Hororový dárek nezávislým

Swamp Women Samotný Hollywood byl založen nezávislými – filmaři z východního pobřeží položili celý kontinent mezi sebe a vynucenými podmínkami Thomase Edisona. Také uprostřed rozkvětu studiového systému byl senzační materiál distribuován mimo kanály kontrolované Haysovým úřadem – například pseudo-vzdělávací pokusy jako Maniaci (1933) Dwaina Espera byly schopny obsahovat nahotu a násilí v takové míře  by si to nedovolil ani Tod Browning.

 Plan 9 from Outer Space Koncem 50. let měl díky vzestupu filmových klubů a autokin i ten nejlevnější horor uvedení do kin zaručené. Vedle rychlotováren typu American-International Rogera Cormana či slavného a  téměř podomácku vyrobeného Plan 9 from Outer Space (1957) Eda Wooda mohli i jiní mluvit o tom  horor dokáží natočit lépe, a sehnat dost prostředků na filmy jako The Hideous Sun Demon (1959) či Teen-Agers from Outer Space (1959).

Carnival of Souls Když začátkem 60. let bojovali nezávisle smýšlející osobnosti jako John Cassavetes – člověk zevnitř průmyslu ý si myslel  by se uplatnil lépe mimo něj – za financování, natáčení a prezentaci svých filmů, vytvořil žánr takové fenomény jako v Miami vyrobené gore filmy H.G.Lewise (Blood Feast, 1963) nebo hrůzostrašné perličky typu Carnival of Souls (1962) Herka Harveye. Tento film, natočený lidmi, kteří se řemeslu naučili na průmyslových filmech v kansaském Lawrence, vděčí za mnohé Ingmaru Bermanovi stejně jako Rogeru Cormanovi. Ale podobně jako pozdější filmaři včetně George A. Romera nebo Tobe Hoopera, chápal Harvey svůj film jako jeden z mnoha neambiciózních titulů bez možnosti finanční návratnosti.

Po Romerově hitu Noc oživlých mrtvol (1968) odehrávajícím se v Pittsburghu, se horory vyrobené kompletně mimo Hollywood začaly rozmáhat. The Last House on the Left (1972) Wes Cravena, Pink Flamingos (1972) Johna Waterse, The Texas Chain Saw Massacre (1974) Tobe Hoopera a The Driller Killer (1979) Abela Ferrary byly všechny natočeny způsobem ému by dobře rozuměl Richard Linkalater či Robert Rodriquez – malé skupinky investorů, smysl pro potenciální americký žánrový film a pracovní příležitost pro nové talenty, kteří se učili řemeslu na reklamách, průmyslových zakázkách, studentských a undergroundových filmech nebo pornu (Ferrara začínal v roce 1977 kouskem 9 Lives of a Wet Pussy). Všechny tyto náhlé úspěchy byly natočeny lidmi, kteří chtěli raději něco říct než se připojit k mainstreamu velkých studií.

Galerie hrůzy

Také i dnes je horor občas plodem nezávislých: Záhada Blair Witch (1999) se stala průlomovým hitem, ale měli bychom brát v úvahu také podceňované dílo Larry Fessendena (Habit, 1996; Wendigo, 2001). Musíme uznat  dnešní generace raději natáčí na své camcordery autobiografické snímky ve stylu Martina Scorseseho a Woodyho Allena, nebo jde ve stopách vtipných kriminálek Quentina Tarantina a bratří Coenů. Ale děs stále zůstává možností  tít do živého.


Sight and Sound, prosinec 2003

Kim Newman