Francouzská drsná škola ve filmu

Zločin na plátně je minimálně stejně populární jako zločin knižní. Množství paperbacků následovaly filmy rozmanité produkčně, žánrově i umělecky – což platí dvojnásob o Francii, zemi s bohatou tradicí kriminálních příběhů. Následující text bude soustředěn na její poválečné období. Pro značnou rozsáhlost tématu bude rozdělen na tři části (vždy po dvou desetiletích) a jeho cílem bude poskytnout pouze základní, souhrnné informace.

Předchůdci kriminálního filmu

Přestože se francouzští tvůrci často inspirovali především zámořskou produkcí, navazovali také na odkaz ý jim zanechala němá éra a zvuková 30. léta. Kriminální dramata natáčeli např. Ferdinand Zecca – Histoire d'un crime (1901) nebo Georges Méliés ý je často obohacoval také o fantastické prvky – Le spectre (1899), Barbe-bleue (1901). V některých případech se režiséři opírali o literární předlohy známých autorů – nejčastěji jím byl Gaston Leroux, podle jehož knih vznikla řada filmů. Nejznámějším z nich je Tue la mort (1920) Reného Navarreho. S prvním významným dílem němého krimi se setkáváme v tehdy úspěšné sérii o tajemném a nedostižitelném zločinci Fantomasovi ve filmech Louise Feuillada Fantômas - À l'ombre de la guillotine (1913), Juve contre Fantômas (1913) a Fantômas contre Fantômas (1914) vycházejících z kriminálních příběhů dvojice autorů-novinářů Marcela Allaina a Pierra Souvestra.

Fantomas Důležitá díla žánru vznikají až ve zvukové éře, kde se dostávají ke slovu význační tvůrci francouzského filmu. Vedle uměleckých osobností, věnujících se kriminálním příběhům jen v ojedinělých případech  Marcel L'Herbier v přepisech Lerouxových románů Le Mystère de la chambre jaune (1930) a Le Parfum de la dame en noir (1931), zaujímají důležité postavení představitelé proudu poetického realismu ž díla měla do značné míry podstatný vliv na následující vývoj a formování narativity a stylu žánru. Připomeňme si základní charakteristické rysy tohoto proudu. Hlavním hrdinou příběhu je většinou osamělý jedinec, obvykle opovržený svým okolím. Podobně je tomu u postav čistě kriminálních filmů, v němž jsou unavení detektivové i drsní zločinci vlky samotáři a společenskými vyděděnci. Stejně jako protagonisté poetického realismu bloudí prázdným nočními městy a pohybují se v nevzhledných tmavých lokálech a osamělých místech. Nedůvěra v budoucnost, všudypřítomný fatalismus a bezradné čekání na příchod tragického konce se promítá do motivací jednání těchto samotářských postav, pochybujících vyšetřovatelů i pochybných kriminálníků. Ponurá atmosféra, přispívající k celkově pesimistickému ladění filmů, byla vizuálně vyjádřena typickým kontrastem světla a stínu. Mnohé ze stylu poetického realismu přebírá americký noir, a tvoří tak most k francouzské poválečné produkci.

Zločin pana Langa Ústředním hrdinou skepticky pojatých děl Marcela Carného Den začínáNábřeží mlh je outsider ý se potýká se sobeckou společností a stává se nakonec také její obětí. S podobnou postavou se setkáváme v Pepé le Moko (1937) Juliena Duviviera, černé gangsterce, v níž skrývajícího se zločince nezradí pronásledovatelé, ale vlastní potřeba a touha člověka po skutečnosti ž je mu blízká. Vzorem některým filmařům 40. a 50. let byli i jiní tvůrci – zvláště Jean Renoir svými poeticky laděnými kriminálními dramaty La Nuit du carrefour (1932) a Zločin pana Langa (1936). Psychologický policejní thriller L'Alibi (1937) Pierra Chenala ý se zařadil v 50. letech mezi specialisty na krimi filmy, patří k důležitým dílům vykreslujícím prostředí pařížských gangsterů.

