Chvála chudoby

František, prosťáček boží Roberta Rosselliniho

V souvislosti se jménem Rossellini padají mnohé přívlastky od průkopníka neorealismu přes analytika moderních citů až po reformátora televize é vytyčují jeho místo v dějinách. Opodál plejády "zlomových děl" stojí film ý nepřinesl nové techniky a nenaznačil nový směr ž však přesto vyjadřuje Rosselliniho postoj ke kinematografii a ke světu jako málokterý jiný. Ve Františkovi se Rossellinimu podařilo najít námět ý přesně odpovídal jeho pojetí filmového realismu a naopak: jím zvolené prostředky účelně tlumočí postavy dané scénářem. Výsledkem je jednotný ucelený tvar, vlastní pouze nemnoha děl.

Ve scénáři vycházeli Rossellini, Fellini a otcové Lisandrini s Moriónem z nabízejícího se zdroje: Kvítků svatého Františka. Ty lze zahrnout do tradice pozdně starověkých a středověkých hagiografií a apofthegmat é skrze drobné příběhy ze životů světců a starců pomáhaly prohloubit vlastní duchovní úsilí čtenářů. Stejně jako se mnišská literatura odlišovala od hrdinské epiky, liší se Rosselliniho František od narativity klasické kinematografie. Odklon od lineární kauzality děje s logickým zřetězením příčin a následků a naopak příklon k volnému propojení dílčích epizod na základě různých projevů víry umožňuje Rossellinimu na jednu stranu soustředit k sobě časově značně vzdálené události (např. Františkovo setkání s malomocným a se sestrou Klárou, pozdější zakladatelkou řádu klarisek), na stranu druhou tento způsob vyprávění odvádí pozornost od jednoho ústředního hrdiny (žánrový film) směrem k více postavám – protagonistům jednotlivých epizod. Samotná dějová struktura tak vyjadřuje základní vlastnost Františka a jeho řádu  je prostota. Jakoby František nechtěl poutat pozornost pouze na sebe a nechal promlouvat také ostatní.

František, prosťáček boží Postava Františka a jeho spolubratrů se pak vymyká z charakterových schémat nejen mainstreamové, ale i dobové umělecké kinematografie  představoval zejména právě italský neorealismus. Ten chtěl věrným vylíčením chudoby obyvatelstva upozornit na sociální problémy politického systému a burcovat k potřebným reformám za účelem pozvednutí životní úrovně. Lze si asi představit  v té době musel působit Rosselliniho film ý naopak chudobu velebí. Je to ale chudoba jiného řádu – chudoba osobní, dobrovolně zvolená za účelem služby potřebným. Chudoba á si nežádá, ale nabízí (František ve filmu zdůrazňuje vlastní práci a nezávislost na milodarech). Chudoba á není přítěží, ale naopak osvobozením od pout majetku. V mnohém jsou tak Rosselliniho františkáni vzdálenější měšťácké morálce než neorealističtí hrdinové volající po plném žaludku. Jejich svoboda pak vnáší do filmu navíc jeden malý žánrový odstín: schopnost radovat se z každého okamžiku přináší s sebou jemný humor ý vyvažuje vážné okamžiky a činí obraz světa paradoxně věrohodnější než mnohdy třeskutý patos snímků neorealistických – včetně některých od Rosselliniho.

V současnosti může František sloužit jako typ skutečně alternativního filmu. Alternativního vůči hollywoodskému idolu "good looking" hrdiny, alternativního vůči americkému "nezávislému" loserovi, alternativnímu vůči příliš komplikovaným postavám evropského filmu. Nepoklonkuje ani spotřební ideologii ekonomického růstu (módní ideál: divák multiplexů), ani revoluční touze po změně světa (módní ideál: divák filmových klubů). Rossellini jako režisér je alternativní tím  odmítá laciné excesy ať už komerční, či artové kinematografie. Jeho styl je ukázněný a jednoduchý. Obyčejný. Františkova prostota se vlévá do prostoty filmu: normální louka kdesi za městem, skupina mnichů je (nikoli hraje) mnichy a kamera všechno "pouze" zachytí. Je to málo a zároveň moc.

František, prosťáček boží (Francesco, giullare di Dio, Itálie 1950)
Režie: Roberto Rossellini
Scénář: Federico Fellini, Antonio Lisandrini, Félix Morión podle námětu Roberta Rosselliniho
Kamera: Otello Martelli
Hudba: Renzo Rossellini, Enrico Buondonno
Hrají: Nazario Gerardi (svatý František), Arabella Lemaitre (svatá Klára), Aldo Fabrizi (Nicolaio Tyran) a další.
75 min.