Přízraky bílého dne

Utajený Michaela Hanekeho

Ticho. Jen obraz. Němý záběr, stísněný zdmi domů boční ulice, s nehybnou strnulostí netečně sledující protější dům. Vzdálený shon města, hlasy ptáků. Znepokojující nekonečnost všedního, šedivě obyčejného pohledu. Apatii naruší první chodec. První zaklapnutí dveří, první automobil. Statičnost nahrazuje pohyb, neměnnost střídá ruch. Ulici naplňuje život. Ale ani život nemusí být vždy tou jedinou a jistou realitou.

Utajený, Hanekeho v pořadí již čtvrtý film natočený ve francouzské koprodukci a obsazený stálicemi tamního hereckého hvězdného nebe (viz krátká, leč nepřehlédnutelná přítomnost Annie Girardot)  krystalicky čistým koncentrátem jeho tradičních témat. Zásah zvenčí přináší nejistotu, neurčitý pocit tíživého strachu, zdánlivě neodůvodněně klíčícího kdesi v hlubinách podvědomí, vyslovuje dosud nepovšimnuté, ladem ležící otázky minulosti i přítomnosti, nahlodává strukturu vnitřního světa jedné ne netypické francouzské buržoazní rodiny a odkrývá jeho vratké, křehké základy. Shazuje vnější masku a přetvářku, na povrch vycházejí tajené konflikty, zášť, nenávist, lhostejnost, nezájem – anebo zájem především o sebe, necitlivost ke druhým. A nemusí to být pouze obyvatelé Třetího světa.

Georges (Daniel Auteuil) a Anne (Juliette Binoche). Mají luxusní dům, luxusní automobil. Jsou úspěšní, oblíbení, mají přátele, s nimiž se čas od času scházejí u bohaté večeře a nad sklenkami červeného vína. Žijí v uzavřeném kontinentu svého společenského postavení, své sociální třídy, své vlastní významnosti. Hermeticky uzamčeni v intelektuálně povýšeném ovzduší stovek knih, lemujících v dlouhých řadách stěny jejich obývacího pokoje a tiše demonstrujících jejich vzdělanost a důležitost (co na tom  většina z těchto knih byla jen stěží někdy přečtena), sevřeni emocionálním chladem neosobně bílých zdí, geometrickými hranami funkcionalisticky strohého nábytku, obklopeni sklem a studeným kovem. Citová odměřenost jejich existence a vzájemná neschopnost smysluplné, osobní komunikace by zřejmě i nadále zůstala skryta pod pláštíkem všednodenních povinností, nebýt oněch videonahrávek, mnohahodinových neměnných pohledů na jejich dům, mlčenlivých svědků jejich pravidelných odchodů a příchodů ž jim kdosi neznámý pravidelně doručuje k domovním dveřím spolu s dětsky neumělými, a o to děsivějšími, násilnými kresbami. Georges, povoláním příznačně televizní producent a moderátor populární talk-show, v níž hosté s lehkostí a vtipem diskutují o literárních otázkách (ačkoli právě tato výsledná nenucenost je často dílem střihačských nůžek é realitu snímanou ve studiu zbaví přílišné teoretičnosti a modifikují ji do pro diváka atraktivnější, zajímavější podoby)  tak náhle sám nucen opustit svůj vlivný post manipulátora s předkládanými fakty a stát se nedobrovolným pozorovatelem vlastního života, nahlíženého skrze širokoúhlou obrazovku moderního televizoru uprostřed svého obývacího pokoje. Života díky videozáznamu vytrženého z izolace nevšímavosti vůči okolí i nepřiznaných předsudků a na televizní obrazovce tak stavěného do paralelní roviny s Georgesem a Annou nepovšimnutými a jejich existence se zdánlivě nedotýkajícími, vzdálenými televizními zprávami o globálním násilí a konfliktech v Iráku. Záběry vlastního domu a poté i venkovské farmy, na níž Georges vyrůstal, pro něj představují úzkostně hmatatelné zpřítomnění temných snů, zhmotnění nočních děsů jeho minulosti po řadu let ztracených a potlačovaných někde v hlubinách nevědomí é bez ohledu na jeho vůli nyní vtrhly do reality, do sféry denního bdění. Útočí na jeho paměť, na jeho životní hodnoty, na jeho svědomí a probouzí v něm urputnou, nelítostnou a slepou snahu zachovat stávající řád a chod své rodiny, stejně jako svůj hýčkaný sociální status. S každým dalším krokem se ale odhaluje především její obecná nefunkčnost, podmíněná nedostatkem důvěry, a všudypřítomná přezíravost vzhledem k tomu svému okolí ž se od jejich životního modelu větší či menší měrou odlišuje.