Literární adaptace

Větší rozmach produkce kriminálních snímků nastal ve francouzské kinematografii na počátku 40. let, v neklidném období německé okupace, kdy publikum vyhledávalo zejména únikové žánry odvádějící pozornost od každodenní válečné reality. Přesto převažovaly v soudobém repertoáru víceméně romance, melodramata a hlavně komediální snímky é byly tomuto žánru značnou konkurencí. Nicméně škola tvrdých detektivů i drsných gangsterů si postupem času získala velkou přízeň diváků. Zájem o tuto oblast zapříčinila právě skutečnost  značná část tvorby vycházela z u čtenářů oblíbených detektivních předloh. Převážná část byla publikována ve speciální edici „série noire – černá série“ á vydávala krimipříběhy rozmanitých spisovatelů v početných nákladech. V roce 1945 se zapříčinil vydavatel francouzské společnosti Gallimard Marcel Duhamel o velký náklad detektivního čtení ý probudil také nemalý zájem filmařů. Kromě domácích autorů se mnohé filmy inspirovaly zahraniční literaturou. Pierre Chenal zpracoval poprvé ve světové kinematografii pod názvem Le Dernier tournant (1939) psychologickou krimi Pošťák zvoní vždycky dvakrát amerického romanopisce Jamese M. Caina, Jean Delannoy ve snímku Ossession (1954) vycházel z jiného představitele noirové série – Cornella Woolriche. Nejčastěji adaptovaným literátem byl britský detektivkář Peter Cheyney, tvůrce čtenářsky velmi oblíbené postavy soukromého očka a tajného agenta Lemmyho Cautiona. Vedle režisérů, kteří zpracovávali jeho díla jen výjimečně  Jean Sacha v Cet homme est dangereux (1953) nebo Pierre Chevalier ve Vous pigez (1956), se na ekranizaci jeho románů nejvíce orientoval (podobně jako na akční příběhy Antoina-Louise Dominiqueho) režisér Bernard Bordeire. Podnes filmaři čerpají z děl belgického spisovatele Georgese Simenona, autora populární postavy komisaře Maigreta. Vedle Henriho Decoina ý zpracoval řadu jeho děl – k tomuto filmaři se vrátíme později – inspiroval již v raných letech krimi filmu další tvůrce jako např. Jeana Renoira ve  snímku La nuit de carrefour (1932) nebo Maurice Tourneura v Célie est mort (1944). Motiv Du rififi chez les femmes vyšetřování ý byl nejčastěji přebírán a na který se režiséři soustředili, posloužil ke koncepci policejního filmu příznačného zejména pro 70. léta. Mezi domácími autory byli nejvíce adaptováni spisovatel belgického původu Stanislas-André Steeman ý poskytl předlohy pro filmy, kromě Clouzotovy tvorby, Le Dernier des six (1941) Georgese Lacomba nebo epizodovou antologii kriminálních příběhů Brelan d'as (1952) Henriho Verneuila. Pozornost u filmařů vzbudil zvláště Auguste Le Breton ý bývá někdy paradoxně označován jako nejhorší autor francouzských detektivek, a jemuž je také přisuzováno prosazení specifického termínu „rififi – rvačka“, objevujícího se v názvech četných snímků. Tento pojem se stal synonymem pro vyrovnávání účtů a názvy é ho obsahují, prozrazují gangsterskou tématiku. Zmiňme jen  podle jeho děl vznikl např. film noir Du rififi chez les hommes (1955) hollywoodského vyděděnce působícího v Evropě Julese Dassina či krimi drama Du rififi chez les femmes (1959) Alexe Joffého.

