“Don´t fuck with the jews“

Mnichov Stevena Spielberga

Steven Spielberg patří již od svých začátků k režisérům, kteří si mohou dovolit natočit v podstatě cokoliv. Neštěstí malého diváckého zájmu se mu však z nějakého důvodu vyhýbá, zejména díky tomu  přesně ví  divák zkousne a kde již končí míra dobrého vkusu amerického publika. Steven Spielberg stál vždy na té „správné straně“.

Skoro tříhodinový film o zachycení procesu likvidace teroristů izraelským komandem Mosad ž pozabíjeli izraelské účastníky mnichovské olympiády v roce 1972, se táže, jsou-li starověké praktiky krevní msty účinné i dnes. Zdá se  ano. Židé berou opět v duchu starozákonních příběhů a hesel „oko za oko, zub za zub“ spravedlnost do svých rukou.

Hlavní hrdina Avner (Eric Bana), jinak spokojený manžel a budoucí otec, se nechá opít hesly „vlast tě volá“, opustí těhotnou manželku a posílen nočními můrami, ve kterých se mu do detailu opakují dokumentární záznamy brutální likvidace izraelských sportovců, vyrazí do světa zmasakrovat „zlé“ Palestince. Spielberg si samozřejmě neodpustí i dosti levnou psychologizaci ve svém duchu: Avner neměl otce a proto cítí povinnost pomoci své vlasti  se plně integroval do společnosti dospělých (resp. jak poznamená jeho manželka, myslí si  vlast je jeho otcem). S partou prima kluků z Mosadu, ze kterých dýchá opět pocit rodiny, se vydá na cestu po Evropě, kde postupně brutálně zmasakruje celkem sedm teroristů.

Mnichov Klasický Spielbergův fetiš, jímž je rodina a v rámci dnešní politické situace trochu nebezpečné sympatizování s militantním židovstvím (resp. pocitem národní výjimečnosti a jistým právem brát jako „národ vyvolený“ spravedlnost do svých rukou) prolíná celým filmem a je i jeho vyvrcholením. Avner zjistí  vraždění má svou stinnou stránku (začíná mu jít o život že heslo „zub za zub“ platí i zpětně) a zavrhne svou vlast ž mu byla rodinou, a vrátí se zpět ke své ženě a dítěti, resp. rodině fyzické, nikoliv imaginární. Přesto se mu vracejí vize masakrů a nemá klid že masakrování není pro lidskou psychiku příliš přirozeným zážitkem.

Je otázkou  Mnichov vnímat, resp. co tím chtěl autor k současné politické situaci říci. Kdyby to byl někdo jiný, bylo by otazníků víc, když je to ale Spielberg, jsou poselství vždy jasná. Mám-li si tedy jako divák udělat úsudek jen z toho  jsem viděl, tak film chvílemi sice nabíhá do rozměrů antihrdinského ražení, přesto je vždy znovu vtažen, a to dost levnými prostředky, do prosté americké story o klukovi ý jen hledá sám sebe a na své cestě dospíváním párkrát zakopne. Rodina a nutnost někam patřit se v žebříčku hodnot světa  je prezentuje Mnichov, stávají důležitějšími než lidské životy, nebo moderní zákony. Toto odstínění je velmi jemné a mírně podprahové, Spielberg jej totiž uhlazuje sympatiemi ými si nás získají hezouni z mosadského komanda, kteří si vykládají vtipy, společně večeří (jeden z nich je dokonce výrobce hraček), zachraňují děti a dokonce i pochybují o tom -li správné vraždit – to jsou jasné vyprávěcí prostředky  diváka s postavou ztotožnit. K nejlepším chvílím filmu patří Spielbergův návrat do truffautovské Francie, plné filmových plakátů (např. Chabrolův Doctor Popaul (1972)), a také rodinný klan ambivalentních dodavatelů výbušnin a informací o teroristech. Současný francouzský film reprezentují vynikající desplechinovský „Antoine Doinel“ Mathieu Amalric (Louis) a ze starší gardy Michel Lonsdale (Papa). Spielberg vůbec ve své fascinaci reáliemi volí herce dané země a mnohdy i méně známé tváře. Realismus však není důsledný, a tak jen zůstává otázkou, proč celý svět mluví anglicky a to dokonce i mosadské komando mezi sebou nebo francouzští herci. Američanům stále k vykreslení „cizosti“ věcí stačí drnčivý lugosiovský přízvuk ž celý svět nakonec americky mluví. Podprahově vnímáno, celý svět je Amerika.

