Rosselliniho století

Text k příležitosti retrospektivy v Národním filmovém archivu

"Mít vlastní styl? Tomu je třeba se co nejrozhodněji vyhýbat! Jen povést se vám to nesmí."
Jean Cocteau

"Rossellini neukazuje myšlenky, ale lidi. Proto jsou jeho filmy tak těžké pro všechny, kteří spíš myslí než vidí."
Rudolf Thome

Na počátku bylo slovo. "Věci jsou tu. Proč je měnit?" Konstatování a řečnická otázka é, položeny vedle sebe, proměňují myšlenku až podezřele jednoduchou v cosi neobyčejně silného. Ve výzvu: podívat se na to  jsme považovali za evidentní, a od čeho jsme odešli k jiným věcem é se nám zdály subtilnější, inteligentnější, nebo (běda) zábavnější. Přiznat si  jsme evidentní věci přestali vidět. Vrátit se k nim - s pokorou, s úžasem. To vše s myšlenkou na nejméně známé umění: na film.

Jakmile bylo vysloveno, vydalo se spojení: "Věci jsou tu. Proč je měnit?" na svou misijní pouť myšlením o kinematografii, takže víc než o půl století později je dnes už prakticky nemožné vyjmenovat všechny přímé nebo nepřímé ozvěny v kritické reflexi nebo v samotných filmových dílech. Se slovy: "Věci jsou tu. Proč je měnit?", s každým pokusem o to, porozumět jim správně a pochopit je správně zvláště ve vztahu k filmu, se pokaždé nezbytně vracíme i na jedno určité místo dějin umění a k člověku ý je právě takto formuloval a poprvé naplno realizoval. K Rossellinimu.

Existuje Rossellini "esenciální" (umělec ý - jak věří jeho vyznavači - objevil jako první ve filmu sílu  jiní neviděli nebo nebo nebyli dostatečně "prostí" k tomu  vsadili jen na ni) a Rossellini - neorealista, čítankový génius, tvůrce snímků Řím, otevřené městoPaisa, modelových filmů jednoho směru ý kdysi platil za vrchol modernosti a dnes už náleží do vzdálené historie. Neorealistický Rossellini byl zpočátku obdivně slaven, pak se o něm dlouho vedly vášnivé spory  se nakonec stal muzeálním objektem ý běžného diváka 21. století vzrušuje mnohem méně, než - dejme tomu - Stanley Kubrick.

U "esenciálního" Rosselliniho je to jednodušší: ten nebyl doopravdy "populární" nikdy. Byl a zůstal jedním z těch filmařů - klasiků, kteří jsou "příliš těžcí ve své (zdánlivé - skutečné) jednoduchosti". Ztělesněná výzva k tomu, chápat film jinak a zároveň výčitka všem, kteří pochopit nechtějí nebo neumějí. "Věci jsou tu. Proč je měnit?"

Jediné  bylo kdy na Rossellinim opravdu populární a co jeho jméno dostávalo v jedné konkrétní době na první stránky novin na celém světě, byl jeho život ... a zvláště jedna jeho neobvykle dramatická epizoda. Nic se z ní nedozvíme o Rosselliniho skutečném významu, zato tím víc poučných drobností o morálce jeho století é se právě završuje. Nehledě na to  Rosselliniho filmy, i když tomu na první pohled mnoho nenasvědčuje, jsou někdy až bezostyšně autobiografické a už z toho důvodu není marné znát alespoň základní momenty z jeho života.

Mesiáš V Čechách byl případ Rossellini ještě trochu svízelnější. Neorealismus byl v interpretaci komunistické filmové kritiky celá desetiletí tím nejvýznamnějším  přinesla poválečná kinematografie Západu. Který italský režisér by měl být distribucí komunistického státu víc hýčkán než "otec neorealismu?" Že to nakonec bylo přesně naopak, mělo velmi jednoduchou příčinu, i když se o ní moc nemluvilo: Rossellini byl katolík, v mezích katolicismu možná "levicový" (soudě podle mnohých jeho tezí), ale křesťanská víra měla pro jeho dílo takový význam  se z něj dost dobře nedá "odečíst". Nemluvě o filmech, v jejichž centru stáli Ježíš Kristus (Mesiáš, 1975), sv. Augustin (Agostino z Ippony, 1969), sv. František z Assisi (František, prosťáček boží, 1948) nebo Pascal (Blaise Pascal, 1971). Za bláhový pokus o "kádrově čistého" Rosselliniho lze označit útlou monografii z pera Ljubomíra Olivy ze sklonku 80. let; žádnou jinou hodnotu bohužel tato dodnes jediná česká publikace o Rossellinim nemá.

Dlouholetá absence RR v české distribuci (co se týče jeho 15 posledních filmů z let 1963 až 1977, jde o absenci naprostou!) také vysvětluje skutečnost  dnes Rosselliniho stoleté jubileum slavíme přehlídkou sice rozsáhlou, ale že jen několik z uvedených snímků můžeme zhlédnout s českými titulky. Potěšující je naopak  kromě snímku František, prosťáček boží, (jednoho z nejlepších, tzn. nejupřímnějších náboženských filmů é kdy vznikly) naše retrospektiva pokrývá prakticky celé nejdůležitější období umělcovy tvorby, jímž byly první dvě poválečné dekády.

Milan Klepikov