Postavy a jejich představitelé

Poválečné dvacetiletí zrodilo několik filmových hrdinů (převzetím z knižních předloh i z invence tvůrců) a jejich protagonistů. Ve většině případů byly postavy přejímány z literárních děl. Velké čtenářské i divácké oblibě se již ve 40. letech těšila Simenonova postava komisaře Maigreta ž poprvé propůjčil svou tvář André Préjean v kriminálkách Richarda Pottiera Picpus (1943) a Les Caves du 'Majestic' (1945). Charismatickou podobu mu vtiskla později teprve herecká legenda Jean Gabin ý se stal vyhledávaným představitelem kriminálníků, gangsterů, ale také tvrdých mužů stojících na straně zákona. Po jeho boku se často objevoval další výrazný představitel obou prototypů hrdinů – Lino Ventura. S americkým hercem Eddiem Constantinem bývá nejčastěji spojována postava soukromého detektiva a tajného agenta FBI Lemmyho Cautiona z britské knižní série Petera Cheyena v akčních, gangsterských a špionážních filmech. Dalším, divácky již ne tak přitažlivým hrdinou, byl Nestor 'Dynamite' Burma, vzešlý z pera autora Leó Maleta. Ve filmu Jacquese Daniela-Normana 120, rue de la Gare (1946) ho ztělesnil René Dary. Často vyhledávanými představiteli rozmanitých typů rolí se stala celá řada herců jako Paul Meurisse, Serge Reggiani, Paul Frankeur, Charles Vannel i jejich ženské protějšky Danielle Darrieux, Michèle Morgan nebo Simone Signoret, ztělesňující prototyp femme fatale, nebo ženy ze společenské spodiny.

40. léta

V tomto desetiletí, ačkoliv dochází k většímu rozmachu krimi produkce, existuje pouze málo tvůrců specializujících se na tento žánr. Inventář jednotlivých filmařů je stručný, omezující se jen na několik titulů, nebo výhradně na ojedinělý projekt. Přední osobností je André Cayatte, režisér (původem) právník zaměřující se na společenskokritická a psychologická dramata z justičního a vězeňského prostředí. V jeho filmografii nalezneme také některé ryze kriminální snímky s tématikou zločinnosti adolescentů a teenagerů  jsou nejčastěji krádeže a podvody. Touto problematikou se zabývají Le Dessous des cartes (1947) a Avant le déluge (1954). Cayattův snímek Le Dossier noir (1955) z policejního prostředí bývá řazen k produkci filmů noir. Z dalších režisérů uveďme ty, kteří několikrát zaběhli do vod kriminálního žánru jako Marc Allégret ve snímku Pétrus (1946) a v komediálním thrilleru o krádeži a pašování šperků Sois belle et tais-toi (1957), nebo zkušený Jean Boyer v On ne meurt pas comme ça (1946) a Cent francs par seconde (1953). Všestranně zaměřený Maurice Labro natočil po krimi filmu Le Gosses mènent l'enquête (1947) jeden z prvních snímků zobrazujících tajné agenty Le Fauve est lâché (1959). K postavě tajemného Fantomase se vrátil režisér Jean Sacha v novém zpracování Fantômase (1947). Jeho pozdější akční špionážní snímek O.S.S. 117 n'est pas mort (1956) předznamenává expanzi populárních příběhů o tajných agentech v komerčních kinematografiích 60. let.

Henri Georges-Clouzot & Henri Decoin

Vůdčí osobnosti a zároveň specialisty na kriminální žánr ve francouzské kinematografii 40. let představují dva rozlišně orientovaní filmaři – umělecky zaměřený Clouzot a převážně komerčně vyhraněný Decoin. Každý z nich do značné míry zastupuje autorského a svébytného tvůrce s vlastním tématickým okruhem i stylistickým ztvárněním.

