Ze stínu Snowboarďáků

Panic je nanic Ivo Macharáčka

Přemítá-li snad někdo nad tím  film Panic je nanic je rychlokvaška á se chtěla svézt na popularitě Snowboarďáků, předesílám  ať už je to tak či onak  mi to srdečně jedno. Oba filmy nakonec stejně spojuje toliko žánr „teenage comedy“, a to ještě velmi povrchně.

Velkým plusem filmu je skutečnost  sám sebe nebere smrtelně vážně. Na jednu stranu respektuje pravidla žánru, takže nevzniká paskvil, na stranu druhou s nimi v určitých ohledech pracuje zcela svébytně, především je trefně ironizuje.

Je krásné  jednu z dívčích postav ztvárňuje současná „mediální hvězda“, třebaže s diskutabilním hereckým nadáním. Líbí se mi  mezi chlapci se objevuje očividný „mádlovský“ typ. Je pochopitelné  v případě děje je kladen důraz na jeho situačnost a že děj je naprosto přímočarý a především nevěrohodný. A že stejně tak jsou postavy dospělých exponované v krajních polohách trapněsměšných postaviček a že zde nechybí ani typický zloduch ý je ve své přitroublosti vlastně naprosto neškodný. Hlavně pak tleskám tomu, s jakým gustem se autoři ujali propagace sponzorských firem. U filmu ž prvotní cíl je bezesporu komerční úspěch a teprve za ním se mohou krčit autorské ambice, mě nic z toho neuráží, naopak, vím  autoři se mnou hrají odkrytou hru, tím spíš, když mám pocit  explicitnost některých zmíněných prvků byla tak trochu šibalským úmyslem.

To  si autoři v úzkém rámci povinností a pravidel ž je nutné dodržet, našli prostor pro osobité pojetí některých momentek, hovoří pouze v jejich prospěch. Jak jsem se již zmínil, nejvíce mě potěšil jejich smysl pro humor, s jakým se staví právě k prvkům ž k danému žánru neodmyslitelně patří nebo patřit mohou. Ať už je to způsob práce se „skrytou“ reklamou anebo třeba využití animovaných pasáží. Být přesvědčen o tom  je autoři navážno vykradli z Kleinovy „básnické“ série, by bylo projevem opravdu slabého ducha či naprostého nedostatku nadhledu, podobně jako si myslet  by nemohli reklamu na Protest (který jsem navíc mezi oficiálními sponzory ani nenašel) či Semtex zvládnout „nenápadněji“.

Panic je nanic Nejsilnější stránky filmu jsou však ještě jiné. V prvé řadě je to míra realismu ý tento v podstatě pohádkový film obsahuje. Samozřejmě nemám na mysli samotný příběh. Hovořím o způsobu mluvy protagonistů. Většina filmů podobného ražení dělí dialogy mezi zcela ulítlé ž mají většinou působit směšně samy o sobě, a mezi dialogy účelové ž cílem je dostat se systémem vzájemných – leckdy krkolomných – přihrávek ke kýžené vtipné pointě. Zůstanu-li u srovnání se Snowboarďáky, zásadní rozdíl je v tom  Janákovi protagonisté „určují směr“, totiž fungují jako modely-vzory ž chování a jazyk následně ovlivňuje způsob chování a mluvy diváků, zatímco Macharáčkovy a Buberleho postavy reprodukují současný stav – realitu. Macharáček své herce chvílemi klidně nechá bezcílně tlachat, tak jako tlachají cestou ze školy nebo na lavičkách v parku. Vynikajícím příkladem budiž hned druhá scéna filmu  by každý „zodpovědný“ režisér-matematik buď nezařadil vůbec, nebo by ji výrazně upravil a zkrátil. Používáním tohoto prostředku se mu však daří dobře udržovat rovnováhu mezi na jedné straně nevěrohodnou snovostí jednotlivých scén (např. s nahýma holkama v bazénu) a děje jako celku (fantastické prázdninové dobrodružství) a na straně druhé reálným základem, tedy věrohodností hlavních postav. Jazyk protagonistů – a humor filmu vůbec – přitom není vulgární ani oplzlý, přestože si svou otevřeností udržuje nesmírnou jadrnost (Lenka si po prvním pohlavním styku s Honzou postěžuje na velikost jeho penisu). Není ani nijak hurónsky vtipný, přesto nečekaně funkční (Lenčin dotaz v té samé scéně, zda ji Honza miluje, nebo využití nejotřelejšího možného vtipu s hráběmi!). Mnohem spíše bych tak hovořil o úsměvném filmu, možná ne zcela náhodou chvilkami evokujícím – aspoň v mém případě – film Páni kluci.

Odměnou spokojeným divákům je pak bezesporu pojetí happy endu. Že chlapci nakonec přijdou o panictví  každému jen nepatrně sběhlému divákovi od začátku jasné. Vlastně mu to bylo jasné již před začátkem filmu. S myšlenkou na takové rozuzlení šel už do kina. Způsob provedení tohoto povinného prvku je však ze strany autorů úžasně sarkastický. Pokud dosud někdo v kinosále pochyboval o tom  to všechno autoři vlastně mysleli, nyní se mu asi perspektiva pohledu na celý film zcela rozjasní. Důkaz  ani celovečerní film nemusí trpět nedostatkem vtipné a odvážné pointy, na jaké jsme zvyklí spíše u studentských filmů. A pokud snad někomu taková milá infantilita u filmu takřka výhradně komerčních ambicí vadí  mi líto, mně tedy rozhodně nikoliv.

Šárce Vaňkové bych zároveň musím vyjádřit obdiv nad tím  danou roli vůbec přijala. Vezmu-li v potaz fakt  čtenáři bulváru obvykle nemají schopnost rozlišovat mezi realitou a fikcí, přičemž drtivá většina její fanouškovské základny se rekrutuje právě ze čtenářů bulváru, považuji její krok za takřka hrdinský.

Shrnuto, podtrženo: Zatímco většina podobných filmů je v prvé řadě dobře spočítaným kalkulem, třebaže leckdy profesionálně odvedeným, filmu Panic je nanic, obávám se, možná bude podobně optimistická komerční perspektiva chybět, a to  už to tak bývá, právě kvůli oněm elementům, za které si zaslouží pochvalu. Na druhou stranu z něj dýchá mnohem více živelnosti, spontánnosti a sebeironie ž by mělo alespoň průměrně inteligentní obecenstvo vřele ocenit.

Panic je nanic (ČR 2006)
Režie: Ivo Macharáček
Scénář: Miroslav Buberle
Kamera: Tomáš Kresta
Střih: Zdeněk Marek
Hrají: David Vobořil (Honza Šolar), Michal Hruška (Jirka Nohejl), Tomáš Žatečka (Vašek Beznoska), Šárka Vaňková (Lenka) ad.
Bioskop, 99 min.
Dan Sedláček