Mýtus X potřetí a naposledy

X-men: Poslední vzdor Bretta Ratnera

Komiksový film se na přelomu tisíciletí stal již právoplatným žánrem. Dosti bylo hanění komiksu na stříbrném plátně formulacemi jako: „filmová adaptace komiksu“ nebo „film na motivy komiksu“! Filmový pás narazil v komiksu na rovnocenného soupeře ý se nedá tak snadno podmanit jako literatura nebo malířství. A právě superhrdinský komiks je žánrem ý dokáže díky svým výrazným postavám odloudit divákův, jinak dominující, zájem o příběh. U X-men: Poslední vzdor již dávno nejde o to, o čem film bude, ale o to  budou jednotlivé složky (známé již z komiksů) fungovat v nové konfiguraci. Karty byly dávno rozdány, tahy a taktika hráčů jsou známy, jde už vlastně jen o jemné odchylky a finesy při hře. Přesněji řečeno v podstatě veškeré filmy o superhrdinech provádějí jakési převyprávění příběhu, tedy praktiku běžnou již ve starověkých eposech. Desítky verzí, odchylek a nejasností stále stejného příběhu jsou typické pro mytologii a jsou nakonec běžné i v samotných komisech. Nakonec málokdo je schopen orientovat se ve spletitém panteonu superhrdinů komiksového nakladatelství Marvel.

Komiksový film stojí před již existujícím světem, kde je jen málo místa pro vymýšlení nového. 1 Komiks si tedy konečně v plné síle podrobuje filmové plátno a nikoliv naopak.

Mýtus X-men je v této stejnojmenné filmové trilogii vlastně jen nově interpretován. Stejně jako je u artušovských legend hlavním hrdinou jednou Lancelot, jindy Percival, Gawain, Galahad, Merlin nebo sám Artuš, tak i u X-men je konfigurace skupiny pokaždé jiná, a přesto se vždy jedná o jednu a tu samou skupinu. Nejde však o nějakou nahodilou loterii, kdy dramaturg nedokázal scenáristovi proškrtat tvůrčí nadprodukci, ale naopak o přesně vykalkulovanou snahu nacpat do tří filmů co nejvíc z historie jedné z nejslavnějších komikových skupin. Hrdinou trilogie je nakonec spíše kolektivní duch X-men a jeho historie. Zamotané vztahy a propletence mezi tuctem postav X-men: Poslední vzdor a vlastně filmový příběh celé trilogie je z tohoto úhlu pohledu jen iluzí. Jakoby se vracela doba středověkých eposů.

X-men a Češi?

V Čechách, a vůbec všech zemích, kde americký komiks díky zahraniční cenzuře nemohl vycházet, nastává ovšem zvláštní situace. Spousta lidí se totiž může splést a vnímat jako primární sdělení filmu příběh. Pro Čecha se tak paradoxně esoterním stává povrch díla a exoterně se mu jeví jeho obsah. Díky neznalosti předlohy 2 dojde vlastně k jakési reinterpretaci, k jiné formě vnímání filmu, než u člověka kapitalistického západu znalého předloh. Publikum pak může být také zklamáno jeho plytkostí, a nebo naopak uneseno jeho komplikovaností.4

Při troše fantasie možno říci  herci jako Stewart (Profesor X), Jansenová (Jean Greyová), Berryová (Storm) nebo Jackman (Wolverine) byli pro svou roli zrozeni (nebo jí byli na chvíli obsednuti), komiks (demiurg) si je pro plátno vybral a kreslené hrdiny takto jen nahradil. Jediný, kdo odolal, byl Iana McKellena ý udělal z jinak svalnatého důchodce Magneta důchodce spíše vetchého a i celkově změnil tuto postavu ve vychytralého hráče šachu. McKellenova „vychytralá“ koncepce Magneta se trochu tře s předlohou šíleného Magneta ý je posedlý vládou mutantů nad světem. Jinak řečeno, McKellen dává Magnetovi méně emocí a více inteligence.

