Stoleté výročí narození Roberta Rosselliniho é spadá na letošní květen  opět vítanou příležitostí k nejrůznějším retrospektivám, výstavám, konferencím – bilancím. To  je považováno jinde za samozřejmost – a možná i nudu – je v našem kulturním prostředí stále trochu zvláštností. Zhodnotit něčí dílo se pořád ještě učíme. Mnohdy to znamená toto dílo teprve objevovat. Zejména v případě Rosselliniho to platí dvojnásob. V minulosti patřil k zapovězeným filmařům – jeho tvorba byla z ideologických předpojatostí neústrojně amputována a to  z ní zbylo, bylo násilně – a z dnešní pohledu až směšně – roubováno na legitimní estetické normy. Z této perspektivy není co bilancovat – spíše zaplňovat díry.

Poslední číslo Fantomu má být výrazem naší solidarity s podobnými aktivitami. Nikoli školometsky, z povinnosti nebo ze slušnosti, ale prostě proto  se nám Rosselliniho filmy líbí. Je s podivem  si i dnes uchovávají sílu a životnost. Lze to patrně přičítat jeho základnímu filmařskému postoji: zachytit svět takový ý je – bez falše a estetických kudrlinek. Městské ruiny v Německo v roce nultém, divoké moře a sopečný prach ve Stromboli, přívaly deště ve Františkovi, pověstné slzy Ingrid Bergmanové v moderní trilogii… Rosselliniho pohled je současný proto  osvobozuje – od diváckých návyků, stejně jako od formálního balastu ambiciózních režisérů.

Přítomné texty jsou pouhým začátkem. Zbývá toho ještě mnoho dodat: dokumenty, Indie, televizní filmy, celé pozdní období. Ale k Rossellinimu se budeme stále vracet že – řečeno s Rivettem – „je modernější než kdokoli z nás.“