Kašlete na lásku?

Kašlu na lásku Peytona Reeda

Kašlete na láskuZa minulý a tento rok byly natočeny hned tři filmy odehrávající se v období konce 50. a začátku 60.let. Spielbergův film Chyť mě, když to dokážeš (Chatch Me if You Can, 2002) , Haynesův Daleko od nebe (Far From the Heaven, 2002) a nakonec Kašlu na lásku (Down with Love, 2003) od režiséra Peytona Reeda. Na rozdíl od Daleko do nebeChyť mě, když to dokážeš je Kašlu na lásku čistě stylový film neměnící žádné z pravidel é žánr sexy komedie 50.let (nebo tzv. komedie „souboje pohlaví“) stanovoval. Spielbergův film je pohled na toto nezkažené období bez nějakých přímých režijních vlivů (je ovlivněn spíše atmosférou celé doby), Todd Haynes je už velmi konkrétní a jeho film je více něž inspirován ve filmech a v režijním stylu Douglase Sirka (konkrétně je to film All That Heaven Allows z roku 1955). Haynes však vnáší do dramatu nezkažených 50.let motiv homosexuality a rasismu, oproti Spielbergovi celou tuto nevinnou éru americké historie demýtizuje a vztahuje svůj film spíše na současné problémy.
Reed stojí někde mezi a dělá to  ani jeden z autorů neudělal (je otázkou je-li Reed autor, to ukáží snad jeho další filmy). Podobně jako Spielberg natočil komedii, ale oproti Spielbergovi šlo Reedovi o napodobení filmařských a hereckých postupů užívaných před 40 lety. A podobně jako Haynes si vzal na mušku jednoho režiséra (v Reedově případu spíše režijní styl stylizovaných komedií ým točilo hned několik režisérů v 50. a 60. letech) a věrně jej napodobil a dobarvil (jelikož v padesátých letech nikdo nemusel stylizovat film tak  vypadal jako z padesátých let), na rozdíl od Haynese do něj však nepřináší žádné rušivé prvky problémů 21.století.
Send Me No FlowersReed vzdává poctu filmům herecké dvojice Doris Dayové a Rocka Hudsona, kteří spolu natočili tři romantické komedie v rozmezí let 1959 až 1964, Kašlu na lásku je zasazen přesně do roku 1962 (čili nejspíš odkazuje na druhý film této dvojice Lover Come Back (r. Delbert Mann, 1961). Do hlavních rolí obsadil současné hollywoodské star a zároveň velmi talentované herce Ewana McGregora ý je schopen transformovat se v podstatě do čehokoliv, a Renée Zellwegerovou á dokáže přesvědčivě zahrát domácí hospodyňku i femme fatale. Oba dva dostali v této komedii plné omylů a převleků prostor  se dosyta vyřádili a uplatnili svůj talent. Příběh je na první pohled dosti naivní a závěr je od začátku jasný, jinak než happy endem to skončit nemůže. Oba hlavní představitelé rozdělují film na dva světy (dobře je to vidět ve scénách se split-screenem) a podle této osy se točí celý děj, ostatní postavy, výtvarná stylizace a vůbec každý detail mizanscény je těmto dvěma světům podřízen. Při setkání těchto světů vzniká impuls ý vytváří napětí mezi postavami  film dopředu a je motorem hlavní zápletky.

Svůdce letušekOn je sexuální idol své doby ý po vzoru Jamese Bonda svádí jednu letušku za druhou (jako DiCaprio v Chyť mě, když to dokážeš), ona je mladá emancipovaná spisovatelka á jako pomstu mužskému pokolení napíše knihu Kašlu na lásku, ve které nabádá ženy  si užívaly sexu, nevázaly se na zrádné muže a zapomněly na lásku. Catcher Block (Ewan McGregor) se ji rozhodne svést a dokázat  teorie slečny Barbary Novakové (Reneé Zellweger) je chybná. Tolik ve zkratce k ději že karta se ještě mnohokrát obrátí a do hry vstoupí i jiné postavy a závěr filmu je nakonec oproti očekávání docela překvapivý.

