala to  ji nejvíc zaujalo. Emmanuelle řekla přenádhernou věc: že prý když oni hrají pro mě, nežádám nic víc než opravdovost - vymýšlení určitých momentek, pravd či emocí. Ale oni zároveň vědí  po nich budu chtít  šli ve svém herectví dál a hlouběji. A herci mi věří  nakonec vyberu jen ty jejich nejlepší kousky, takže se nebojí riskovat. Mohou si více dovolit. Řekl bych  mým jediným pravidlem je, nežádat po hercích výsledek, nýbrž žádat po nich  hráli. Aby se cítili svobodní.

Přijde mi  způsob střihání v tomhle sehrává obrovskou roli. Ve vašich filmech jako by méně záleželo na kontinuitě než na spontaneitě – věty dialogů se opakují, tu a tam jsou ustřiženy předčasně, postavy se mezi záběry pohnou. Funguje to takřka jako džez, v kterém existuje cosi jako hlavní téma (scénář) ž představuje základ pro improvizaci.

Naprosto souhlasím  můj střih má hodně společného s džezem. Ale myslím  tahle skutečnost ovlivňuje také herce. Stejně jako džezový muzikant vždy začne základním tématem a poté  ho obsáhne, se pokusí najít důmyslnější způsob jak zdůraznit a objevovat nové motivy, žádám po svých hercích  vytvářeli nové pocity a nové způsoby  pronášet napsané dialogy. Chci  byli stejně mazaní jako džezoví hráči. A poté to musím sestříhat. Přišel jsem na to  být filmovým režisérem je velmi snadné – vše  musím udělat  natočit správně herce a předat divákům to nejlepší  herci dali mně. Jsem jeden z vás – součást publika. Je to snadné že pracuji s tak skvělou střihačkou  je Laurence Briaud. Je to velmi elegantní žena á vždycky najde způsob pro zařazení těchhle bizarních skokových střihů ž se spolupodílejí na utváření tohoto jakéhosi volného, džezového prostoru. Koneckonců, snažím se zachytit všechny rysy postavy. Koho zajímá  je metoda natáčení příliš jemná, pokud se mi daří úspěšně zobrazovat všechny stránky lidské bytosti?

Stejným způsobem bych se mohl zeptat na použití hudby ve vašich filmech – někdy funguje jako přímý prostředek interpunkce, jindy jako ironický protipól, a ještě jindy je ve scéně jen jakoby přítomná. Existuje metoda  si pohrávat s těmito odlišnými vlastnostmi a odstíny?

Někdy, když se dívám na své filmy, přestanu poslouchat  postavy říkají. Ale nikdy nepřestanu poslouchat zvuk jejich hlasu. Mám proto rád, když hudba podporuje náladu tohoto zvuku. Tudíž rád poslouchám  dítě naslouchá svým rodičům – to také nevnímá každé slovo z toho  dospělí říkají, pouze kvalitu jejich hlasů. A hudba mi v tomhle pomáhá. Používám jen takovou hudbu, k níž mám úctu a kterou znám zpaměti. A snažím se nacházet spojení – jako například mezi džezem, o němž mluvíte, a hip-hopem ý má své kořeny právě v džezu. Snažím se být zároveň drzý i věcný. Nevím to jistě, ale doufám  ve mně určitá dávka drzosti je, a rozhodně doufám  mám smysl pro věcnost.

Vaše filmy jsou vždy naplněny smyslem pro nereálné možnosti, dokonce i vprostřed zdánlivě realistických vyprávění – takové ty případy, kdy si člověk není úplně jistý, zda to  sleduje, se doopravdy děje. Vidíme to v sekvenci, kde doktor v nemocnici souhlasí s tím  vezme Ismaëla ke své analytičce, poté co napsal její jméno na kus papíru, nebo když Nora objeví na břiše popáleninu od stránek vytržených z otcova rukopisu é si předtím schovala pod tričko, nebo řekněme v případě Esther Kahn, kde vám nezbývá než se dohadovat, zda příběh sám má ve svých základech již obsažen jistý druh nepravděpodobnosti. Jakým způsobem vyrovnáváte toto s požadavky konceptu „reality“?

Jsem Francouz – poznáte to podle mého přízvuku – a jsem zvyklý vnímat tento koncept „reality“ toliko coby dobrý nástroj při tvorbě filmu. Rád natáčím v reálech, rád pátrám a rád vytvářím dialogy se skutečnými doktory, či houslisty a podobně. Velmi rád používám přirozené světlo. Realita je nástroj ý náleží pouze kinematografii. Nepatří ani divadlu ani literatuře – patří populárním uměním. Ale zároveň věřím v to  mým úkolem je vytvářet pohádky. Když jsem začal přemýšlet o Nořině cestě a Ismaëlových dobrodružstvích, měl jsem v hlavě dvě pohádky. Jednu shakespearovskou a jednu založenou na čemsi jako Hawthornových povídkách. Jde o dvě pohádky, pevně zasazené do reality. A právě proto rád chodím na filmy – abych sledoval pohádky é se bývaly mohly přihodit ve skutečném světě.

V našem rozhovoru jste se celkem obšírně zmínil o tom  ztvárňujete filmy tak  byly přístupné divákům. Někdo by však mohl namítnout, obzvláště v USA  film jako Králové a královna může odrazovat svou délkou. Vnímáte se jako filmaře ý by byl schopen film okrájet na devadesátiminutovou délku s méně postavami či dokonce v určitém žánru, nebo je to něco  vás nezajímá?

Myslím si  délka je něco  je opravdu dáno zápletkou. Miluju Tajemnou řeku ž je příběh, v němž vystupují pouze tři postavy, ale i tak je dosti komplikovaný, a proto je nakonec poměrně dlouhý. Zatímco příběh Million Dollar Baby je poměrně jednoduchý, a tak funguje i v kratší délce. Film ý předcházel Králům a královně - En jouant 'Dans la compagnie des hommes'  jako kámen ý hodíte proti zdi – zcela přímý. Proto trvá pouze hodinu a padesát minut. V případě Králů jsem měl takový divný pocit  by vyprávění příběhu plynulo ještě rychleji. Jelikož tu máte tohle melodrama, příběh Nory, a on je celý odvyprávěn v jedné hodině a sedmi minutách. Poté tu máte všechny ty směšné a komické příhody Ismaëlovy é jsou rovněž odvyprávěny za hodinu a sedm minut. A pak tam máte závěrečných 12 minut é jsou jako dárek dítěti. A tak mě napadlo: „Mé vyprávění je lepší ž své příběhy vyprávím stručněji.“ Ale já chci naplnit plátno, takže se mi zalíbila myšlenka vtěsnat tyto dva filmy dohromady s jediným cílem, pomoci oné mladé postavě ve filmu.

Víte už, o čem bude váš příští film?

Velký dojem na mě udělaly americké filmy o sedmdesátých letech 20. století – dva přímo miluju: Na pokraji slávy a Ledová bouře. Oba pracují s opravdu romantickými postavami a smyslem pro svobodu. Dokonce je tu i tenhle televizní seriál o sedmdesátých letech ý je vážně docela vtipný. A mám za to  v současnosti nemáme francouzské filmy ž by byly schopné uchopit takový typ postav nebo takové období. Takže bych rád natočil film ý se bude odehrávat v malém městě, s mladou hlavní postavou, velmi romantickou, velmi ztřeštěnou, a zasazen bude do daného období.

Z internetového čtvrtletníku Reverse Shot přeložil Daniel Sedláček