Nekonečná hloubka prostoty

Claude Sautet

(23. února 1924 – 22. července 2000)

Půvab obyčejnosti.
Protože i banality všedního dne mohou mít nakonec hluboký význam.

Claude Sautet byl shovívavým gentlemanem francouzského filmu. Jeho snímky jako by zachycovaly svůj příběh jen mimochodem  by jejich námět náhle vytanul v představách stálého hosta některé z kaváren pařížských rušných bulvárů, tiše a nevtíravě pozorujícího návštěvníky, poposedávající u vedlejších stolků s kávou a pirožky, sledujícího míhání neznámých kolemjdoucích, spěchajících za svými denními povinnostmi – sklo místo čelní stěny kavárny otevírá průhled do ulice a pozorným očím tak nabízí tisíce němých příběhů oproštěných skleněnou přepážkou od vtíravého hluku okolního města, unikajících a neuchopitelných. Na krátký okamžik se jejich obraz ve skle smísí se zrcadlovými, chvějivými odlesky zevnitř kavárny a ony, zdánlivě obyčejné a nezajímavé, ožijí zcela jinou krásou, novým smyslem, neočekávanou a uprostřed ustavičného shonu jen zřídkakdy zpozorovanou niternou bohatostí. K uším doléhají útržky rozhovoru á slova, kusé věty é nemusí říkat nic, ale mohou vypovídat mnohé, všímavým očím nezůstane ukryté jemné gesto, letmý pohled, nesmělý úsměv...

Sautetův svět je senzitivní a bedlivý k těm nejdrobnějším detailům. S mírností, pokorou a pochopením vnímá veškeré nehrdinské postavy, jimiž zalidnil své filmy. Je citlivý k jejich bolestem, vnímavý vůči jejich strádání. Ví  život není složen z výbuchů emocí a teatrálně patetických scén, ani z dokonalých charakterů. Dokáže s pronikavou intenzitou nahlédnout skutečné pozadí každodenního lidského jednání a dobrat se tak opravdovosti, častokrát spíše trýznivé než uspokojivé – je si dobře vědom toho  člověk ne vždy může dosáhnout naplnění svých tužeb, kdy si největší překážky buduje především sám v sobě. Neschopni učinit rázné rozhodnutí, překročit svůj vlastní stín, volí Sautetovi hrdinové pečlivě vybroušené věty ž prostřednictvím ale nedokáží dát najevo své konkrétní city. Přání a sny zůstávají nevyřčeny a nenaplněny, touhy jsou beze slova pohřbeny v hlubinách duše.

Sautetovy filmy jsou subtilní, éterické, unikavé. Tiše kontemplativní, nezměrně osobní a čímsi nepojmenovatelným závratně blízké. Svou schopností oprostit se od všeho nadbytečného, od klamů a přetvářky naší existence, docházejí skrze její nesnadno uchopitelnou komplexnost až k samotnému pravdivému jádru. Ani v životě se vždy nekončí happy-endem.

Životopisné marginálie

K sedmému umění se Claude Sautet dostává pozvolna a mírnou oklikou. Sám vzpomíná na svou babičku, nadšeně vyznávající atmosféru ztemnělých filmových sálů a zaníceně sledující každý nový natočený snímek, a na pozdější náhodné setkání uprostřed válečných let s jistým střihačem – poté jej již múza filmu nehodlala opustit. A ptáte se na osudový film ý Sautet zhlédl sedmnáctkrát hned při jeho prvním uvedení?

„První den jsem jej viděl čtyřikrát, a z kina jsem odcházel zmámen a omráčen bolestí i půvabem ž jsem si nedokázal vysvětlit.“

Tato slova napsal Claude Sautet u příležitosti 40. výročí časopisu Positif a po takřka šedesáti letech od tohoto raného zážitku tak opět vzdal obdivný hold Carného filmu Den začíná.

Zpočátku však věnuje všechen svůj zájem výtvarnému umění, následně hudbě a s koncem 40. let realizuje svůj tvůrčí potenciál jako hudební kritik levicového deníku Combat. Pak již přichází nově založená Vysoká filmová škola (IDHEC), kde natáčí svůj první krátký film, a poté téměř deset let asistování známým režisérům (zmiňme hlavně Georgese Franju a jeho klasické Oči bez tváře/1959/).

Na Dobrý den smíchu (Bonjour sourire, 1955), Sautetův celovečerní debut  zapomenuto krátce po premiéře, aniž by komediálně laděný snímek s Louisem de Funésem zanechal v myslích kritiků či širšího obecenstva znatelnou stopu; a druhý pokus ým byl o pět let mladší Velký risk (Classe tous risques, 1960), byl již smetem mohutným přílivem francouzské nové vlny. V konfrontaci s jejími klíčovými osobnostmi, reprezentujícími neotřelý přístup k filmovému umění – Godardem, Rivettem, Truffautem či Chabrolem, zůstával Sautet především opomíjeným, konzervativním puntičkářem.

Bystrost soustředěného pohledu schopného vystihnout a porozumět podstatnému i jeho nesporný literární talent Sautetovi v tomto desetiletí bez režie zajistily renomé uznávaného scenáristy – toto profesní působení mu přineslo pracovní partnerství s Marcelem Ophülsem, Jacquesem Derayem či Jean-Paul Rappeneauem, i s dalšími scenáristy zvučných jmen (protože Sautetovy scénáře, ať již k vlastním či cizím filmům, byly vždy dílem kolektivní spolupráce) – s Danielem Boulangerem, Pascalem Jardinem či z nich nejslavnějším Jean-Claudem Carrièrem (Borsalino). François Truffaut přisoudil Sautetovi pro tyto scenáristické aktivity přízvisko „script-doctor“, s uznáním tak připomínaje jeho cit pro nalézání patřičných slov a pro formální i stylistickou precizaci každého dialogu. Ale až návrat k vlastní režii s koncem šedesátých let a snímkem Věci života (1969) znamenal pro Sauteta počátek opravdu šťastné, umělecky bohaté a tvůrčí éry.