Moderní komedie

Bylo by však nespravedlivé podezírat celý tento žánr a i 60.léta za naivní, dějové zvraty tohoto typu (Block si v mužské ješitnosti myslí  mu Novaková zobe z ruky a ona zdánlivě věří  je opravdu slušný chlapec, na kterého si hraje) byly běžné a lidé je i před 40 lety vnímali jako nadsázku. Tato stylizace (nejen výtvarná, ale i scénáristická) sloužila autorům jako elegantní forma  by ženy i muži snesly kritiku na pohled mezi partnerských vztahů. Ač tento film (a filmy tohoto typu vůbec) skončí dobře, ironický podtón je více než zjevný. Soužití těchto světů (mužský-ženský) je v podstatě nemožné a před happy endem následuje vždy vyhrocená scéna, kdy se vztah zamilovaných skoro rozpadne, ukáže se  on nebo ona něco zatajili a jejich protějšek se urazí, na konci je vyhrocené finále, kdy ten provinilý je nucen provést nějaký šílený čin (většinou vyznání lásky na veřejnosti) ým dokáže svému partnerovi  o něj opravdu stojí. Podobné modely se aplikují na žánr milostných komedií i dnes (stačí zmínit např. filmy Po čem ženy touží (What Woman Want, 2000, r. Nancy Meyers), Guru (The Guru, 2003, r. Daisy von Scherler Mayer) ,Guru, snová závěrečná scénaLáska s výstrahou (Two Weeks Notice, 2002, r. Marc Lawrence). Snad nejlepší model tohoto chování pochází z filmu Absolvent (The Graduate, 1967, Mike Nicols), kdy Dustin Hoffmann v poslední chvíli zachrání svou vyvolenou od oltáře. Všechny jeho prohřešky vůči partnerce jsou diváky (spíše divačkami) v mžiku odpuštěny. Na řadě jsou slzy a dojetí a americký sen je naplněn. Ale jak říká jedna postava z filmu Guru: „Víš proč se tomu říká americký sen? Protože se ti splní jenom, když spíš.“ Není náhodou  tento film (Guru) odkazuje doslovně poslední scénou na Absolventa, Rama (Jimi Mistry) v poslední scéně zachrání nevěstu od oltáře (Heather Grahamová) a odlétají spolu ve svatebním voze do nebes. Autoři filmu (a i jiných komedií) fantastickou scénou v jinak realistickém filmu ukazují  sami sebe neberou vážně, divák sice dostane nutný happy end, ale je to všechno veliká ironie že film mu ukazuje jenom to  v reálném životě nemůže mít a uplatnit. Divákovi je jasné  vše je jen sen, autorům i hercům také, celý proces se však někdy paradoxně zarazí u těch  by měli mít nadhled nad věcí největší, a to jsou novináři (hrající si velmi často na filmové kritiky).

Moderní komedie 90. let a 21.století tedy vybírá vlivy snad ze všech žánrů a druhů filmů  existují, a přetváří je svou osobitou atmosférou (recept není složitý: ze všeho si udělat srandu nebo alespoň vše zjemnit). Komedie je jedním z nejflexibilnějších a nejsvobodnějších žánrů amerického filmu. Není divu  česká kritika tzv. “pokleslé komedie“ (např.Roba Schneidera, Adama Sandlera nebo teenagerské komedie) neuznává a potápí je, kde se dá, když česká komedie je dosud v plenkách 70.let a čistou komedii založenou na gagu u nás v podstatě již dnes není schopen nikdo natočit. Např. jediný čistý gag v Pelíškách, kdy J. Dušek přibíhá s plným močovým měchýřem na návštěvu, vymočí se do umyvadla a ještě si zapálí vlasy, se stal vtipem roku českého filmu. Když se ale stejná scénka objeví u Schneidera nebo Sandlera  považována za tupost a nízký vkus. Neuvěřitelná uvěřitelnost moderní komedie je na naše poměry asi moc že autoři hrají často o několik tahů dopředu a to  není Deuce Bigalow- Dobrej striptér ničím jiným než skvělou parodií na Amerického gigola (American gigolo, Paul Schrader, 1980) (navíc je ve filmu asi třikrát citován), pravděpodobně došlo málokomu. Čistá touha bavit se a smát se pitomostem je našim luhům a hájům vzdálena a je potřeba těmto skvostům moderní komedie trochu očistit štít. Ale zpět ke Kašlu na lásku ého se sice kritika nízkého vkusu nedotkne, ale přesto jej a moderní komedii vůbec nebere vážně.

