Bohem zapomenutá země

Stromboli Roberta Rosselliniho

Itálie, jih, nepatrný ostrov severně od Sicílie. Mapa pod úvodními titulky nás neomylně vede k místu tohoto příběhu, k ostrůvku Stromboli, tvořenému stejnojmennou sopkou, i k malé vesnici na jeho úpatí, vyrostlé zdánlivě z ničeho uprostřed neživotné strnulosti skal, lávových vyvřelin a nekonečna černého prachu. Roberto Rossellini  ze zakladatelů a v tomto případě již spíše dědiců italského neorealismu, nás přivádí do vesničky Stromboli  nám ukázal jeden lidský osud  příběh. Nechce jej sám vyprávět, ani nehodlá jej vysvětlovat a objasňovat. Chce být pouze jeho svědkem – náhodným, nezaujatým, téměř až stroze věcným.

Rossellini ponechává filmovým obrazům jejich vlastní život, samostatnou existenci, dává jim svébytnost a nezávislost, zatímco on sám se z nich pokorně a tiše vytrácí. Neopájí sebe ani diváka jejich formální precizností, stylizací či vizuální krásou každého záběru – zachycená krajina a lidé v ní ať nyní mluví sami za sebe. Vymyká se kinematografickým konvencím a v jistém smyslu se vzpírá i charakteristikám, přisuzovaným soudobému uměleckému filmu a vyhledávaným jeho milovníky – Rossellini neexhibuje, nepřekvapuje nečekanými formálními výstřelky, nenutí se do rozkrývání filozofických a intelektuálních hloubek svého poselství. Veškeré sdělení je zcela přirozeně a nenásilně ukryto za holé, oproštěné obrazy, mezi náhodnost, neučesanost každodenních situací. Ukazuje povrch, pouze to skutečně viditelné a zjevné – se vší syrovostí, bez vnější umělecké přikrášlenosti. Významy zde divákovi nejsou tlumočeny skrze subjektivní oko vševědoucí kamery, nečekané rakursy či střihové experimenty, skrze symbolické svícení, rozmanité speciální efekty či surrealistické vize é by narušovaly jednolitou plynulost a nenásilnost, obyčejnost formy – Rossellini rezolutně odmítá vstoupit do výsledného tvaru filmu, postavit se po bok Karin a pohlédnout na zpustlou osadu jejíma očima, nebo se naopak „vmísit“ mezi tradiční vesnické obyvatele Stromboli a akcentovat tak jejich víru v tradice, ve vlastní původ, v jejich věrnost a lásku k rodné zemi, k tomu dusivému černému prachu, upomínajícímu na neustálou hrozbu erupcí aktivního vulkánu. Přesto se obě tato hlediska celým filmem prolínají, vzájemně a naprosto samozřejmě vedle sebe koexistují, aniž by kterékoli z nich bylo Rossellinim upřednostňováno, zdůrazňováno.

Rossellini nás seznamuje s velkým osobním příběhem, v jehož středu je Karin, mladá litevská emigrantka á se po skončení války provdá za toho času italského vojáka, jinak rybáře, pocházejícího ze Stromboli, a vymění tak internační tábor za domnělou svobodu nehostinného ostrova ý se pro ni se svým jednotvárným, nevlídným životem stává ještě těžším a nezvladatelným vězením. Přibližuje nám toto subjektivní, lidsky blízké melodrama é je možná paradoxně, ale v tomto ohledu zcela v intencích neorealistického přístupu, nahlíženo až dokumentárně objektivním, nezúčastněným pohledem. Tradiční a vzhledem k povaze příběhu, reflektujícího Karinin osobní střet s uzavřenou, svébytnou komunitou ne vždy přívětivých obyvatel vesnice, také očekávatelný model „subjektivní kinematografie“ je rozbit na střepy, rozmetán v prach. K porozumění, k pochopení Karin nás vede objektivní, nezávislé pozorování – vnímáme její pohyby a gesta í místo ve vsi í ztracenost ve stísněném labyrintu z oprýskaných a polorozpadlých zdí domů, jsme svědky její bezvýchodné osamělosti uprostřed chladně kamenitého, bezútěšně prázdného pobřeží ostrova. Postačí nám Karin vidět, dívat se na ni, ale nikoli s ní a jejíma očima. Nic nás nenutí identifikovat se s jejím pohledem, s jejími city, s jejím niterným, ryze soukromým bojem – zůstáváme jen nestrannými pozorovateli, obdobně jako Rossellini.

