Nový Rossellini?

Anima nera Roberta Rosselliniho

Anima nera (1962) zaujímá v kontextu Rosselliniho díla zajímavé postavení. Jako jedno ze zapomenutých děl proslulého představitele poválečného neorealismu svou netradiční a v některých případech inovační koncepcí vybočuje z dosavadní tvorby režiséra. Uveďme úvodem  inspirace filmu vychází ze stejnojmenné komedie italského dramatika Giuseppe Patroni-Griffiho ý v době vzniku Rosselliniho snímku sám režijně debutoval portrétem soudobé mládeže Il mare (1962). Anima nera představuje v kontextu Rosselliniho tvorby jednu z mála literárních adaptací – vedle La paura (1954) podle Zweiga, Giovanna d'Arco al rogo (1955) podle Claudela nebo Vanina Vanini (1961) podle Stendhala.

Rosselliniho film zavádí diváka do současné Itálie, konkrétně do prostředí středních měšťáckých vrstev, ze kterých pochází také ústřední postava temperamentního Itala Adriana Zucchelliho (Vittorio Gassman). Režisér vytváří kontrast mezi jednoduchým minimalistickým stylem a komplikovanou zápletkou příběhu s bohatými dialogy původní divadelní hry. Mužský hrdina se zmítá mezi třemi ženskými postavami – svou ženou Marcellou (Anette Vadim) pocházející z vyšších společenských vrstev, atraktivní a eroticky vábivou Alessandrou (Elenora Rossi Drago) a křehkou prostitutkou Mimosou (Nadja Tiller), u které nakonec nachází po spletitých intrikách útočiště. Rossellini se zaměřuje na zobrazení v té době hojně rozvíjeného tématu sexuality. Dokládá to zejména na nezkrotném jednání – zvláště pak v živelné gestikulaci Adriana, neschopného tlumit své erotické vášně k něžnému pohlaví. Neorealistickému konceptu se film blíží snad jen volbou tématu se soudobou problematikou a částečným využitím dokumentárního stylu snímání. Odklání se jak od realistické analýzy nuzných podmínek nižších společenských vrstev, tak od portrétu chudého prostředí, objevujícího se do jisté míry téměř v celé Rosselliniho tvorbě. 

Příběh vychází z běžného obrazu života italské buržoazie. Adriano se ožení s dívkou Marcellou pocházející z dobré a bohaté rodiny v domnění  změní svůj dosavadního neuspořádaný život. Nechává se hýčkat a vydržovat svou ženou a čeká na příchod očekávaného dědictví po bohatém příbuzném ým by finančně zajistil novou rodinu. Marcella se zanedlouho dozvídá  majetek pochází od sestry boháče, v jehož luxusní vile novomanželé žijí... Ačkoliv se komplikovaná fabule filmu opírá o divadelní předlohu, tvůrce ji zasazuje do širšího společenského rámce dnešních Italů. Ukazuje marnost, sebeubíjející pocity a stavy nudy a nerozhodnosti mladých lidí. Podává mravoličný obraz, nikoliv však analýzu prostředí a života městské smetánky.

Anima nera Anima nera zároveň představuje prototyp „road movies“. Mnohé scény se odehrávají v autě nebo během jízd rušným prostředím města. V prvním záběru filmu snímá kamera v detailu podvozky projíždějících aut – konkrétně blatníky a kola. Pohled na poslední jedoucí vůz rozšiřuje Rossellini z detailu na celek a představuje nám svého hlavního hrdinu. Status postavy ocitající se poprvé na plátně během jízdy nabývá symbolického významu, neboť se podobně jako dopravní prostředky nachází v neustálém pohybu, a to ve společnosti tří rozdílných žen. S vnitřní dynamikou pohybu kontrastují většinou pomalé panorámy, nebo kamera umístěná na předním skle automobilu, skrze které sledujeme náladové proměny ve tvářích postav i dlouhé dialogy. Přestože Rossellini nadále pracuje s jednoduchými a minimalistickými výrazovými prostředky, do značné míry se odklání od stávajícího konceptu neorealismu. Přiklání se více ke zvýraznění kontrapunktu světla a stínu, zejména v častých nočních scénách městských ulic ozařovaných pouličním osvětlením či blikajícími neóny zdejších obchodů a nočních podniků. Odvrací se od italského venkova a směřuje do městského prostředí mezi moderní panelový urbanismus a rušnou dopravu uvádějící město v dynamickou cirkulaci pohybu. K modernímu vyznění filmu přispívá řešení jednotlivých interiérů a designu vystačujících si s jednoduchými, nekomplikovanými tvary. Při pohledu s oken se setkáváme se žaluziemi dokládající soudobý módní doplněk bytového prostoru. Typické jsou (nejen pro Rosselliniho filmy) lokace s novodobou architekturou činžovních domů. Po dlouholeté spolupráci se skladatelem Renzem Rossellinim svěřuje režisér hudební komentář Pieru Piccionimu ž jazzová partitura podporuje celkový neustávající rytmus filmu. Skladby Il drago, Affare d'amore nebo Caratura, vycházející ze soudobých tanečních rytmů, dokreslují dynamické tempo filmu. Za kamerou stál Luciano Trasatti ý spolupracoval s Rossellinim na dvou předchozích barevných projektech s historickým pozadím Viva l'Italia! (1961) a Vanina Vanini (1961).

Snímek Anima nera definitivně uzavírá Rosselliniho celovečerní hranou tvorbu před příchodem televizní produkce. Není filmem, ve kterém by tvůrce shrnul všechny své dosavadní zkušenosti. Právě naopak představuje dílo prostoupené mladým impulsem v duchu nastupující nové režisérské generace v italské kinematografii na počátku 60. let, ke které se kromě jiných řadí také autor předlohy Giuseppe Patroni-Griffi. V souvislosti s předchozí tvorbou zastupuje Anima nera vedle „moderní trilogie“ novou a doposud nepoznanou tvář Rosselliniho osobnosti.

Anima nera (Itálie, 1962)
Režie: Roberto Rossellini
Scénář: Roberto Rossellini, Alfio Valdarnini
Kamera: Luciano Trasatti
Hudba: Piero Piccioni
Hrají: Vittorio Gassman (Adriano Zucchelli), Nadja Tiller (Mimosa), Anette Vadim (Marcella), Elenora Rossi Drago (Alessandra) a další.
97 min.
Jan Švábenický