Téma

Perfektní pár (Un couple parfait), v pořadí čtvrtý hraný snímek dřívějšího dokumentaristy Nobuhira Suwy  filmem ý se snad ve všech ohledech vymyká z hlavního proudu klasické „západní“ kinematografie, když zcela popírá současný dominantní styl filmové či televizní produkce. Ač natočen v zemi galského kohouta, s tamními herci i s francouzskou většinou technického štábu  esencí japonského vidění reality – zdánlivě šedivým, fádním a nudně beztvarým kamenem ý však Suwova nesmlouvavá, nepodbízivá, poctivá režisérská ruka lehkými doteky vybrousila velice nenápadně, ale o to neústupněji do podoby malého drahokamu.

Perfektní pár uvidí s největší pravděpodobností pouze minimum diváků, ale ani jediný z nich k němu nemůže zůstat lhostejný. Pokud se dokážete oprostit od povědomí evropských konvencí filmového vyprávění, pokud přistoupíte na Suwův typický odměřený, neoblomný pohled na svět, pokud se naučíte naslouchat plynutí času, vnímat prostor, hmotu a pohyb, světlo a zvuk, povšimnout si stejnou měrou viditelného jako i všeho  je skryto a vidět není, čeká na vás jeden z nejprůzračnějších, nezvykle osvěžujících filmových zážitků poslední doby. V opačném případě nikdy nepoznáte  i více než obyčejné příběhy mají své docela neobyčejné kouzlo.

Marie a Nicolas jsou manželé již patnáct let a jsou unavení. Unaveni bezbarvým, monotónním životem v cizině, vzájemným neporozuměním, citovou vyprahlostí. Vzdalují se jeden druhému, v hotelovém pokoji se uchylují do sžíravého, neproniknutelného ticha, každý na jedné straně zavřených dveří. Hovory jsou rozpačité, nerozhodné – žádný hysterický křik a hádky – a vlastně v jádru nedůležité. To klíčové tady nenajdete ve slovech. Soustřeďte se na gesta a na pohledy. Na zavřené dveře, na tmavou siluetu proti oknu. Dialog zde není hlavním prostředkem sdělení: statická kamera snímá dění nepohnutě v extrémně dlouhých záběrech, nezúčastněně, z povzdálí, postavy se volně  náhodně pohybují prostorem, své emoce a pocity nevyslovují, nesdělují je nahlas sobě ani divákům, naopak je uzavírají hluboko v sobě. Ale přesto se nevyřčené chvěje ve vzduchu, prostupuje temnotou pokoje, vznáší se nad prostřeným stolem při večeři v restauraci. Je takřka hmatatelné a dusivě spoutává.

Suwa není humanista a nezná slitování. Nenamlouvá si  se lidé vždy dokáží snadno domluvit, nepotřebuje svým hrdinům projevovat účast, porozumění, lítost nad jejich životními nezdary. Je nestranný, nezaujatý a v tomto ohledu přísně formální. Rezignuje na příběh, ten je „pouze“ výchozím bodem, představuje základy, na nichž lze dále stavět.

