Tento film se podobně jako vaše jiné filmy zabývá vztahem „skrytého“ v rámci rodiny a „skrytého“ v rámci politiky. Můžete se detailněji vyjádřit k tomu ý mají vztah ukrývané problémy jedné rodiny k problémům mezi prvním a třetím světem?
Můžete ten film vnímat jako ruskou matrjošku á ukrývá panenky uvnitř panenek. Jeden příběh lze vnímat na různých rovinách, může představovat různé roviny: osobní rovinu, rodinnou rovinu, společenskou rovinu, politickou rovinu. Morální otázka tento film pokládá jak se vyrovnat s problémem viny. Každý z nás má v sobě momenty sobeckosti, momenty é touží skrývat. A to je problém postavy hraje Daniel Auteuil. Možná že ta postava nebude příliš oblíbená, možná že je opovrženíhodná, ale je realistická. Každý z nás má ve svém životě takovéto momentky. Všichni máme svá tajná zákoutí, všichni míváme pocity viny, ať už jde o vztah mezi industrializovaným světem a třetím světem nebo například o náš vztah ke starším lidem. Všichni si bereme prášky na spaní to dělá Daniel Auteuil, třebaže to můžeme dělat jinou formou: může to být alkohol, panák před spaním, můžou to být prášky na spaní, anebo můžeme darovat peníze dětem třetího světa. Ale každý z nás si přitom natáhne peřinu přes hlavu a doufá ta noční můra nebude trvat moc dlouho. Například jsem si jistý nesouhlasíte s přísnými imigračními zákony é byly zavedeny téměř ve všech evropských zemích. A co byste přesto řekla, kdybych vám navrhl si vzala domů africkou rodinu? Myslím takhle je to s námi se všemi. Všichni jsme dost inteligentní na to směřovali k toleranci; zároveň však máme své sobecké zájmy é se tomuto tolerantnímu ideálu příčí.
Dvacet let jste pracoval v televizi. V Utajeném máte televizního producenta trýzněného videonahrávkami – dosti výmluvná ironie. Dokážete z pohledu zasvěcence říct, proč televize představuje tolik zla?
V mém filmu je krátká scéna, v níž dochází k sestřihu literární debaty a kde vidíme v televizi dochází k manipulaci s realitou tak to bylo přitažlivější pro diváky. Televize reprodukuje a vysílá vizi reality á má být pro diváky zajímavější, a já jsem rád jsem na tohle mohl ve filmu poukázat… Ano, rozhodně dnes existuje problém masmediálního terorismu. Máme tu diktaturu otupování společnosti.
Ve svých filmech často zobrazujete znepokojivé psychologické situace s podtextem násilí. Snažíte se v divácích vyvolávat nepříjemné pocity záměrně?
Společnost, ve které žijeme násilím doslova prosycena. Ukazuji to na plátně že z toho mám strach a protože si myslím je důležité na to reagovat. Všechny mé filmy se zabývají tématy é považuji za sociálně relevantní, a ve všech mých filmech se objevuje to, čeho se bojím. Zabývám se otázkami é mi přijdou skličující a důležité é mě zajímají dramaticky. Mám za to věci é ve společnosti fungují dobře obtížné prezentovat dramaticky. Za svých dvacet let v divadle jsem uvedl jen jedinou komedii a byl to můj jediný neúspěch. Mé filmy jsou také protestem proti mainstreamové kinematografii, odpovědí na filmy é se dnes v kinech hrají. Pokud by mainstreamové filmy byly jiné, mé filmy by byly také odlišné.
Co bylo vaší inspirací pro tento scénář?
Důvodem, proč jsem napsal tento scénář, byl Daniel Auteuil. Celý scénář jsem napsal pro něj. Už při samotném psaní jsem měl v mysli takřka všechny herce, včetně Juliette Binoche.
Proč byl film natočen v koprodukci?
Myslím si koprodukce je pro evropský film jediná šance. Nehledě na odlišnost a specifičnost každé země a její filmové produkce nabízí tento způsob možnost pracovat na vzniku filmu společně, a společně se tak postavit americkému kulturnímu imperialismu. Můj film má čtyři koproducenty. Měl být dokončen loni (2004 – pozn. překl.). Původně jsme ho plánovali udělat čistě ve francouzské produkci, ale nebylo to možné, nedokázali jsme získat dostatek prostředků a to film nakonec vzniknul jen díky tomu jsme ho byli schopni strukturovat jako mezinárodní koprodukci. Jsem velmi rád tato možnost existuje. A mám štěstí mám takříkajíc dvě židle, o které se mohu opřít: můžu pracovat ve francouzštině i v němčině. Což znamená mohu pracovat s mnohem větší pravidelností než moji kolegové, z nichž mnozí musejí mezi projekty čekat i pět nebo šest let.
Co si myslíte o tom angažovaný film je dnes tak zřídka k vidění?
Angažovanost není služba, není to něco, pro co se můžete vědomě rozhodnout. Člověk buď angažovaný je, nebo není. A pokud filmaři angažovanost nemají, není to podle mě nic bychom jim měli vyčítat. Přistupují ke svému umění a vyrovnávají se se světem prostě jen jiným způsobem. Myslím podstatné pro film, tak aby byl brán vážně, není jen to se zabýval sociální problematikou, ale aby polemizoval i o své vlastní existenci: o samotném médiu, tak jako to je v literatuře a v každé jiné vážné umělecké formě. Otázkou zůstává, zda je film pouze prostředkem zábavy, či něčím více. Pokud je to umění, musí být něčím více. Ale umění může být zábavné. Pašije svatého Matouše jsou zábavné, přitom je to víc než kratochvíle, obsahují koncentraci, soustředí vaše myšlenky.
Poslední záběr vašeho filmu evokuje poslední záběr filmu Pianistka: v obou případech zde máme statický pohled na zavřené dveře a divák zůstává před nimi. Jak může publikum prolomit tento odcizující odstup?
To je otázka za 64 tisíc dolarů.
Myslíte si kinematografie může změnit svět?
Ne, ale může zmírnit smutek tohoto světa.
Bright Lights Film Journal, č. 50, listopad 2005
Přeložil Daniel Sedláček