Komediální avantgarda

Film Kašlu na lásku je jedním z největších hollywoodských experimentů tohoto roku, nesnaží se totiž nijak přizpůsobit zavedenému standartu komedií výše zmiňovaných filmů é sázejí na silný sexuální podtext. Divákovi ý je zvyklý na současné komedie, tyto ingredience chybí a musí se chtě nechtě přizpůsobit estetice a myšlení roku 1962. Stejně jako v Hitchcockově Vertigu (Vertigo, 1958) jsme nuceni vrátit se zpět do minulosti, nakonec na film je v Kašlu na lásku menší odkaz, když se v prádelně seznámí již maskovaný McGregor (za astronauta ý se vrátil z vesmíru) se Zellewegerovou  si splete s Kim Novak (ona se mu představí jako Novaková, on ji však neosloví jako slavnou spisovatelku Barbaru Novakovou, ale jako slavnou herečku Kim). Je to jeden z příkladu stylu humoru tohoto filmu. Na jedné straně se přesně drží reálií své doby, zároveň však nechává nahlédnout diváka 21. století do své kuchyně a umožňuje mu dívat se na celou dobu s nadhledem. Např. split-screenové scény (dnes používané jedině Brianem de Palmou) využívá k náznakům soulože mezi partnery při telefonování, jinak pro sex v tomto filmu není místa. To samozřejmě nevyvrací již řečené  to film ý nás donutí myslet jako v roce 1962 a sexuální podtext v něm obsažený je naivní a nevinný.

Split-screen

Kašlu na lásku, ač v sobě obsahuje svět mužský  pohledem na svět ženskýma očima. Není nezajímavé srovnání s filmy typicky mužskými jako je akční žánr, kde je žena buď zachraňována nebo ohrožována a má-li roli aktivní, tak je stejně neupravená a špinavá. Čili něco  je ženskému filmu (alespoň ve formě milostných komedií) naprosto cizí svou podstatou. Žena se sice i zde může objevit neupravená, špinavá apod., ale tyto devízy nejsou brány jako pozitivum, musí se upravit nebo do vany (v akčním filmu si naopak musí zachránit život). Řešení nastolené situace ve filmu je nakonec na ženě a je to muž, kdo je proměněn a donucen se přizpůsobit ž ženský filmový svět je svět jakéhokoliv milostného charakteru a muž je v něm cizincem a zákonitě se musí transformovat. Catcher Block si sice myslí  má Barbaru v hrsti a hraje si s ní, ale nakonec je přehrán a je to ona, kdo mu udělí tvrdou lekci. On je zlomen láskou a proměněn k podobě pro vztah vyhovující Barbaře, musí jí odprosit na kolenou a ona mu odpustí a film může šťastně skončit milostným duetem obou zamilovaných hrdliček. Ale divák nemrava si musí položit zásadní otázku  se takový sukničkář může tak rychle změnit a nikdy nepomyslet na jinou? Samozřejmě  ne, ale filmová komedie tuto iluzi divačkám nabízí a ony ji i očekávají. Není to ironie? Nebo se americké komedie berou tak vážně jako ty naše hezké české, kde tradiční hodnoty vítězí a mravnost nade vše je nám vtloukána Menzely a Hřebejky do hlavy?

