Psanec Robert Mitchum

Filmy mě nudí, zvláště ty moje.

Málokterý dobrý herec byl v historii filmu terčem takového pohrdání od kritiky jako Robert Mitchum. Novináři buď přezírali, nebo přímo napadali jeho flegmaticky nevýrazný projev ým obdařil své postavy. Někdy se k nim přidali i kolegové herci  třeba bezesporu talentovaná Katherine Hepburnová á prohlásila: „Víte  neumíte hrát a kdybyste dobře nevypadal, nikdy byste se k filmu nedostal.“ Tak se stalo  Mitchum nebyl jako výjimka v plejádě hollywoodských stars svou profesí řádně ohodnocen, pomineme-li cenu od National Borad of Review za drama The Sundowners z roku 1960. Proti tomuto trendu však vystupuje názor producentů a režisérů, kteří mu nabízeli jednu roli za druhou. Jistě, některé dnes mohou působit trochu nepřesvědčivě a šéfové studií sázeli hlavně na Mitchumův mladistvý zjev, ale filmaři samotní – jako Jacques Tourneur, Otto Preminger či Nicholas Ray – v jeho způsobu hraní rozpoznali něco navíc – styl. Jeho záměrně monotónní dikce, odosobněný výraz tváře a ležérní pohyby těla provokovaly zažitý vkus a pomáhaly vyjádřit nový typ hrdiny 40. a 50. let – společenského vyděděnce, kontrastujícího s uhlazeností a optimismem protagonistů předchozí dekády.

Na útěku k filmu

Kolují o mně všechny možné zvěsti. A všechny jsou pravdivé. Můžete si nějaké vymyslet  chcete.

Pryč od minulosti Robert Mitchum se narodil 6. srpna 1917 v přímořském Bridgeportu ve státě Connecticut jako jeden ze čtyř dětí železničního dělníka a norské imigrantky. V šestnácti letech utekl definitivně z domova, volně se toulal zemí, byl zatčen a dezertoval. Vystřídal několik zaměstnání – to boxerské dobrovolně zanechal po vážném zranění. Jizva v obličeji a křivý nos po zlomenině pak neodmyslitelně patřily k jeho herecké výbavě. V roce 1937 se usazuje v kalifornském Long Beach í se a přes svoji sestru se dostává k divadlu. Působí v amatérském souboru, pro který kromě hraní také píše a občasně režíruje. Kontakty s uměleckou branží mu nakonec pomohou k filmu: začíná se objevovat v podřadných westernech United Artists. Větší role v thrilleru When Strangers Marry Williama Castlea mu vynese kontrakt s RKO ž z něho postupně udělá hvězdu. Za válečný snímek The Story of G. I. Joe Williama Wellmana je poprvé a naposledy nominován na Oscara.

Králem filmu noir

Za svůj úspěch v podstatě vděčím svému nízkému hlasu, zlomenému nosu a chůzi bulharského vojáka. To je všechno.

Pryč od minulosti – soukromý detektiv Jeff Bailey se snaží zanechat své profese a začít nový život v malebném venkovském městečku. Z idyly ho však vyruší neznámý návštěvník ý po něm chce  se vrátil k jednomu starému případu. Od této chvíle se Bailey stále více zaplétá do sítě podvodů, vydírání a vražd, nad kterými ztrácí kontrolu. Propadá silnému pocitu osudové předurčenosti, stejně jako přitažlivosti bývalé milenky á se mu oddává stejně silně  ho ničí. Tato Tournerova esence filmu noir se stala také prototypem v řadě Mitchumových portrétů nejednoznačných „hrdinů“  je vyjádřil například v The Big Steal Dona Siegela, v Macao Josefa von Sternberga či v Angel Face Otty Premingera. Celá galerie se uzavírá dvojicí herecky nepřekonatelných zločinců: „kazatele“ Harryho Powella v The Night of the Hunter Charlese Laughtona a fanatického mstitele Maxe Cadyho v Mysu hrůzy J. Lee Thompsona ý udělal tečku za celým klasickým americkým noirovým cyklem.

Rebel a básník

Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními herci je ten  jsem strávil víc času ve vězení.

El Dorado Někdy se zdá  by Mitchum sám chtěl své postavy doprovodit svým vlastním životem. V létě roku 1948 byl zadržen v domě hollywoodské hvězdičky Lily Leeds a odsouzen za držení marihuany. Ačkoli byl o tři roky později rehabilitován, profesní reputaci si musel napravovat vstřícnými snímky typu rodinného The Red Pony podle Johna Steinbecka. Odlišné postavy od těch noirových ztvárnil například v romanci Johna Hustona To ví jen Bůh, pane Allisone, ve westernu Řeka do nenávratna Otty Premingera či v melodramatu Home from the Hill Vincente Minnelliho. Na druhou stranu – neodráží jeho postava šerifa v El Doradu Howarda Hawkse cosi z jeho celoživotní „lásky“ k alkoholu a cigaretám? Nicméně rebel Mitchum ý rozhodně svoji kariéru nepřeceňoval a herectví bral jako každou jinou práci („Nechci okouzlovat. Snažím se natočit scénu na jeden záběr, levně a rychle  mohl jít domů.“), měl i svoji skrytou, lyrickou tvář. Celý život psal básně. V roce 1939 složil oratorium pro židovské uprchlíky é později jevištně provedl v Hollywood Bowl Orson Welles. Hlavní roli ve filmu Thunder Road ý produkoval, napsal pro Elvise Presleyho – stejně jako text a hudbu titulní písně. Nakonec se úkolu musel zhostit sám že účast rock´n´rollové hvězdy by spolkla polovinu rozpočtu. Během kariéry vydal Robert Mitchum také několik alb.

Zadostiučinění?

Pořád mám ten stejný postoj  když jsem začínal. Nezměnil jsem nic, až na své spodní prádlo.

Pokud ani role v britských filmech Josepha Loseyho (Tajný obřad) a Davida Leana (Ryan´s Daughter) kritiku příliš nepřesvědčily o Mitchumově významu, jistým zadostiučiněním pro něho mohla být pozornost nastupující generace filmařů 70. let, kteří jej obsadili do svých pokusů o resistutaci noirového filmu. Mitchumova stárnoucí, unavená, vrásčitá tvář  opět propůjčil policistům, soukromým detektivům a psancům ště více zvýrazňuje jejich zajetí v čase é je možná tím nejtěžším trestem. Sám se z něho vymanil po delší nemoci 1. července 1997. I ve smrti se mu ironicky dostalo stejného „přijetí“: o den později zemřel také James Stewart ý na sebe strhnul veškerou pozornost světa. Teprve až teď nastává pro Roberta Mitchuma a pro nás  diváky ten správný čas.