Nová estetika, nová technika…
…a nové hvězdy
Honba za novými tvářemi é by adekvátně doplnily filmovou skládačku nového Hollywoodu, ony dílky přinášející filmům technické inovace v podobě roztřesených zoomů či abstrahujících teleobjektivů, spolu s posílením vizuality díky kreativnímu a tvořivému přístupu mužů skrytých za filmovou kamerou (Lazslo Kovacs či Vilmos Zsigmond); dílky nových individualistických hrdinů (či antihrdinů), instinktivně se stavějících na odpor proti „starému“ řádu, bouřící se proti institucím ve snaze nalézt svobodu a volnost; dílky představující početné mladé publikum kolem dvaceti – a v naprosté většině maximálně do třicítky – let věku é den co den a týden co týden plnilo promítací sály amerických kin...; tedy honba za těmi „báječnými mladými herci“, schopnými dostát a naplnit novou nastupující poetiku amerických filmů v plném proudu.
Začínající filmový herec Dustin Hoffman si zjara roku 1968 připisuje na konto svých dosavadních a zatím jen velmi sporadických úspěchů v dravém světě ý ovládá mýtus stříbrného plátna, nominaci na cenu Akademie pro nejlepšího herce za svého Bena v Nicholsově Absolventovi. Je jedním z prvních a jedním z nejzářivějších reprezentantů nové generace nastupujících herců, kteří pozměnili dosavadní klasický obraz maskulinního zmužilého hollywoodského hrdiny ve prospěch mužů ž vzhled se více či méně vzdaloval od konvenčního ideálu (a přibližoval reálné skutečnosti), podobně jako unikal standardům hollywoodských typů, sázejících na naplnění diváckého očekávání předestřením rejstříku snadno rozpoznatelných povahových rysů a charakteristických vlastností každého hrdiny.
Tato atmosféra umožnila návrat na výsluní jednak hercům o poznání starší generace – Lee Marvinovi, Jamesi Coburnovi či Walterovi Matthau, a navíc otevřela brány z propadliště okrajových, vedlejších roliček k nebi vyhledávaných a žádaných hvězd mladým, nově nastoupivším hercům ými byli Jack Nicholson, Donald Sutherland nebo Gene Wilder. Hoffmana lze snad touto dobou zahlédnout během dne místo ve filmovém studiu někde v losangeleských ulicích – i přes ohromující úspěch Absolventa a nominaci na Oscara je nyní bez práce, pobírá podporu pro nezaměstnané a čeká na svou další významnou šanci mu za necelé dva roky přinese až Půlnoční kovboj Johna Schlesingera. Ale nepředcházejme událostem, ponechme jim jejich přirozený sled a pevné náležitosti a nestrpme ani náznak předbíhání é zde opravdu nemá co dělat...!
Herečtí veteráni, produkční společnosti…
…a nové úkoly
Kam se tedy poděly slavné, oslnivé hvězdy let minulých ž herecká kariéra často postupně buď vybledla do nevýrazně šedivých odstínů, nebo ji přehlušily pestré barevné škály přílivu energie nových, mladých tváří? Během celých šedesátých let Hollywood oplýval nejrozmanitějšími modely filmových produkčních uskupení – po rozpadu studiového systému vznikal typický hollywoodský snímek ne již výhradně díky stálým zaměstnancům studia tomu bývalo dříve, ale spoluprací mnoha „nezávislých“ profesionálů, kteří (častokráte pouze ústně) přislíbili svou účast na tom kterém konkrétním filmu a hollywoodská studia navíc v šedesátých letech oslovují stále častěji s otázkou financování filmu samotné herce, ochotně přijímající nové role producentů a mnohdy brzy zakládající své vlastní, nezávislé producentské společnosti – mezi jinými tak ve filmové produkci nacházejí další umělecké výzvy a jiné možnosti uplatnění například Rock Hudson, Cary Grant, Charlton Heston, Burt Lancaster či Frankie Sinatra. Paul Newman byl dokonce vyhlášen producentem roku za svůj snímek Rachel, Rachel (1968), u nějž se zhostil i režie ž byl jeden z dalších profesních přístavů, v nichž nyní se svými schopnostmi a talentem zakotvili zkušení hollywoodští herci.
Hvězdný systém…
…a nové herectví
Hollywoodský systém hvězd představoval pro producenty a distributory neopomenutelnou a spolehlivou jistotu úspěchu, možnost zaručené propagace snímku na filmovém trhu. Naděje v očích kinematografického průmyslu se zpočátku šedesátých let neochvějně upínala ke kouzelné moci hvězd, stars, rozjasňujících svou září filmové nebe. Tuto zář však málokdy zažehlo nezvyklé, výlučné herecké ztvárnění postavy, hollywoodské hvězdy obvykle postrádaly důkladné, klasické herecké vzdělání é bylo výsadou jejich evropských kolegů na druhé straně oceánu, dělících svůj profesní čas dílem mezi divadelní jeviště i filmové plátno. Pro filmového herce Hollywoodu byla nejdůležitější schopnost přizpůsobit se žádanému typu á spolu s jeho odpovídajícím fyzickým vzhledem víceméně ručila za divácký úspěch.
Do těchto etablovaných schémat hollywoodské hvězdné mašinérie zapadají herečtí nováčci/1 jen stěží – naprostá většina z nich má za sebou zkušenosti z newyorských divadel Off-Broadway a především z Actors Studia Lee Strasberga a Elii Kazana a přinášejí tak s sebou realistické herectví ž hledání vychází u Strasberga a jeho stoupenců přímo z odkazu legendy světového divadla, Konstantina Sergejeviče Stanislavského, a jeho premisy „života na jevišti“ – nejsou tedy třeba žádné specifické znalosti či hercova technická zdatnost, operuje se především s jeho fantazií, emoční pamětí a s realizací významu slůvka „kdyby“...
...a slovy Lee Strasberga: „The human being who acts is the human being who lives.“
Název článku je citací Lee Strasberg.
1/Kromě již zmíněných mezi ně patří například Gene Hackman, Jack Nicholson, Robert De Niro, Al Pacino, Jon Voight, Meryl Streep...