Dalším důležitým prvkem milostné komedie ý nebyl opomenut ani v Kašlu na lásku  paralelní dvojice k hlavním hrdinům, nejlépe jejich přátelé, kteří je v milostných úspěších buď předhánějí a poučují, nebo jim naopak nestačí a jsou těmi poučovanými. Casting filmu v tomto případě byl opět neomylný a vybral dvě neokoukané tváře, Peter a Vikkikteré oběma hvězdám skvěle sekundují. V případě Catchera Blocka je to jeho nadřízený, poněkud usedlý suchar, Peter MacManus (v podání D. H. Pierce) ý světáka Blocka obdivuje že sám je před ženami nesvůj. Chce svést konkurentku v branži Vikki Hillerovou (Sarah Paulson) á je zároveň přítelkyně Barbary Novakové. Vikki je temperamentní a Peter je ten submisivní, čili pravý opak páru ý tvoří Block a Novaková. Na konci filmu je však Catcher okolnostmi donucen (touží po Barbaře á místo něj zvolila kariéru) se své milované podřídit a role se vymění. K takové zásadní záměně pozic (dominantní-submisivní) dojde i v případě Vikki a Petera ý se jí konečně vyzná, přičemž ona jej považuje za homosexuála pro jeho plachost a vysměje se mu. Peterovi nakonec nezbude nic jiného než se změnit v dravce (jako jeho vzor Block ý je však už jiný člověk) a Vikki nekompromisně uchvátit. Všichni jsou samozřejmě spokojeni s tím  dostali, mužům postačí jejich vysněné ženy a ženy s tím  proměnily muže k obrazu svému.

Z babiččiny videotéky…

…u nás asi nevyhrabete filmy é se staly přímým vzorem pro Kašlu na lásku (stejně tak je to u Haynesova Daleko od nebe, Sirk k nám má pravděpodobně cestu zapovězenu). Přestože konkrétně filmy s Doris Dayovou nebo Rockem Hudsonem (Pillow Talk (r. Gordon Michael, 1959), Lover Come Back (r. Delbert Mann, 1961) a Send Me No Flowers (r. Norman Jewison, 1964) u nás uvedeny nebyly, podobnými komediemi nás naše televizní kanály naštěstí někdy obšťastňují. Stačí zmínit např. komedie George Cukora s dvojicí Tracy-Hepburnová (Adamovo žebro (Adam´s Rib, 1949) nebo Pat and Mike (Pat a Mike, 1952) nebo Minnelliho Designing Woman (1957) s Peckem a Bacallovou é dosti věrně odpovídají tomuto modelu mezipartnerských šarvátek.

 Tracy a Hepburnová, Hudson a Dayová, McGregor a Zellwegerová

Tato tradice pokračuje napříč celými dějinami kinematografie, bez velkých ovací, dychtivého očekávání, počítačových triků. Kritikové nejásají nad novou komedií s Hughem Grantem nebo Julií Roberts, přesto tyto filmy přitáhnou davy diváků všech věkových kategorií (spíše tedy divaček, muži na ně chodí z donucení a někdy i se studem, ale dělají chybu!). Jsou nenápadným společníkem ý vyplňuje hluchá místa zející po blockbusterech s kulomety a godzillami, dávají americkému filmu tu pravou hutnost a kvantitu, jsou finančně nenáročné (alespoň co se nákladů na dekorace týče) a přesto v sobě dokáží zkoncentrovat neuvěřitelnou sílu a imaginaci, o níž se pánům jako Lucas, Jackson nebo Emmerich ani nesnilo. Vyjadřují se k aktuálním otázkám všeho typu, komunikují s námi dialogem a vizuální komikou, ukazují všechny možné polohy lidského chování bez složitých psychologických nebo sociologických studií. Neukazují svět reálný  by se mohlo zdát, ač se v něm odehrávají, nejde ani o pseudo-realitu evropských filmů é se je dýchavičně snaží dohnat (a připojit ještě nějakou moralitu v podobě homosexuála, Róma nebo důchodce ý z nás vymačká zbylé slzy). Američané se smějí všemu a hlavně sobě  omylem myslet si  divák nepochopí fráze typu: „Ty to zvládneš!“, „Mám tě rád táto!“, „Pojď, obejmu tě!“ nebo „Jsem Američan a já to dokážu!“, americký sen je lež a jediný, kdo v něj věří jsou odpůrci amerického filmu že ho nepochopili.


Kašli na lásku (Down With Love, USA 2003)

Režie: Peyton Reed
Produkce: Bruce Cohen, Dan Jinks
Scénář: Eve Ahlert, Dennis Drake
Kamera: Jeff Croneweth
Hudba: Marc Shaiman
Střih. Larry Bock
Hrají: Ewan McGregor (Catcher Block), Reneé Zellweger (Barbara Novak), Sarah Paulson (Vikki Hiller), David Hyde Pierce (Peter MabManus)
94 min, Fox2000