Minulost je v tuto chvíli nesnesitelně živá a ztělesněná Majidem, zanedbaným, sešlým Alžířanem, s nímž Georges strávil část dětských let na rodičovské farmě a jehož teď po několika desetiletích v jeho pustém, neútulném bytě obviňuje z obtěžování a terorizování své rodiny, jist si svou pravdou, svými právy. Připomínají se tak někdejší okolnosti ohledně alžírské revolty proti francouzské nadvládě na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy při jednom z pogromů zahynuli i Majidovi rodiče, události ještě mnohými nezapomenuté a nacházející dnes výstižnou ozvěnu v aktuálních problémech rasové nesnášenlivosti, neopodstatněných, ale snad o to silnějších předsudků, striktní společenské diferenciace a netolerance.

Haneke buduje celý příběh pomocí útržkovitých náznaků, propojuje záblesky minulosti s přítomnými událostmi a s jejich záznamem prostřednictvím videa, a diváka tak postupně spoutává nitkami až paranoidní nejistoty, obdobné té, do níž je lapena Georgesova rodina. Hanekeho kamera si stejně jako nepoznaný voyeur udržuje nezúčastněný odstup í extrémně dlouhé frontální záběry domu splývají s těmitéž nehlasnými záznamy na podivných kazetách. Stírají se hranice, realita se prolíná se sny a vzpomínkami  vryta do mnoha metrů videopásku a stává se druhou, paralelní, neméně reálnou skutečností. Režisér se vzpírá diváckému očekávání, nechává jej na pochybách, zda uvěřit všemu  vidí. Nepodává jasná vysvětlení, mozaika scén je záměrně provokativně nedořečená, otevřená, bez rozřešení. Poslední záběr filmu – teleskopický pohled na schody školy  navštěvuje dvanáctiletý syn Anny a Georgese Pierrot, na tamní hemžení přicházejících a odcházejících studentů a jejich rodičů a na neslyšitelný rozhovor Pierrota s Majidovým dospělým synem, na jejich krátké a takřka přehlédnutelné setkání na školních schodech – naopak vyvolává další otázky, zatímco odpovědi zůstávají ukryty kdesi hluboko pod povrchem proudícího života a rušného shonu velkoměsta.

Michael Haneke je ke svým hrdinům  příběhům, k celé dnešní moderní a takříkajíc civilizované společnosti i k jejím produktům bezvýhradně skeptický. Globální svět je smutným a skličujícím místem, a on nám tuto tristní skutečnost vytrvale a neúnavě svým chladně věcným, nekompromisním pohledem zas a znovu předestírá. Uvědomit si onen falešný vnější klid naší existence je jediná cesta á nám ještě zbývá.

Utajený (Caché, Francie 2005)
Scénář a režie: Michael Haneke
Kamera: Christian Berger
Střih: Michael Hudecek, Nadine Muse
Hrají: Daniel Auteuil (Georges), Juliette Binoche (Anne), Lester Makedonsky (Pierrot), Maurice Benichou (Majid), Annie Girardot (Georgesova matka) a další.
Intersonic, 117 min.
Hana Stuchlíková