Český film

Německo-český film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu vypráví o posledních dnech Boženy Němcové. Film německé režisérky Dagmar Knöpfelové má německou herečku v hlavní roli, ale zbytek hereckého obsazení a většina z členů štábu jsou Češi. Natáčelo se v ČR, ale za německé peníze. Snímek vyvolává zvláštní zcizující efekt a neodbytný dojem českého-nečeského filmu. Například proto  režisérka s citelně feministickým rukopisem odejmula plejádě známých českých herců (Boleslav Polívka, Petr Forman, Ondřej Vetchý, Anna Polívková ad.) jejich hlas a nechala je nadabovat jazykem, proti němuž bylo vyhraněno celé jazykově založené národní obrození, v němž se děj odehrává.

Knöpfelová vypráví film zaměřený na jedinou, výjimečnou individualitu a koncentruje se právě na její výlučnost. Pro český film současnosti je naopak příznačný kolektiv, ať už jde o rodinu, partu přátel nebo účastníků zájezdu do Chorvatska. Autorský přístup k postavám v rámci těchto skupin charakterizuje pochopení a víceméně rovnoměrné dělení empatie. A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu ale prezentuje odsudek většiny a pochyby tvůrčího jedince, a to hlasem mimo obraz už v úvodních slovech á provázejí rámující scénu pohřbu. Jde o strasti ženy á se vymykala. Co se týče odlišností v českém filmu, jde častěji spíš o zábavný soubor legračních případů než skutečných individualit. (Týká se to samozřejmě především té části produkce á je ovlivněna praxí současné televizní scenáristiky a herecké praxe.) Nezlehčující přijímání jinakosti é neprovází úsměvný nad-hled z pozice normality, se vyskytuje spíš zřídka (ve filmech Ivana Vojnára nebo v Indiánovi a sestřičce Dana Wlodarczyka).

Úhel pohledu hlavní hrdinky A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu přejímá i koncepce filmu: vzpomínky a představy se pomalu začínají prostupovat, zatímco smrt se blíží. Knöpfelová pomocí tohoto tradičního a jednoduchého receptu na zpochybnění statusu prezentované „individuální reality“ jde od reálií a od realismu ke stylově jednotnému celku podřízenému představě tragického osudu tvůrčí ženy – směřuje za výrazným sémantickým gestem. (A tomu i leccos obětuje – například oproti historickým pramenům silně zjednoduší postavu manžela Josefa Němce ý je v podání Boleslava Polívky bezskrupulózní tyran a opilec.) Kameraman Jan Malíř ý nasnímal už několik filmů o nesnadných obdobích moderních českých dějin v přívětivých nebo lehce omšelých barvách, stylizuje obraz plný nehostinných interiérů do velmi temných odstínů. Samotná „naše paní“ Božena Němcová si vytahuje zpod sukně zkrvavené obvazy a má překvapivě sveřepou tvář Corinny Harfouchové. Části českých recenzentů se její výkon zdál být „málo sdělný“ – předpokládali asi  pod skleněným zvonem české klasičky bude více projevů citu a méně projevů síly.

A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu je příliš temný film na to  (ve své jediné distribuční kopii) nasbíral statisticky významnější počet diváků. Pro většinu z nich nebude zajímavé strukturní srovnání s českým filmem. Nejde jen o národně zatížené téma, převedené v jinojazyčném zpracování na obecnější příběh. Tento ne-český film víc než jiné vnucuje úvahy o tom á je současná česká kinematografie. Hodně si vzal z jejích zdrojů, ale málo mu jde o zvyklosti zaběhané v našem prostředí, výrazně formovaném divácky oblíbenou hlavní linií komedií s dodatkem „humanity navážno“. Kameraman Malíř a skladatel Březina při práci na projektu Dagmar Knöpfelové ukázali  jejich činnost má více tváří. Mezi herci už to tak docela neplatí, někteří dali do služeb filmu jen svůj standard a osobnost typu Harfouchové bychom u nás hledali těžko. A režijní styl připomíná é jsou v současnosti českého filmu spektrální mezery. Při výhradách é lze mít k filmu samotnému, nelze než doporučit ho ke shlédnutí – už jen kvůli nastíněnému srovnávání.