Pohádka o naději

Snídaně na Plutu Neila Jordana

První zvrat v životě novorozeněte jménem Patrick Braden (Cillian Murphy) nastal jednoho rána roku 1958 uprostřed tiché idyly jen pozvolna procitajícího irského městečka na prahu místní farnosti, kde byl odložen v proutěném košíku před domovní dveře. O pár let později si v domě svých pěstounů zkouší dívčí šaty a k zoufalství všech okolo se s mile nevinným, důvěřivým úsměvem, ale o to neústupněji odmítá smířit s tím  na tento svět ke své lítosti nepřišel jako děvče. A nepřejícímu osudu i nechápavé společnosti navzdory se tak z mladíka Patricka postupně stává dívka Kitten.

Citlivé, aktuální a poměrně kontroverzní téma si pro své zpracování vyžaduje vnímavého, inteligentního filmového režiséra ý nepodlehne současné atmosféře, plné choulostivých debat o postavení sexuálních menšin či homosexuálních svazcích, a nevyprodukuje rádoby oduševnělé, hořkosladké sentimentální (melo)drama s tíživým sociálním podtextem, ale naopak se dokáže osvobodit z jalových pout klišé a dopřát si tvůrčí rozlet k výšinám volnosti, osvěžující a jiskřivé nespoutanosti.

Tímto směrem se vydal i Neil Jordan, poskládal z osudů Patricka „Kitten“ Bradena barvitou, fantazijní mozaiku a znovu potvrdil  i takříkajíc vážná a diskutovaná témata lze podat s úsměvným nadhledem a nenásilnou lehkostí á však neupadá ke znevažování, bagatelizaci či pustému výsměchu. Výsledkem je zcela „upřímný“ film – nic neskrývá, nenalhává, neutíká k beztvarým náznakům, k přetvářce či k pokryteckým konvencím. Je stejný jako jeho hlavní hrdina – tedy vlastně hrdinka. Candidovský prosťáček naplněný nezdolným optimismem ž s bezelstným úsměvem na rtěnkou zvýrazněných rtech a nevinností v průzračně modrých očích nikdy neztratí svou víru v dobro, v lásku a v právo na svou vlastní identitu, na své místo pod sluncem.

Vědom si nezvyklosti celého příběhu ý spolu s autorem stejnojmenné románové předlohy Patrickem McCabem (s nímž spojil síly již roku 1997 při práci na Malém řezníkovi) adaptovali s četnými úpravami a dějovými obměnami do podoby filmového scénáře, rozhodl se Jordan také pro nezvyklou formální a stylistickou podobu jeho zpracování. Šestatřicet úzce provázaných kapitol představuje jakýsi osobní deník Patricka „Kitten“ Bradena, otevřenou retrospektivu jeho dosavadního života, oděnou do stylizovaného hávu obrazné pohádkovosti, do lehce neskutečného oparu zářivé, omamující nasládlé barevnosti záplavy dámských klobouků, kabátů a deštníků, do všudypřítomných popových hitů a světa hippies let sedmdesátých. Jordan provádí diváka jednotlivými, s rozmyslem a pečlivostí sestavenými epizodami tohoto příběhu, vizuálně dokonale vytříbenými výtvarnými obrazy, získává si jej lehkým odstupem a shovívavým humorem, aniž by ho uvrhl do propasti planého sentimentu. A kromě Patricka jako ústředního vypravěče uvádí na scénu ještě dva další – i když poněkud netypické: dvojičku upovídaných, všetečných, cvrlikajících červenek ž štěbetavý komentář tvoří vnější rámec příběhu a opět jej posouvá za hranice běžné reality směrem k imaginativnímu světu fantazie a představivosti ý je i ve své nápaditosti a rozmanitosti neobyčejně kompaktní a celistvý.

Nejdůležitějším elementem je v něm postava Patricka a jeho postupná přeměna v Kitten – nejen v muže oblečeného do ženských šatů, ale v jemnou, citlivou „dívku“, respektující svou přirozenost, touhu být jen sebou sama, a tedy i svou jinakost, ústrky okolí oplácející jediným možným způsobem – a to když svým zpěvavým hlasem zas a znova vyjadřuje nezvratitelnou důvěru v lidskou dobrotu a laskavost zakořeněnou hluboko v nás, ač se zatím dennodenně přesvědčuje především o opaku. Patrick neboli Kitten je ten/ta, jíž ve snímku vše ostatní podléhá, vykreslení jeho osobnosti  proměny a komplexity představovalo pro tvůrce hlavní výzvu. Ti zbývající (otec Bernard v podání Liama Neesona či již tradiční Stephen Rea jako kouzelník Bertie) „pouze“ doplňují spektrum postaviček, z nichž se mnohé samy utápí ve svých vlastních, osobních zvláštnostech a výstřednostech, a nutno dodat  právě díky nim je Jordanovo filmové panoptikum natolik životné a barvité. I irská a anglická politická historie se zde promítá pouze na pozadí Patrickova příběhu, velké události ustupují malým. Rekonstruované teroristické útoky é v 70. letech děsily Irsko i Londýn, jsou střídmě a uvážlivě včleněny do dějového rámce, podporují a dokreslují jej, aniž by na sebe strhávaly přílišnou pozornost a sváděly k sebeprezentujícím, patetickým patriotským pózám.

Neil Jordan si ve svém zatím posledním snímku vytyčil náročnou cestu pohrávání si s ne vždy neslučitelnými póly vážnosti, humoru a lehké, dobromyslné ironie, a obratně, bez zřetelného zaváhání dorazil úspěšně do cíle – technicky precizního, dovedného stylově i vypravěčsky, a nesoucího jméno Snídaně na Plutu.

Snídaně na Plutu (Breakfast on Pluto, Velká Británie/Irsko 2005)
Režie: Neil Jordan
Scénář: Neil Jordan & Patrick McCabe podle stejnojmenného románu Patricka McCabea.
Kamera: Declan Quinn
Střih: Tony Lawson
Hrají: Cillian Murphy (Patrick „Kitten“ Braden), Liam Neeson (otec Bernard), Ruth Negga (Charlie), Laurence Kenlan (Irwin), Stephen Rea (Bertie) ad.
SPI, 135 min.
Hana Stuchlíková