Povrchové úpravy

Režisér Brian Singer s prvním i druhým dílem rozehrál poměrně riskantní hru. Chtěl zazářit a objevit pro komiksový film něco nového. Nevydal se cestou  narýsoval Burton a po něm Raimi, ale vydal se cestou puritánství a střídmosti  po něm precizněji uchopil s pátým Batmanem Nolan. Ač oceňuji odvahu a vizi obou pánů udělat z barvotiskového světa superhrdinů tu pravou „reálnou“ realitu, stejně si myslím  tento recept nefunguje a nemá budoucnost. Singer sice diamant obrousil do naprosto dokonalé formy (a nádeník Ratner to jen dokončil), ale ten klenot už není ničím zvláštní. Nemohu si pomoci, ale celá trilogie mi oproti sérii Spidermanů, Batmanů, mírně horší Fantastic Four a nebo mírně lepším Hellboyovi, pokaždé nudila. Nedalo se jí moc vytknout, vše bylo naprosto reálné, šedé, tlumené a fádní, tak jak to vidím kolem sebe každý den. Zázraky  X-men vyvádí, mi jako zázraky vůbec nepřišly, kouzlo komiksu bylo najednou pryč. Nuda a šeď životů elitní jednotky potenciálních zabijáků, zbavené individuality a ujařmené mírně fanatickým vizionářem a telepatem, není v komiksu až tak odpudivá. Ve filmu nabere svých apokalyptických rozměrů. Batmanovi nepřátelé se sice dají také interpretovat jako jeho psychologické stíny a Spidermanovy výčitky svědomí ze smrti strýčka se mohou změnit v každodenní noční můru, ale proč to míchat s tak pokryteckým žánrem jako je mainstreamový superhrdinský komiks. Burton i Raimi to dobře vědí. X-men: Poslední vzdor  

Někdo nám tu chybí

Původní komiks X-men sázel, zejména pod křídly scenáristy Chrise Claremonta, na princip soap-oper. Hodně emocí, zhrzených osudů, nevyrovnaných povah, sem tam nějaký souboj proti Magnetovi a zejména barevnost a výrazné kostýmy. 5 Z původní pětice Stana Leeho (ve složení: Cyclops, Jean Greyová, Angel, Beast a Ice Man) a Claremontovy šestice (ve složení: Cyclops, Jean Greyová, Storm, Wolverine, Colossus a Nightcrawler), se na přelomu 80. a 90. let řady Xavierových dětí rozrostly skoro na dvě desítky a několik oddělených samostatných skupin (z těch nejznámějších zmiňme jen: X-Force, X-Factor nebo Excalibur). A to nepočítaje různé fáze, kdy se skupina přeskupovala. 6

Singer v prvním díle provedl v rámci purifikace také redukci v řadách X-menů (podobně jako Morrison) na čtyři členy a v dalších dílech na tento korpus nalepoval další jména á s třetím dílem obsáhla v podstatě dosti reprezentativní ukázku toho, kdo X-men jsou. Došlo však k jakémusi zmatení historie, kdy postavy é jsou služebně starší, se objevují až na konci a často jako učedníci (např. Iceman nebo Angel). Úplně okrajovou postavičkou se stává např. Colossus. Jelikož ale i v samotném komiksu nebylo jasné, kdo je zrovna hlavním hrdinou, tak to v podstatě nevadí ani ve filmu. V druhém díle jsou naopak velmi zajímavě zakomponovány postavy jako Nightcrawler a ve třetím Beast, fungují jako jinak nezávislé postavy é moloch X-menů bez problémů integruje (ač jsou v komiksu naopak neodmyslitelnou součástí skupiny). Co se však nemění  charakter postav é jsou  jsme zmínili v úvodu  oživením komikových podob.

Zlo, nebo dobro?

Nekonečný souboj zla a dobra v esenciální podobě se samozřejmě nevyhne žádnému mýtu. Tvůrce X-men Stan Lee je koncipoval jako jakousi armádu speciálně nadaných dětí é cvičí nebývale mentálně nadaný stařec na vozíčku. Jeho opozitum je jeho kolega Magneto, poměrně pragmaticky uvažující „zločinec“ ý navrhuje mutantům využívat síly naprosto jinak. Přitom Magneto však není úplně černobílý, ač pomýlený vědec (ne nepodobný těm atomovým). Naopak Xavier je vždy líčen jako vizionář a filantrop ý chce jenom dobro pro celý svět.