Claude, Romy, Michel et les autres

Sautetovy filmy jsou nezaměnitelné. Ať již jde o příběh Pierra, muže středních let ž automobilová nehoda přinutí ke zpětnému přehodnocení svých milostných vztahů s manželkou a přítelkyní (Věci života); o dilema Rosalie, váhající mezi úspěšným, ale nezřídka bohorovně sebejistým, povýšeným manželem a bývalým milencem, objevivším se znenadání a přinášejícím s sebou závan nepoznaného tajemství i starostlivé, hřejivé pozornosti (César a Rosalie); o příběh Simona, zarputile se snažícího všemožnými způsoby odvrátit nevyhnutelný pád do zmatků krize středního věku (Mado); či o prostou neschopnost vyslyšet skrývané touhy a dám jim reálnou podobu (Srdce v zimě, Nelly a pan Arnaud) – ať již vezmeme v úvahu kterýkoli jeho film, vždy je v nich přítomen především on sám  plachá kultivovanost, takt i osvěžující lehkost laskavého humoru. Sautet své postavy nesoudí, přijímá je s jejich chybami a nedostatky, nad jejich životními peripetiemi bezelstně a nezištně drží ochranou ruku.

Realita je nedílnou součástí filmů, film je paralelním odrazem reality. Sautetovy snímky zrcadlí jeho osudová přátelství, jsou svědky jeho osobních výher i tísnivých úzkostí. Když v květnu roku 1982 odchází Romy Schneiderová vlastním rozhodnutím z tohoto světa, ztrácí Sautet svou múzu íž kouzlo sytilo jeho filmy předchozích deset let, a zároveň přichází o jednoho ze svých nejbližších přátel. Zůstávají ostatní spojenci z let sedmdesátých – Michel Piccoli a Yves Montand, scenárista Jean-Loup Dabadie a dva nejvytrvalejší – kameraman Jean Boffety a hudební skladatel Philipe Sarde. Novou inspiraci a východisko z umělecky šedivých osmdesátých let, během nichž natočí pouhé dva filmy a zejména v případě prvního z nich (Garçon!, 1983) se střetává s nezájmem a opomíjením kritiky i publika, nachází Sautet v pracovních i přátelských vztazích s Danielem Auteuilem (Několik dní se mnou, Srdce v zimě), Emmanuelle Béartovou (Srdce v zimě, Nelly a pan Arnaud) a scenáristou Jacquesem Fieschim (Několik dní se mnou, Srdce v ziměNelly a pan Arnaud). Stálé spory mezi dvěma pověstnými francouzskými filmovými časopisy o Sautetovo místo na kinematografické mapě země, kdy Positif nadšeně přitakával jeho decentním, a přesto exaktně přesným portrétům lidských povah, zatímco v Cahiers du cinéma vytrvale poukazovali na naprostou absenci kritického stanoviska, přílišnou umírněnost a nekonfliktnost výpovědi, nyní odsunuly do pozadí oslavné, pochvalné vlny uznání vyvolané (zvláště dvěma posledními filmy Clauda Sauteta) na mezinárodní scéně.

Je 22. července roku 2000. Místo u stolku v prosklené kavárně zůstává opuštěné, tichý host ž oči byly schopny odhalit neviditelnou magii prostých, nenápadných okamžiků, nepřichází. Skryté, prchavé příběhy plynou okolo nás, spojují se se slunečním svitem a odrážejí se ve výkladních skříních obchodů a restaurací. Ale už není nikdo, kdo by je zachytil, kdo by si jich povšiml uprostřed spěchu přeplněné, pulsující ulice. Pohled upřený na prázdnou židli se prudce vzdaluje, nabírá stále větší rychlost a zběsilejší tempo, zanechává za sebou osamocenou židli i kavárnu i ulici i pospíchající chodce, stočí se nad střechami domů é se v závratné rychlosti mění ve změt červených hnědých světlých tmavých šedavých třpytivých matných skvrn, a náhle ustrne v oslňujícím jasu modré oblohy. Pohyb mizí, vystřídán paralyzující nehybností a bodavým tichem. Anebo možná táhlými ými tóny houslí Ravelových sonát.

Bohuslav Martinů kdysi o Maurici Ravelovi prohlásil  u něj „nenajdeme výbušného citu..., ale zato se vždy setkáme s vybroušenou formou. Ravel jde až k hranici rafinovanosti, ale jeho projev je vždy čistý, jasný, přesný.“

Chtělo by se tiše dodat: „Podobně jako filmová řeč Clauda Sauteta...“


Výběrová režijní filmografie Clauda Sauteta:

  • Nelly a pan Arnaud (Nelly & Monsieur Arnaud; 1995)
  • Srdce v zimě (Un coeur en hiver; 1992)
  • Několik dnů se mnou (Quelques jours avec moi; 1988)
  • Garçon! (1983)
  • Obyčejný příběh (Une histoire simple; 1978)
  • Mado (1976)
  • Vincent, Fraçois, Paul et les autres (1974)
  • César a Rosalie (César et Rosalie; 1972)
  • Věci života (Les choses de la vie; 1969)
  • Velký risk (Classe tous risques; 1960)
  • Dobrý den smíchu (Bonjour sourire; 1955)

S výjimkou Bonjour sourire byl Claude Sautet i jedním ze scenáristů všech svých filmů.

Hana Stuchlíková