Tato objektivita a režisérovo pokorné následování skutečnosti, jíž především „dokumentuje“ a nezaujímá k ní své vlastní, individuální stanovisko, nutně posiluje ambivalentní, nejednoznačný klimax příběhu. Konečné soudy a hodnocení náleží pouze divákovi, Rossellini se záměrně rozhoduje pro otevřený konec a opouští Karin, dovolávající se zoufale Boha, osamocenou na úbočí hory, pod studeným nebem, kde nevšímavě a apaticky k dění pod nimi krouží skupinka mořských racků. Připomeňme vlastní Rosselliniho slova: „Tato žena prožila strasti války a vyšla z nich vnitřně zraněná a zároveň i otupělá, zapomněla na obyčejné lidské city. Zásadní se tak stala otázka, zda tato žena ještě dokáže plakat, a film končí přesně ve chvíli, kdy se objeví první slza.“

Stromboli započíná Rosselliniho periodu tzv. „moderních“ filmů, ohraničenou lety 1949 – 1954, a současně jde o první z celkem pěti filmů, na nichž režisér spolupracoval s Ingrid Bergmanovou1. Neúnavně tiskem propíraný milenecký poměr mezi ní a Rossellinim (toto „pobláznění“ slavnou herečkou á pro příštích několik let „okupovala“ jeho filmy, vzbudilo sílící vlnu rozhořčených kritických hlasů, vyčítajících Rossellinimu prohřešky proti základním pravidlům neorealistické estetiky) a vytrvalí novináři pronásledující dvojici až na Stromboli byli také jednou z komplikací, ztěžujících dokončení snímku, k níž se zakrátko přidaly i stále markantnější časové průtahy v natáčení a neúměrné přetěžování vyměřeného rozpočtu, způsobené svízelnými podmínkami pustého ostrova i nešťastnou smrtí jednoho ze členů štábu při natáčení závěrečné scény sopečné erupce. Společnost RKO, v jejíž produkci film vznikal, nakonec po roztržce s Rossellinim přistoupila k radikálnímu kroku: pro anglickou verzi snímku – které se následně Rossellini zřekl – zbavila režiséra práva střihu, eliminovala veškeré zdánlivě „nedějové“ scény, a původně nerozřešený osud Karin byl definitivně a nezvratně uzavřen nadneseně smířlivým, pateticky jednoznačným komentářem. Pro anglosaského diváka (a především pro – až na několik výjimek – nepříliš vstřícnou anglosaskou kritiku) se tak Karin vrátila zpět do vesnice ke svému manželovi, po jehož boku nyní doufá nalézt kýžený klid a vyrovnanost. Nad konečnou podobou italské verze má již hlavní slovo sám Roberto Rossellini, „otec moderního filmu“  jej uctivě nazvali jeho věrní příznivci v Cahiers du cinéma. Zříká se nadměrné okázalosti, Karinin vnitřní zápas í hledání smyslu a cesty k sobě sama nevysvětluje konkrétními slovy, pouze jedním prostým, všeříkajícím pohledem, jímž se zároveň obrací i k divákovi jako k rovnocennému partnerovi při dotváření příběhu – a jeho hledisko se nakonec stává pro nejasný, ambivalentní závěr tím nejdůležitějším.

Stromboli (Stromboli, terra di Dio, Itálie/USA 1949)
Režie a produkce: Roberto Rossellini
Scénář: Roberto Rossellini, Sergio Amidei, Gian Paolo Callegari, Renzo Cesana, Art Cohn podle povídky Roberta Rosselliniho
Kamera: Otello Martelli
Hudba: Renzo Rossellini
Hrají: Ingrid Bergman (Karin Bjiorsen), Mario Vitale (Antonio), Renzo Cesana (kněz) a další.
107 min.

1. Mezi ty následující patří Europa ’51 (1952), Viaggio in Italia (1953), Giovanna d’Arco al rogo (1954), La paura (1955) a také společný snímek čtyř režisérů – Rosselliniho, Francioliniho, Viscontiho a Luigiho Zampy – Siamo Donne (1953).

Hana Stuchlíková