Rozhovor s Nobuhirem Suwou o jeho novém filmu Perfektní pár

Nobuhiro Suwa Nicolas a Marie se vracejí po drahné době strávené v cizině a chystají se zúčastnit se svatební oslavy. Při večeři s přáteli ale jen jakoby mezi řečí omráčí všechny přítomné: oni, kteří představují v očích všech dokonalý pár, se chtějí nechat rozvést. Nahoře v hotelovém pokoji je již pro Nicolase skutečně připravena rozkládací postel. Mezi oběma panuje napětí, oba hledají únik a uvolnění. Vyhasla jiskra doopravdy?

Perfektní pár (Un couple parfait) není ani drama, ani dokument – spíše jde o pozorování. Je to snímek ž nosnými pilíři jsou oba hlavní představitelé, Valeria Bruni Tedeschi a Bruno Todeschini. Než mohl Nobuhiro Suwa představit toto své nové, ve Francii natočené dílo, uplynuly od jeho posledního filmu čtyři roky.

Když jsme se viděli naposledy, mluvil jste o tom  po snímku H Story musíte začít znovu od nuly že na tento film se nedá navazovat. Jak z takového rozporu vznikal Perfektní pár?

Máte pravdu. Po H Story jsem se v tomto stavu ocitl a nebylo to zrovna snadné – měl jsem pochyby, zda mám vůbec ještě točit nový film. Tuto možnost jsem si musel velice důkladně vyřešit sám se sebou. Byla to etapa vyjasňování á trvala nějaký čas  také nový film vznikl až za několik let. Rozhodl jsem se začít takříkajíc od nuly a natočit zcela prostý příběh o muži a ženě, o jejich míjení a potkávání.

H Story byl japonský film s francouzskou spoluúčastí. Za svým novým projektem jste již odešel do Francie, před kameru jste postavil evropské herce a za ni opět Caroline Champetierovou. Film v cizině ý díky svému obecnému tématu není nikomu cizí. Realizoval byste jej, i kdyby byl místně svázán s Japonskem?

Myslím  film by mohl fungovat i jinde, v kterémkoli libovolném městě, v kterékoli libovolné zemi. Rozdíl oproti domácímu natáčení je ten  tady točím film v jazyce ž nerozumím, francouzsky nemluvím a bylo tedy nutné si ještě více ohlídat vzájemné reakce herců – ne v rovině verbální, ale v tom  zůstává skryto v pozadí. Ale ještě podstatnější je  pokud bych točil v Japonsku, možná bych jinak nakládal s mně srozumitelnou jazykovou vrstvou filmu á pro vás není tak zřetelná, pokud pracujete v zemi ímuž jazyku nerozumíte.

Filmové prostředky é využíváte, jsou zpočátku oproštěny do krajnosti a s postupným citovým vývojem postav je dále obohacujete – o ruční kameru, detaily obličeje, klavírní vložky a v předposledním záběru o jediný švenk kamery. Jak jste tuto koncepci vytvářel?

Co se kamery týče, byl to výsledek rozhovoru s kameramankou. Rozhodli jsme se využít kamery dvě: jednu klasickou, a pak ještě druhou, malou digitální kameru. Chtěli jsme tyto dvě perspektivy, vyjádřené také pohledy dvou kamer, propojit dohromady. Jednotlivé záběry  souslednost, postavení kamery, to vše ale vznikalo až v průběhu natáčení, respektive ve fázi střihu.

Dokonalý pár Kolik jste hercům ponechal prostoru k improvizaci?

Celý film je v určitém ohledu improvizovaný. Což představuje pro některé konkrétní situace jisté výhody. Pochopitelně že jsem s herci velice zevrubně rozebíral celý film  koncepci i jednotlivé postavy. Konečný tvar – jednotlivé dialogy, také samotná herecká akce – byl pak ponechán na hercích.

Postavy vašeho snímku mají za sebou dlouhou etapu společného pobytu v Lisabonu, kde se uprostřed neznámého prostředí sami sobě navzájem odcizili. Měl jste v úmyslu alespoň ve druhé rovině otevřít také téma vlasti, místa, kde se člověk cítí doma?

S životem v cizině mám dostatek zkušeností: než jsem natočil tento film, rok jsem v Paříži bydlel se svou rodinou, mou ženou a dětmi. Vím  znamená pro cizince žít v neznámé zemi – a ta mě ovlivnila a našla si cestu do mého filmu.

Když člověk žije ve své vlasti či tam, kde se cítí doma, má svůj vlastní společenský okruh ý je vcelku hodně rozsáhlý. Mezi manžely je tak například méně třecích ploch, méně příležitostí k vzájemným střetnutím že svou energii investují do mnoha jiných záležitostí, zatímco jako cizinci v cizí zemi máte k sobě takříkajíc o mnoho blíž. Pak nevyhnutelně přicházejí obtížné situace a problémy že se do vzájemných konfliktů dostanete o poznání častěji, než když žijete ve vlastní zemi, kde máte početné přátele a kde na sobě nelpíte tolik  když jste jen sami dva v cizině.

V současné světové kinematografii se stále více režisérů pokouší odstranit bariéry mezi dokumentem a fikcí. Bylo to i Vaším záměrem?

Co se mých filmů týče  to tak  jsem se mezi dokumentem a fikcí snažil nacházel střední cestu. U snímků 2/Duo, M/OtherH Story jsem si toto rozdělení stále více uvědomoval – a také to  chci tyto hranice překročit. V posledním filmu se nutnost volby rozřešila a vše vyplynulo naprosto přirozeně. Ale čím dál silněji cítím  ačkoli jsem se ještě pořád mezi těmito dvěma póly nerozhodl, poslední dobou možná stále více tíhnu k fiktivním příběhům.

Pokud se podíváme na celou situaci obecně, mám dojem  velmi mnoho filmů se pokouší prostřednictvím jistých technických postupů jako je ruční kamera vtělit do fikce otisk reality. Přitom jde však o realitu předstíranou á ve skutečnosti neexistuje, a to pro mne není příliš zajímavé. Snad proto se stále více pokouším sbližovat s fikcí á ale vůbec nemusí být v rozporu s realitou. Právě jsem dotočil v Paříži jeden pětiminutový krátký film, v němž Willem Dafoe jako Cowboy přiklusá na koni – i toto je opět stvrzením a posílením samotné fikce.

Z allesfilm.com přeložila Hana Stuchlíková