Trochu se mýlit je dobrá věc...

Králové a královna Arnauda Desplechina

„Samozřejmě  máme vždycky pravdu. Ale pokaždé je přitom možné  se také trochu mýlíme. Trochu se mýlit, to je moc dobrá věc!“
Ismael

Můžeme ten film vnímat jako zpověď galeristky Nory.
Můžeme ten film vnímat jako fantazijní fabulaci introvertního chlapce Eliase.
Můžeme ho vnímat jako výpověď o hranici mezi normálností a nenormálností, přirozeným a hraným, reálnem a neskutečnem...
Vždycky budeme mít pravdu.
Vždycky.
I tehdy, když se rozhodneme v něm nic nehledat a – bez jakýchkoliv očekávání - si prostě jen užijeme tu nekončící přehlídku žánrů a nálad, proměnlivých obsahů a forem ými nás Arnaud Desplechin ve svém filmu zahrnuje.
Vždycky budeme mít pravdu.
Ale zároveň se pokaždé budeme trochu mýlit.
A „trochu se mýlit, to je moc dobrá věc,“ říká v závěru filmu Ismael malému Eliasovi během svých „otcovských“ rad do života. „Protože to znamená  nikdy nemáš úplnou odpověď. A takový život je mnohem napínavější a plný nečekaných překvapení...“
A to platí i o filmu Arnauda Desplechina Králové a královna.

Králové a královnaNora (Emmanuelle Devos), navenek sebejistá pětatřicátnice a matka desetiletého syna Eliase, se zdá stát oběma nohama pevně na zemi.

Její bývalý přítel Ismael (Mathieu Almaric) se navenek chová poněkud podivně. Chodí po ulicích oblečen za mušketýra a v obývacím pokoji mu visí od stropu smyčka...

Arnaud Desplechin od počátku svého filmu postupně demaskuje jednotlivá „zdání“. Noře nečekaně umírá otec na rakovinu, zjevuje se jí mrtvý otec jejího dítěte (za jehož sebevraždu se ona cítí vinna), těžce se vyrovnává s antipatiemi é její syn Elias chová k jejímu současnému snoubenci. Naopak Ismael se přes evidentně ne úplně pohodový psychický stav ukazuje být člověkem ý dokáže malému Eliasovi dát ty nejpodstatnější rady do života, podpořit vlastního otce a na poslední chvíli i zachránit rodící se vztah s dívkou, se kterou se seznámil na psychiatrické klinice. I do této léčebny nebyl odveden kvůli obavě o jeho zdraví  se zprvu jevilo, ale z vypočítavosti jednoho z Ismaelových hudebních kolegů.

Ve svém dějově velmi bohatém snímku Desplechin jako by se rozhodl promíchat všechny své oblíbené žánry, variovat co největší možný počet způsobů použití kamery, zařazuje spoustu citací z jiných uměleckých druhů (poezie, výtvarné umění, drama). Staví vedle sebe ručně natáčené intimní výpovědi Nory á přímo do kamery bilancuje svůj dosavadní život, takřka akční grotesku z obchůdku Ismaelova otce, výtvarně i herecky výrazně stylizovanou (takřka divadelně pojatou – nevidíme dekorace, teatrální herectví) scénu sebevraždy Pierra, dlouhou závěrečnou sekvenci Ismaelovy a Eliasovy procházky po galerii á zaujme svým asynchronním propojením obrazu a zvuku, či statický obraz – kde jako z plátna malířova hovoří Nořin otec o své celý život skrývané nenávisti vůči své dceři.

Králové a královnaI v obsahové rovině se Desplechin nedrží nijak zkrátka – neustále zaplňuje děj novými zvraty a nečekanými peripetiemi, falešnými stopami, náznaky a nedořečenostmi: Nořin otec ve své biografii vzkáže své dceři  nenáviděl její egoismus a že by chtěl  zemřela ona, a nikoliv on. Ismaelův právník se ukáže být závislým narkomanem ému je třeba pomoci krádeží léků na klinice. Smrt Pierra nebyla až tak úplná nehoda a Nora má právo se cítit částečně provinile... A do toho ty nekonečné řetězce adopcí é jsou leitmotivem celého filmu.

Jako kdyby chtěl zachytit pulsující pestrost světa kolem nás a přitom učinit komorní, ale hlubokou sondu do niter několika lidských duší é ať se chovají navenek normálně či nenormálně, introvertně či extrovertně, vždy v sobě skrývají spoustu překvapení čekajících na odhalení či pochopení... Odkud se vzala ta dynamická a pohlcující směsice obsahů a forem á přitom v divákově mysli vyvolává jednu prostou přímku mířící hluboko pod povrch, do srdce? Do srdce našeho, do srdce Eliasova...

Právě Elias může být klíčem, prahneme-li po jeho nalezení a existuje-li vůbec. Narativ celého filmu totiž vlastně připomíná nekonečné dětské snění a fantazírování, ono vybarvování jednotlivých „fádních“ a normálních postav z jeho okolí nečekanými peripetiemi, ono domýšlení napínavých, dramatických či kuriózních zápletek é se ve skutečnosti jen málokdy stanou... Samotná náplň už je čistě dospělého charakteru (sebevražda, otcova rakovina, Nořina sestra narkomanka), ale forma vrstvení epizod připomíná snění introvertního chlapce (navíc vnuka spisovatele!) hrajícího si v posledním záběru filmu s tablem fotografií (či vlastních obrázků) všech protagonistů filmu: „Toto je Simon, ale nemám jeho fotku. Toto je Nora. Je milenkou Pierra Cotterella. Toto je Louis Jensens. Je to můj dědeček...“

Desplechin natočil film ý může připomenout snímky Truffautovy – především pasáže věnované Ismaelovi; výtvarná stylizovanost některých sekvencí, hra se záhrobím či samotná postava Nory zase evokuje filmy Jacquese Rivetta. A to jsou učitelé, od kterých je vskutku radno se učit.

Mohlo jít o  záměr, může to být náhoda a můžu se i mýlit.

Ale občas se mýlit je dobrá věc. Zvlášť v případě filmu  je Desplechinův Králové a královna. Filmu ý vám zcela záměrně nikdy nedá úplnou odpověď.

Králové a královna (Rois et reine, Francie 2004)
Režie: Arnaud Desplechin
Scénář: Arnaud Desplechin, Roger Bohbot
Kamera: Eric Gautier
Hudba: Grégoire Hetzel
Střih: Laurence Briaud
Hrají: Emmanuelle Devos (Nora Cotterelle), Mathieu Amalric (Ismaël Vuillard), Catherine Deneuve (Mme Vasset), Maurice Garrel (Louis Jenssens), Noémie Lvovsky (Elizabeth) ad.
H.C.E., 150 min.