Nedotažená koncepce duality je u Američanů běžná a v posledních dílech trilogií se to ukáže v plné nahotě. 7 Zlomovou osobností v této opozici je Jean Greyová. Je to mutant s potenciálem nebývale vysokým, převyšujícím oba (duální) starce Xaviera-Magneta, schopný zničit celou planetu Zemi pouhou myšlenkou. A jelikož se oba mudrci neshodnou (resp. dojde k rozštěpení prvotního rajského stavu), tak Magneto ý chce dívčiny síly rozvíjet  „vyhnán z ráje“ a realizuje se varianta Xavierova alias Profesora X udělat z dívky schizofreničku, resp. zatlačit její lidstvu nebezpečnou část do nevědomí. Xavier samozřejmě jaksi apriori předpokládá  jeho vize světa je správná a že dívka by bez jeho kontroly sílu zneužila.

Z X-men: Poslední vzdor vyplyne  Xavierova filantropie má janusovskou tvář, a je to nevědomí Jean Greyové (v podobě potlačené osobnosti Phoenix) é tuto bukolickou idylku věčného míru rozbije. Již komiksoví X-men naznačují  Xavier je podivně neosobní postavou á rezignovala na osobní život, s mesiášskými sklony a pokryteckými tendencemi zachovávat za každou cenu status quo. Z druhé strany to nikdy není vysloveno naplno. 8

Filmoví X-men takto uzavírají celý příběh X-men tím  se jednalo vlastně o šílený experiment ý se vymknul z rukou. Tato apokalyptická vize samozřejmě zajímavé téma samozřejmě je, ale nutno položit si otázku: Jsou toto ještě původní X-men? Kam se vytratilo to kouzlo? 9

Spasitel přichází

V této skoro mýtické hře je však ještě jedna postava  je Wolverine. S klidem bychom mohli říci  je to právě on, kdo (snad s Magnetem) celý film (a i komiks) svým charismatem táhne. Je u X-men jakousi nezávislou jednotkou á nebyla infikována Xavierovou výchovou. Wolverine přišel jako již hotová osobnost á si prošla jednak tvrdou školou života a jednak mučením v laboratoři é z něj udělalo nezničitelný stroj na vraždění. Není také náhodou  je původem Kanaďan a nikoliv Američan. Z hlediska mytologie je Wolverine typickým hrdinou, z hlediska psychologie je individualitou á nepodléhá v příběhu emočně vlastně ničemu, až na lásku „k princezně unesené zlým kouzelníkem“. Je jí samozřejmě schizofrenní Jean Greyová a černokněžník je Profesor X. Wolverine jako jediný z X-men navíc ignoruje jeho příkazy a dělá si co chce ž je evidentní  celé napětí, ve kterém se X-men nesou  jen uměle vyvolané napětím mezi Xavierem a Magnetem. Wolverine ve filmu tuto tajnou konspiraci odhalí a Profesora X plně zavrhne. Zajímavý je i vztah Jean a Cyclopse ž je jakýsi Xavierův přední žák, a románek Jean a Wolverina. Film má zde na rozdíl od komiksu (kde se i po úmrtí některého z hrdinů může klidně stát  se vrátí) prostor realizovat definitivní a tragické řešení obou možných vztahů. X-men: Poslední vzdor

V třetím díle nastává mezi Xavierem a Wolverinem vážný spor – osvobodit Greyinu druhou osobnost Phoenix, nebo nikoliv? Wolverine to nakonec nevědomky učiní a peklo začíná. Působcem je ovšem Xavier a Wolverine jen spouští přirozený chod věcí (z čehož vyplývá  celá Xavierova filantropie vedla lidstvo ke zkáze). Z druhé strany je to zase nakonec Wolverine, kdo je schopen celou situaci rozřešit. Ač to ve filmu není vlastně nijak explicitně řečeno, Wolverine je nesmrtelný  tělo je schopno se bleskurychle zregenerovat a díky zásahům genetiky je jeho kostra vystužena nezničitelným kovem adamatiem. Je to Achilles bez své paty.

Ač by série mohla pokračovat v podstatě do nekonečna, řekli tvůrci stop ž si vyžádalo několik životů, ač jen životů fiktivních. Drastická konečná řešení, ke kterým film mýtus o X-men dovedl, jsou jen důsledkem vyprávěcí struktury filmového média. V komiksu by vše trvalo déle a nejspíš by všichni všechno přežili. Film jen vytáhl tresť něčeho  je v komiksu jen tušeno, a zejména zaměnil pozlátko komiksu za šeď a tvrdost reality. Taková dokonalost však vede tento film k věci nejhorší. K divákově nudě.