Clouzot ý kriminálním filmem přímo debutoval, se k tomuto žánru paradoxně dostal pod vlivem Decoina. Po scenáristické spolupráci na jeho snímku Neznámý v domě (1942) debutoval psychologickým thrillerem Vrah bydlí v čísle 21 (1942). Tento snímek bývá považován nejen za první francouzský policejní film, ale také poctou Hitchcockově tvorbě. Hlavní postavou je zde nebezpečný sériový vrah, na jehož dopadení je nasazen speciální komisař. V thrilleru Havran (1943) Clouzot rozvíjí kriminální příběh na pozadí soudobé maloměšťácké společnosti. Udavačství a špiclování jsou ústředními rysy pokrytecké komunity malého městečka. Toto vyznění zneužili nacisté ke svým propagandistickým účelům, a tím také uvrhli snímek na dlouhou dobu do neblahého světla. Následující snímek Quai des Orfévres (1947) byl další společenskou krimi studií, tentokrát kritikou práce policejního aparátu s průnikem do nejrůznějších sociálních vrstev od umělecké smetánky až po pochybné existence. Hlavní důraz klade režisér na samotný proces a metody vyšetřování ými pokládá základní kámen policejního filmu ve francouzské kinematografii. Proslulý a oceňovaný dobrodružný thriller Mzda strachu (1952) situuje děj do netypického, zapomenutého a vylidněného místa Las Piedras v jihoamerické Venezuele. Clouzot vypráví o několika dobrodruzích, ochotných pro vysokou mzdu podniknout riskantní cestu s nebezpečným nákladem. Prostřednictvím této zdánlivě jednoduché fabule i stylistických prostředků buduje napětí a vyostřené vztahy mezi jednotlivými hrdiny odlišných charakterů, avšak se stejnou motivací. Vytvořil tím nekonvenční thriller, zasazený do odlehlého exotického prostředí. Hitchcockovsky pojatý film noir Ďábelské ženy (1955) zobrazuje lstivé intriky a úkladné lidské jednání, pomocí kterých konstruuje ústřední milenecká dvojice zlomyslný plán, vraždu nenáviděné bytosti – neurotické ženy. Po tomto snímku, označovaném za Clouzotovo mistrovské dílo, opět sáhl po analýze soudobé společnosti v komorním kriminálním dramatu ze soudního prostředí La vérité (1960) ým se blíží k podobně zaměřené tvorbě Andrého Cayatta.

Ďábelské ženy Druhým režisérem ž se výlučně specializuje na různě koncipované krimi  všestranně orientovaný Henri Decoin. Jeho první dílo natočené v tomto žánru je kriminální drama Neznámý v domě (1942), považované za nejzdařilejší adaptaci Simenonových románů. Tento z žánrového hlediska nezvyklý film je víceméně psychologickou studií mezilidských vztahů a jedince-advokáta zničeného alkoholem. Všudypřítomnou nudu a životní konformismus tady naruší vražda spáchaná v domě ústředního hrdiny. S napětím se divák setkává zejména až v druhé polovině příběhu při soudním líčení. Snímek ve své době vyzněl více jako kritika soudobé společnosti a její citové prázdnoty než detektivní příběh. Zapříčinil se o to scénář Clouzota ý rovněž ve svých filmech preferuje společenský kontext. S netradičně pojatým krimi se setkáváme rovněž v Non coupable (1947), líčícím cynickou měšťáckou společnost ignorující tak závažný zločin ým je vražda. Decoinův hrdina je zde opět obyčejný člověk ze středních vrstev, propadlý vášni alkoholu. Tento muž, povoláním lékař  podobně jako postava předchozího filmu společenským vyvrhelem. Režisér podává kritický obraz jedincem pohrdající společnosti á z něho vytváří sériového vraha. Obdobnou problematiku vykreslil Decoin také v následujícím policejním filmu Entre onze heures et minuit (1948) a kriminálním dramatu Portrait d'un assassin (1949). Svět zločinu reprezentovaný klasickými postavami obou stran zákona – detektivy a zločinci – zobrazil v konvenčnějších případech produkce 50. let. Po další adaptaci Simenonova románu La Vérité sur Bébé Donge (1952) natočil thriller s tématikou vydírání Bonnes à tuer (1954). Snahou netradičně uchopit kriminální žánr se vyznačovaly snímky Les intrigantes (1954) a L´Affaire des poisons (1955), historický krimifilm zasazený do období Ludvíka XIV. Jeden z prvních snímků, zabývajících se násilím a drogami ve francouzské společnosti, byla gangsterka vycházející z Le Bretonovy předlohy Razzia sur la Chnouf (1955), zobrazující podsvětí a válku policie s drogovým gangem, na který je nasazen tajný detektiv. Decoinovu žánrovou tvorbu uzavírají v 50. letech Neznámý v pozadí (1957) z vězeňského prostředí o záhadném vrahovi a akční špionážní thriller Nathalie, agent secret (1959) ý navazuje na produkci s tématikou studené války.