Marie a Nicolas se chtějí rozvést. Nevíme, proč se tak rozhodli, nevíme, zda svůj záměr také uskuteční. Zbývá nám jediné: nechat se pohltit atmosférou, z níž nakonec přirozeně a nenásilně vyplyne vše  potřebujeme vědět. Události ztrácejí na významu, ustupují do pozadí, rozplývají se, jsou náhle nespatřitelné, a zůstává forma á vítězí nad obsahem  materiální, odosobněná, zároveň ale postavám nabízí prostor  byly samy sebou, svébytnými, nezávislými bytostmi. Ponechává jim dostatečnou svrchovanost a vládu nad svým vlastním osudem, respektuje jejich anonymitu, když je nechává existovat uprostřed potemnělé mizanscény se světly za zády, kdy se z jejich tváří vytrácejí konkrétní rysy a ony se utápí ve stínu. Jen zřídka kamera zvolí detailní pohled do ženiny tváře – jeho výjimečnost, nezvyklost, v níž se slévá ještě stále přetrvávající netečnost s až vtíravou neodbytností, tyto záběry vytrhuje z neproměnné řady ostatních a dodává jim tak vnitřní napětí, dynamiku, vzruch. Divák má v této společnosti stejnou míru svobody jako postavy, „žijící“ před kamerou. Není svazován nadměrným střihem ý by jej nutil převzít a ztotožnit se s hlediskem některého z aktérů, přijímat jasná vysvětlení a spokojit se s předem danými způsoby nahlížení. Přichází k nim zvenčí a proniká pouze k několika dílkům jejich pocitů a myšlenek, stále jako by od nich oddělen tenkým, ale nerozbitným sklem é pohlcuje vše dramatické a rozjitřené, veškerou zbytečnou psychologizaci a prvoplánové výklady. Místo zřetelných odpovědí vyvstávají další otázky, místo objasnění se otevírá pole divácké fantazii a představivosti. Tichý záběr na zavřené dveře je nyní překvapivě výmluvný.

Perfektní pár je film úzce spjatý s výtvarnem, s uměním. Podobně jako v Rosselliniho Cestě po Itálii se i zde setkáváme se studií subtilních vztahů manželského páru, a stejně jako Katherine navštěvuje Pompeje a neapolská muzea, míří i Mariiny kroky zcela příznačně tentokrát do muzea Augusta Rodina. Tady, v jednotlivých sochách é si Marie se směsicí důvěrné blízkosti a současně neurčité bázně zvolna prohlíží, se opakuje celý příběh jejich života  problémy se zrcadlí v impresionistickém reji odlesků světla na Rodinových skulpturách, partnerská uzavřenost a odcizení se zračí v rozlehlosti muzejního sálu, v oproštěnosti, osamělosti jednotlivých soch, k nimž Marie vzhlíží. I jejich pořadí je charakteristické: nejdříve ještě v parku socha muže, poté dvě spojené ruce ž symboličnost je zdůrazněna jejich vydělením, osvobozením od těla. Pak sousoší milenců jako vzpomínka na dávno minulá léta citové náklonnosti a pochopení. A Marie í znásobený odraz ve vitríně vedle sochy, neostrý, zpola zastíněný – minulost a přítomnost se prolínají, splývají, neodbytně se vkrádá připomínka tmavého, bezútěšného hotelového pokoje, kde i přes fyzickou blízkost mají k sobě oba manželé nedozírně, trýznivě daleko. Poslední Mariinou zastávkou v muzeu je socha Evy, mladé těhotné ženy, bolestně rezonující s její vlastní nenaplněnou touhou po dítěti, a kamera náhle prudce opouští svůj rezervovaný, izolovaný postoj a extrémní vzdálenost nahrazuje krajní, intimní blízkostí, detailem Mariiných těkajících, rozrušených očí. Sleduje její rozechvění, neodbytně  by ona sama patřila mezi exponáty vystavené k prohlížení  by se v tu chvíli v ní samotné usídlilo cosi z okolních soch. Později doma, když opustila jasné denní slunce, prozařující muzeum, když si s čerstvě nalakovanými nehty neohrabanými, strnulými pohyby prohlíží knihu a obléká šaty, a kdy se ztrácí v polostínu šera pokoje, ozařována pouze slabými paprsky světla pronikajícího záclonami, v ten okamžik působí i ona jako živoucí Rodinovo dílo.

Nobuhiro Suwa divákovi jeho pozici neusnadní ani v samém závěru ý by se v jiných rukou mohl snadno propadnout do bezedných hlubin klišé. I ten je ale u Suwy otevřený a neurčitý, zůstává největší výzvou divácké imaginaci. „Existují dva způsoby  se dívat. Buď otevřít oči a bedlivě sledovat, nebo je zavřít a nechat se unášet představami.“ / Nobuhiro Suwa

Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – je tu!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?
Staré japonské pětiverší