Rosselliniho post-neorealistický obraz války

„Už podruhé mám pocit  mám život před sebou, svůj druhý život ve filmu… U Rosselliniho to muselo být podobné: natočil Generála della Rovere, dílo é předtím nikdo nevytvořil.“
Jean-Luc Godard (1980)1

Na sklonu 50. let natočil Roberto Rossellini dva snímky vracející se k tématice 2. světové války a zároveň volně navazující na proslulou neorealistickou trilogii. Jejich společným jmenovatelem je kromě historického rámce válečných let také filmový štáb složený ze stejných spolupracovníků. Na obou scénářích pracovali Sergio Amidei a Diego Fabbri. Těmito snímky položil Rossellini jeden ze základních pilířů pro nový směr v italské kinematografii označovaný jako „post-neorealismus“ ý navazuje na svého poválečného předchůdce.

Okupační drama Generál della Rovere (1959) představuje Rosselliniho nostalgický návrat do atmosféry jeho prvního neorealistického snímku Řím, otevřené město (1945). Mezi oběma snímky, ke kterým se připojuje následující Byla noc v Římě (1960), vyvstává paralelní problematika. Všechna díla mapují nejen tíživé události okupované Itálie, ale analyzují také jednotlivce nebo skupinku lidí ocitajících se ve víru skličujících válečných zážitků. Mnohým z nich přinášejí nebezpečné události tragický konec. Atmosféru napětí vytváří již v úvodu filmu pozvolna ubíhající pozadí zdí domů, kdy kamera zabírá chůzi hlavního hrdiny. Vedle množství propagandistických plakátů se právě na zdech objevují výhružné vyhlášky o trestu smrti za ukrývání partyzánů nebo nepřítele apod. Rossellini pracuje s vývojem a psychologií postav é do značné míry přispívají k budování bezútěšné a tíživé atmosféry války. Toto hledisko plně uplatňuje při pojetí Bardoneho v Generálu della Rovere, v němž dochází k důležité proměně charakteru postavy. Z bezohledného podvodníka a hráče se nakonec stává dobrovolná oběť ve jménu cti a spravedlnosti. Hlavním tématem je zde protinacistický odboj. Rossellini zobrazuje na pozadí příběhu ústřední postavy složení tří politických skupin: italských partyzánů, fašistů a německých nacistů. Bardone se pohybuje mezi všemi kategoriemi. Nakonec se přiklání na stranu odbojářů, se kterými na konci filmu umírá na popravišti pod salvou kulek popravčí čety. Autenticitu dodává snímku také volba hereckého obsazení. Příslušné role Němců i Italů jsou obsazeny protagonisty zastupující jednotlivé národy.

Příběh filmu je vybudován na základě skutečné postavy nacistického odboje a zasazen do prostředí Němci obsazeného Janova v roce 1943. Podloudník Bardone (Vittorio De Sica), vystupující jako generál Grimaldi  zatčen gestapem vedeným plukovníkem Muellerem (Hannes Messemer) a vsazen do vazby. Nacisté ho využijí jako návnadu pro likvidaci místní partyzánské formace vedené Fabriziem (Ivo Garrani) ého chtějí Němci dopadnout. Ve vězení se má vydávat za generála della Rovere ý byl zabit při tajné invazi, a zprostředkovat setkání s vůdcem odbojářů a odhalit zároveň jeho totožnost. V syrovém prostředí statečných vězňů nepodléhajících strachu z nacistického teroru se u Bardoneho probouzí morální síla a sám končí na popravišti, aniž by prozradil klíčové jméno hlavy partyzánů.

Generál della Rovere je Rosselliniho osobitým humanistickým pohledem na statečnost italského lidu za represivních dnů války. Zobrazuje tragický osud sobeckého jedince profitujícího na nuzných případech, než postupně dospěje od pochybného hrdiny až k dobrovolně zvolené smrti. Ve scéně ve vězení sleduje kamera společně s hrdinou na zdech cely nápisy a texty vězňů, kteří zde bydleli před ním a kteří byli rovněž odsouzeni k smrti. Podobný osud stíhá další postavu – Bardoneho vězeňského holiče Banchelliho (Vittorio Caprioli). Shodně s tématicky navazujícím filmem Byla noc v Římě zde Rossellini zobrazuje psychologické portréty žen – zvláště hrdinek pohybujících se v životě hlavní postavy: křehká milenka Valeria (Giovanna Ralli) a zhýčkaná Olga (Sandra Milo), ex-milenka a nynější prostitutka.

Generál della Rovere Film ý bývá někdy považován za „poslední dílo italského poválečného neorealismu“, se k tomuto proudu bezprostředně hlásí svým minimalistickým stylem opírajícím se o metodu dokumentu. Jednoduché, vesměs vleklé pohyby kamery (zejména pomalé panorámy) a časté statické záběry nechávají vyniknout bezprostřední válečnou atmosféru i zoufalou situaci jednotlivých postav. Filmový prostor je redukován na několik málo míst představujících pro děj rozhodující prostředí. Jejich řešení spočívá na nekomplikovaných detailech a realistickém ztvárnění, budícím dojem autentičnosti a syrovosti. Při práci s mizanscénou se režisér zříká umělého světla, stylizovaných kostýmů a dekorací typických pro velkolepé válečné produkce. Jediným postupem odporujícím přísným regulím neorealismu je obsazení profesionálních herců, pojímajících postavy psychologickou drobnokresbou.