50. léta

Následující desetiletí se vyznačuje bohatší produkcí kriminálních filmů a objevují se také režiséři úzce se zaměřující na tuto tvorbu. Ve zkratce jen připomeňme stručnou charakteristiku některých snímků. Jean Delannoy natáčí po kriminálním dramatu Obsession (1954) úspěšné adaptace Simeonových románů Komisař Maigret klade past (1958) a Maigret et l'affaire Saint-Fiacre (1959). V kriminální komedii Guinguette (1959) podává obraz prostituce zasazený do prostředí nočních barů a podniků. Guy Lefranc se ve svých filmech Chantage (1954) a La Moucharde (1958) zaměřuje na vykreslení prostředí policejního aparátu. Zajímavou produkci představuje Maurice Cloche dvěma filmy. V Marchands de filles (1957) situuje děj, podobně jako Clouzot ve Mzdě strachu, do netradičního exotického prostředí jižní Afriky, kde gangsteři nelegálně pašují a prodávají drogy. V gangsterce Le Fric (1958), blížící se svou stylistickou koncepcí filmu noir, zpodobňuje souboj dvou konkurenčních gangů o naleziště vzácné odrůdy diamantů. Kombinace gangsterského a kriminálního filmu zůstává pouze sporadická. Téma rivality a války gangů nejen o majetková vlastnictví, ale také o čest je inspirativní zvláště pro filmy 60. let. Za film noir je považováno také gangsterské melodrama Jusqu'au dernier (1957) Pierra Billona. Dále se tomuto oblíbenému stylu věnovali např. Pierre Chenal ý se ve svých filmech jako Section des disparus (1956) nebo Rafles sur la villa zaměřuje na tématiku boje policie s neúprosným světem zločinu, a Raoul André ž natáčí ve své době nezvykle akční gangsterky Les Clandestines (1954) a L'Homme et l'enfant (1956). Tento typ produkce se projevil také ve tvorbě Bernarda Bordeireho, hlavně v příbězích o agentovi Lemmy Cautionovi La Môme vert-de-gris (1953) a Les Femmes s'en balancent (1954), skrze které se dostal režisér k akčnímu filmu v Le Gorille vous salue bien (1958) a La Valse du gorille (1959). Jen výjimečně natáčí krimi snímky také Michel Boisrond ý reprezentuje tvorbu 50. let dvěma zajímavými tituly Interdit de séjour (1953) a Voulez-vous danser avec moi? (1959).

Z této mnohovrstevnaté produkce se vyčleňují ojedinělé projekty několika filmařských individualit. Patří mezi ně zvláště Louis Malle a jeho proslulý psychothriller ve stylu Hitchcockovy tvorby Výtah na popraviště (1957) ý je komorní psychologickou studií zločince uvězněného ve výtahové šachtě. Aplikací minimalistických formálních prostředků navazuje režisér na nejlepší tradice zámořského i domácího modelu filmu noir. Do venkovského prostředí umístil děj svého kriminálního melodramatu Klenotníci měsíčního svitu (1958) ý je víceméně vystavěn na motivu milostného trojúhelníku. Zcela stranou mimo veškerou mainstreamovou produkci stojí formálně ojedinělý počin – Pickpocket (1959) Roberta Bressona.