X-men: Poslední vzdor (X-Men: The Last Stand, USA 2006)
Režie: Brett Ratner
Scénář: Simon Kinberg, Zak Penn
Kamera: Dante Spinotti
Hudba: John Powell
Střih: Mark Goldblatt, Mark Helfrich, Julia Wong
Hrají: Hugh Jackman (Logan/Wolverine), Halle Berry (Ororo Munroe/Storm), Ian McKellen (Eric Lehnsherr/Magneto), Famke Janssen (Jean Grey/Phoenix), Anna Paquin (Marie/Rogue) ad.
Bontonfilm, 104 min.



Poznámky:

  1. Protože to by už převod tohoto křehkého komiksového světa na plátno zcela rozbilo, vzpomeňme např. přihlouplé televizní seriály o Supermanovi a nebo Flashovi é připravily tyto hrdiny o jejich rovnocenné super-soupeře a dramaturgové je uvrhli do upachtěného světa malých lidiček, před kterými utajovali své identity a pomáhali jim z banalit nehodných jejich schopností.
  2. Mám na mysli relativní nedostupnost tisíce komikových sešitů pro starší a částečně i mladší generaci é jsou k pochopení komplexnosti světa Marvelu nutné.
  3. Beru samozřejmě v úvahu i variantu  by diváky četba těžko dostupných komiksů nudila. To je celkem běžná věc ž i většina Američanů superhrdinské komiksy bere spíše jako vzpomínku na dětství. V Čechách můžeme sledovat zajímavý jev. Lidé, kteří byli zasaženi polistopadovými pokusy americký komiks vydávat, se na jejich četbu adaptují lépe. Jejich jednoduchou linii berou jen jako prostředek komunikace s dětským čtenářem a jako apel na chlapeckou potřebu se ztotožňovat s hrdiny a prožívat jejich dobrodružství. Lidé, kteří touto zkušeností zasaženi nebyli, mají tendenci brát superhrdinské komiksy z pohledu dospělých. Filmový příběh X-men se tak bez znalosti původně dětské předlohy působí jako čtení pro dospělé. Je otázkou, zda-li je americká kultura zaostalá, nebo jen vymyslela geniální formu  propojit svět dětí a dospělých a navázat tak na lidem vlastní potřebu mytologizovat. Naopak české prostředí si libuje spíše ve figurkaření a příbězích o „běžných lidech“, kteří připomínají Hloupého Honzu (aneb po česku zdegenerovanou variaci na mýtus o Hermovi nebo Luciferovi).
  4. Komiksová postava Wolverina má dokonce vlastní komikovou řadu. Zmiňme například slavný komiks Barryho Winsdora-Smithe Weapon X ý odhaluje Wolverinovu genezi. Cyclops a i jiní X-meni nikdy takové popularity jako individuality nedosáhli a nemají ani nějaké déle trvající sešitové řady. O výjimečnosti postavy Wolverina se ještě zmíníme.
  5. Koženkové uniformy ve filmu, oproti variabilitě komisových, vytvářejí o X-men iluzi vojenské jednotky. Všichni jsou jenom nástrojem Xavierovy vize uspořádání světa. Tento fetišismus je v komiksech podtržen tím  Profesor X tyto kostýmy navrhuje sám. Jejich tvarová a barevná roztodivnost postrádá veškerou logiku, praktičnost a zejména vkus, ale to je pro komiks vedlejší. Jak komiksové sešity praví, Profesor X takto formuje individualitu jednotlivých hrdinů. Film naopak tuto tendenci naprosto obrací. Singer touto uniformitou zajímavě interpretuje vztah žáků a Profesora X.
  6. Např. v sérii Johna Byrnea Hidden Years se Magneto stane (a to ne poprvé a naposledy) členem X-men, nebo reforma Granta Morrisona ý Claremontovskou skupinu drasticky zredukoval a provedl dosti radikální revoluci celé série.
  7. Jako např. ve třetím nebo v šestém (resp. v tom úplně posledním) dílu Hvězdných válek.
  8. Za jemnou narážku považuji postavu Pana skleněného (Samuel L. Jackson) v Shyamalanově filmu Vyvolený.
  9. Na stejný problém narážel Pán Prstenů. Kam se vytratilo kouzlo pomalu ubíhající předlohy evokující severské mýty a pohádky? Možno to svést na Jacksonovu neschopnost vměstnat se do „pouhých“ 10 hodin. Druhá věc je -li maistreamová kinematografie á striktně redukuje filmy na žánry (a dle nich určuje i rytmus střihu, kamery, ale i tempa vyprávění), zachycení něčeho takového schopna.