Mnichov Zvláštní je Spielbergovo pojetí sexuality. Avnerova manželka vždy souloží v noční košili, dívka á se chystá s přítelem z hotelu k divoké noci  při úniku po výbuchu bomby zahalena do slušivého spodního prádla. Naopak ďábelská agentka a vražedkyně á nejprve svádí Avnera (který jako dobrý manžel odolá) a poté se spokojí s jedním z Avnerových kolegů ého však v posteli zabije  kluky z Mosadu načapána doma nahá a dosti brutálně ustřílena k smrti. Tyto levné efekty (např. žena-matka (zahalená) -pokušitelka (chlípně odhalená)) nejenže trochu sesunují jinak vysoké kvality Mnichova jako politického thrilleru, ale Spielberg si realizuje před očima celého světa vlastní psychoanalýzu. Avnerova závěrečná soulož, kdy křičí, nikoliv však vzrušen manželkou pod sebou, ale svou představou likvidace zbylých teroristů, působí již dosti komicky.

Považuji za trochu nebezpečné, když se Spielberg vyjadřuje k palčivým otázkám současnosti. Volba Erica Bany do role Avnera byla bezpochyby skvělá, z druhé strany ž nenese žádné semitské rysy, divák si za něj snadno dosadí dalšího amerického supermana ý likviduje teroristy. Závěrečná scéna, v níž Avner se svým šéfem Ephraimem (Geoffrey Rush) diskutuje na pozadí Manhattanu, kde chybí Dvojčata, k tomu dává jasný popud. Také je až příliš okaté  jsou kluci z Mosadu ochotni přerušit akci, když se objeví dítě (nechybí kýčovité detaily dětských očiček), a naopak, když jde o dospělé, tak lítají i třísky a mnohdy dost hromadně. Kult dětství a rodiny é Spielberg tak vyznává, není dle mého názoru autorským rukopisem jako spíš autorskou úchylkou á mu tentokrát slouží k obhajování teze: když jde o vlast  boj s terorismem posvátnou věcí. Hrdinové sice litují a stále se ptají, nejsou-li jen obrácenou stranou mince svých nepřátel, z druhé strany film je věcí vizuální a vliv slov často mizí ve vodopádu obrazů. Když tedy Avner, jinak dost chladný a přesný v likvidačních akcích, pláče, když na něj žvatlá v telefonu malé miminko, nebo se odmítá vyspat s ženou á jej svádí, jsou jeho hříchy vraha (v biblickém jazyku „bojovníka božího“) vykoupeny jeho postem kvalitního otce a manžela.

Mnichov Spielbergovo vidění světa mi přijde dosti infantilní a nezralé; když se dá do spojení s politikou snad až nebezpečné a demagogické. Z druhé strany jej uznávám jako režiséra. Mnichov je nejen mistrným zvládnutím řemesla, ale i film ý i přes skoro tři hodiny dokáže diváka napnout a udržet. Spielberg filmem vidí, stříhá vždy přesně, někdy rafinovaně, někdy jen intuitivně. Jeho pověstné vidění čtyřmi kamerami najednou dá i zkušenému divákovi zabrat. Poetika reálného světa se mění do nereálných podob, vše  vidíme  nám notoricky známé, přesto (snad i pro jemné tónování kamery Janusze Kaminského) každá scéna nabírá reality a živosti. Spielberg se – narozdíl třeba od De Palmy – snaží o co nejreálnější zobrazení skutečnosti  jí doslova posedlý. Stylizace není depalmovsky výrazná až nereálná, ale naopak šedá, v níž detaily zanikají a scéna na nás působí jako celek. Detaily unikají také pro Speilbergovu rychlost, s níž se pohybuje mezi dějem a scénami; na rozdíl od De Palmy nebo Scorseseho se k detailům tolik nevrací. V linii nového Hollywoodu užívá snad jedině Coppola a Spielberg neviditelného stylu režie – co říci tedy o jejich filmech více, než že mají efektně vybranou tématiku. Scorseseho románový výčet postav, De Palmovy dlouhé záběry bez střihu nebo Pakulův odstup a velké celky u Spielberga chybí, přesto je to vždy jeho film. Spielberg má sice na jedné straně veliký talent řemeslníka ze staré školy, z druhé strany má chameleonskou povahu a nikdy se mu nechtělo konfrontovat se s vlastními vnitřními démony jako jeho kolegové. Fascinace násilím a sadismus, ke kterému se přiznali jeho souputníci jako Scorsese, Schrader, De Palma či Coppola, Spielberg petrifikoval a udělal z něj záměr, podobně jako podobně v dětství zastydlý kolega Lucas. Jak Hvězdným válkám, tak většině Spielbergových filmů škodí právě tato nestrávená složka osobnosti. Nevinnost dětství, maminčino teplo či vůně domova se v hlavě infantilního tvůrce mění v argument pro obhajobu vražd a násilí.

Mnichov (Munich, USA 2005)
Režie: Steven Spielberg
Kamera: Janusz Kaminski
Scénář: Tony Kushner, Eric Roth (předloha George Jonese)
Kamera: Janusz Kaminski
Hrají: Eric Bana (Avner), Daniel Craig (Steve), Mathieu Kassovitz (Robert), Geoffrey Rush (Ephraim), Mathieu Amalric (Louis), Michel Lonsdale (Papa) ad.
Bontonfilm, 164 min