Jacques Becker & Gilles Grangier

V bohaté produkci krimi filmů 50. let vstupují do popředí opět dvě rozdílné, avšak z hlediska tvorby významné tvůrčí individuality – Jacques Becker a jeho osobitý pohled na soudobý svět zločinu a Gilles Grangier, orientovaný zvláště na komerční produkci.

Becker projevil zájem o kriminální žánr již ve svých prvních filmech, v debutu Dernier atout (1942) s tématikou zkorumpovaného policisty spolupracujícího s gangstery a v krimi dramatu Goupi mains rouges (1943) o vyšetřování záhadné vraždy na francouzském venkově. Prosadil se až počátkem 50. let jako jeden z čelných představitelů gangsterského filmu v poválečné francouzské kinematografii. Ve snímku Casque d'or (1952) zobrazuje prostředí soudobého pařížského podsvětí a společnost pochybných existencí – skupinu rivalských gangsterů, ve které se pohybuje ústřední hrdinka – prostitutka zvaná podle svého módního účesu „Zlatá přilba“. Režisér ý vytváří své dílo na základě dobového společenského kontextu, poukazuje na gangsterskou komunitu jako na nejednotnou skupinu. Jedním z hlavních témat se tady stává láska na útěku – oblíbená zejména v americkém filmu. Následující gangsterka Nesahejte na prachy (1954), blížící se svým formálním pojetím filmu noir, vznikla na podkladě hojně zpracovávaného literáta Alberta Simonina. Becker opět vypráví o dvou soupeřících ganzích o uloupenou kořist. Zločinecká organizace se zase pohybuje v pokoutních místech města á představují bary, noční kluby, ulice apod. V komediálně laděném Dobrodružství Arséna Lupina (1957), vycházejícím z předlohy Maurice Leblanca, znázorňuje postavu nedostižitelného maskovaného lupiče, okrádajícího zvláště bohaté vrstvy Paříže. Beckerův poslední film je gangsterka z vězeňského prostředí Le Trou (1960) o skupině trestanců plánujících dokonalý útěk z ostře střežené věznice. Režisér se soustřeďuje vedle budování napětí a důrazu na vystihnutí prostředí děje také na psychologickou drobnokresbu jednotlivých postav. Podobně jako Jean-Pierre Melville bývá považován za předchůdce francouzské nové vlny, pro kterou představoval zvláště volbou daného žánru a jeho stylistického ztvárnění nezanedbatelný inspirativní vzor.

Nesahejte na prachy Od druhé poloviny 50. let začíná převládat kriminální film také ve tvorbě Gillese Grangiera ý podobně jako mnozí ostatní komerční režiséři zastává prototyp univerzálního tvůrce, věnujícího se nejrozmanitějším filmovým žánrům. Grangierovy kriminálky v tomto období vznikají bez výjimky na motivy různých románů s tématikou zločinu. Podle hojně zpracovávaného Simenona vznikl Le Sang â la t≖te (1956). Mezi dalšími spisovateli jsou zastoupeni Michel Lenoir v kriminálním dramatu Reproduction interdite (1957), Auguste Le Breton v policejním gangsterském snímku Le Rouge est mis (1957), Peter Vannet v Trois jours à vivre (1957), příběhu o muži ž se stane náhodným svědkem vraždy, Noël Calef v psychothrilleru Échec au porteur (1958) nebo Jacques Robert v krimi romanci z prostředí narkomanů a obchodů s narkotiky Le Désordre et la nuit (1958). Z románové předlohy Andrého Gilloise vychází rovněž i psychologické kriminální drama Ulice Montmartre č. 125 (1959) ž tématem je obraz prostého člověka ý se proti své vůli ocitne ve světě zločinu. Film, podobně jako některé předchozí, využívá stylistických prostředků filmu noir a bývá společně s ostatní produkcí režiséra také to této kategorie řazen. Nicméně Grangierova tvorba upřednostňuje více vztahy a události mezi zastánci zákona a zločinci, potažmo dalšími postavami, před vytvářením atmosféry a vykreslováním prostředí děje.

(pokračování příště)

Jan Švábenický