Do období konce 2. světové války, konkrétně nacistické okupace Říma, se obrací následující snímek Byla noc v Římě (1960) ý definitivně uzavírá válečnou tématiku v Rosselliniho tvorbě. Úvodní scéna, odehrávající se na italském venkově, do značné míry evokuje dominující prostředí neorealistických filmů. Režisér ale záhy porušuje jedno z těchto základních pravidel a přesouvá děj do nacisty obleženého hlavního města. Krátké období těchto dvou Rosselliniho válečných dramat by se dal označit jako „městský post-neorealismus“. Analýza bídných podmínek způsobených válkou ustupuje do pozadí v rámci zdůraznění psychologie postav a neklidné atmosféry prostředí. Oba snímky jsou v podstatě obrazem člověka v ohrožení a všudypřítomného nebezpečí. Autor přisuzuje svým postavám existenciální rozměr a umísťuje je do extrémně vypjatých situací, v jakých se nachází – podobně jako Bardone v předešlém filmu – také tři ústřední hrdinové tohoto příběhu, vojáci spojeneckých armád na útěku ze zajateckého tábora. Jsou zde nastíněny nejen rozlišné charakterové rysy každého z nich, ale vykreslen také jejich patriotický ráz. V římském domě sdílejí společně úkryt Američan (Peter Baldwin), Brit (Leo Genn) a Rus (Sergej Bondarčuk). Mezi zeměmi reprezentovanými západem (USA, Anglie) a východem (Rusko) dochází k obtížné verbální komunikaci, nikoliv gestikulační. Stejný pohled na komplikované dorozumění je zobrazen i ve vztahu vojáků k italským občanům. Nepatrný detail jazykové bariéry  se Rossellini zabývá, představuje u něho jednu z možností uchopení autentičnosti. Ta se projevuje rovněž v obsazení herci reprezentujícími jednotlivé země a národnosti. Rozmanitá mozaika vztahů zahrnuje dále atraktivní Esperiu (Giovanna Ralli) ího snoubence Renata (Renato Salvatori) a lékaře (Enrico Maria Salerno), tvořící část malé skupiny tajného římského odboje. Všechny postavy filmu jsou svázány pravidly podmíněnými hrozbou z odhalení. Patří mezi ně např. vyhláška o zákazu vycházení – týkající se všech obyvatel Říma – která představuje pro vojáky izolované od denního světla pokušení.

Byla noc v Římě Podobně jako v Generálu della Rovere koncentruje Rossellini děj na několik málo míst. Dominantním dějovým prostorem se stává útočiště tří vojáků – několik místností všedního římského bytu, v němž zaujímá klíčové postavení tmavé podkroví. Další lokace zahrnují ulice odlehlých čtvrtí a částečně také prostředí kostela ž kněz (Sergio Fantoni) se stává pro utečence silnou oporou. Režisér demonstruje atmosféru strachu a napětí z kruté reality na společnosti lidí oddělených od denního života izolací v uzavřených prostorech. Typický příklad dokládá i kamenné sklepení jedné z římských staveb, ve kterém se tajně scházejí odpůrci fašistického a nacistického režimu.

Oba filmy pracují s politickým pozadím Itálie během nacistické okupace, provázeným represemi a popravami odpůrců autokratického systému. Rossellini rozvádí ve filmech tuto problematiku na jednotlivých příkladech. V Generálu della Rovere vykresluje komunitu odsouzenců ve věznici složenou zejména z partyzánů nebo nepohodlných jednotlivců, závěrečná exekuce vězňů je zabírána v celku bez detailní studie momentálních pocitů obětí. Snímek Byla noc Římě zobrazuje degradaci příslušníků církevního řádu německými pohlaváry a zatýkání kněží. Při výsměchu jednoho z důstojníků projeví skupina ponížených odvahu společným zpěvem ým dovedou komandanta k nepříčetnosti. Kromě již uvedených scenáristů jsou tato díla rovněž společnými projekty kameramana Carla Carliniho (spolupracoval již na snímku La paura (1954)), kladoucího důraz na pomalé jízdy, a hudebního skladatele Renza Rosselliniho, obohacujícího symfonickými partiturami téměř celou tvorbu svého bratra. Atraktivní výběr obsazení doplňují v menších rolích Byla noc v Římě Paolo Stoppa a Pasoliniho dvorní herecká múza Laura Betti.

Dnes již téměř neprávem zapomenuté filmy jsou osobitým obrazem 2. světové války v Itálii. Režisér v nich zůstal při znázorňování každodenní reality v mnohém věrný principům a zásadám poválečného neorealismu, ale zároveň se vydal novou cestou hledání  předznamenal mnohé následující produkce nastupující mladé generace italských filmařů. Jeho filmy nejsou jen pouhým základním pilířem pro „post-neorealismus“, ale také výchozím podnětem pro politickou tvorbu, analyzující soudobé dění stylem dokudramatu.

Poznámky:
1. Program kina Ponrepo – téma Rosselliniho století. Anotace k filmu Generál della Rovere, str. 14. Nfa, Praha 2006.

Literatura:
Bondanella, Peter: Italian Cinema – From Neorealism to the Present. A Frederick Ungar Book. Continuum. New York, 1983.
Brunetta, Gian Piero & Bruno, Edoardo: Roberto Rossellini. Ministero degli esteri. Direzione generale. Per la cooperazione culturale, scientifica e tecnica. Roma, 1980.
Salas, Hugo: Roberto Rossellini. Senses of Cinema.

Jan Švábenický