Chtělo by se nebohému recenzentovi napsat o šílenství či o šílení se nedá psát, tedy přesněji, nedá se o něm psát rozumným způsobem. Na místě é má tato recenze připravené ve filmovém časopise Fantom, neboť všechno má své místo, by poblikávalo jen prosté upozornění: „neptejte se a jděte, uvidíte sami“. A nejen že uvidíte, ale také (a to hlavně) uslyšíte, ucítíte na vlastní kůži ty neustále se z plátna valící přívaly masa v syrovém, vařeném, rozkouskovaném stavu. Masa (1) královského, (2) určeného nenasytným a zlým jazykům, (3) hovězího a vepřového, (4) smaženého ve vlastní šťávě atd. Překvapuje vás tato nesouvislá klasifikace? Nedivte se, kultura masa (někdy též nazývána jako masová) svým obhroublým jazykem oslintá vše, i rozum. Nebo je to naopak, rozum ve své hamižnosti a touze produkuje maso ve všemožných formách.
Tématem Švankmajerova filozofického hororu Šílení (proces, stav nikoli atribut) jsou, slovy samotného režiséra, absolutní svoboda, civilizační represe a manipulace. Námětem se mu staly dvě povídky E.A.Poea a texty Markýze de Sadeho. Již na první pohled zajímavá kombinace je doplněna originálním a ve světě tak známým režisérovým způsobem animace á ve filmu tentokrát vystupuje jen ve „služebné“ roli, v pravidelných a stereotypních vlnách mezi jednotlivými dějovými sekvencemi.
Skrze šílení jedné z postav, Jeana Berlota (Pavel Liška), vstupujeme i do filmového příběhu ž sice kombinuje různé motivy a témata, ale přes všechny své anachronismy je přesto „řízen“, nebo lépe, ovládán zcela racionální úvahou představující snahu ukázat dvě extrémní podoby vlády: naprostou svobodu bez pravidel a závazků a naopak extrémní represi a diktaturu pravidel (s heslem dohlížet a trestat). Každá z těchto podob společenského uspořádání je ve filmu symbolicky zastupována určitou postavou. V záhadné postavě Markýze (Jan Tříska) ý se ujme Jeana Berlota po jednom z jeho záchvatů, jsou kumulovány snad všechny teze libertinské filozofie o naprosté svobodě člověka ve světě zbaveném Boha, morálky i jakéhokoliv teleologického směřování. Naopak postava doktora Coulmiera (Martin Huba) ze samotné své podstaty (jako výsledku racionální kalkulace) představuje řád, pravidly spoutané a řízené společenství bytostí é jsou na základě binárního pravidla rozděleny do dvou skupin: vůdci + dozorci (rozum) a ovládaní (šílenci). Krutost a surovost první skupiny není třeba komentovat, jsou explicitně a mrazivě zřejmé na první pohled. Ale jistá přítomnost vůle k moci je objevena i ve skupině druhé, a to především ve scéně dramatické inscenace jednoho slavného obrazu od Delacroix. I v atmosféře naprostého individualismu, nespoutaného žádnými zákony přítomný moment vůdcovství, ve filmu zobrazený ve chvíli, kdy si bere slovo právě Markýz, neboť koktavý trpasličí blázen není schopen Markýzem připravenou řeč z paměti pronést, a extrémně divadelním způsobem „recituje“ své obvinění celému světu (a hlavně Bohu), mj. textem ze slavného satanského románu J.K.Huysmanna Tam dole (La bas).
Popisovat do podrobností celý Švankmajerův příběh by zabralo mnoho místa přítomnost mnoha odkazů k různým oblastem lidské činnosti (literatura, film, politika, filozofie (zejm. M. Foucault) atd.) je obdivuhodná, resp. je překvapivé i přes síť různorodých intertextových odkazů lze celým příběh projít s lehkostí a švihem Coulmierova nože. Tedy: spolu s Jeanem Berlotem ž je v podstatě naším průvodcem a je z počátku taktéž nezasvěcen stejně jako my, postupně poznáváme záhadného Markýze (hlavně jeho podivuhodný, sexuálně podmanivý filozofický pohled na svět), zúčastníme se jeho pohřbu i následného „znovuzrození“ se v již změněném stavu vědomí přesunuli do charentonského ústavu pro choromyslné (kde skutečný Markýz de Sade skutečně zemřel), kde své léčitelství svobodnou vůlí praktikuje Dr. Murlloppe (Jaroslav Dušek), společně s nymfomankou a intrikánkou Charlotou (Anna Geislerová) ž představuje další možnost vzájemné souvislosti obou extrémních modelů společenského zřízení. Neboť podlost a zrada si najdou své místo vždy, v jakémkoli systému. Ostatně postava Charloty je nejen ukázkou hereckého mistrovství Anny Geislerové (v hyper-divadelní podobě, podobně jako u Jana Třísky), ale také může být chápána jako určitá výzva všem feministickým teoriím é často traktují řeč ženy jako vícehlasí é konstituuje „ženskost“ formou „dotýkání“, tedy zdvojenou identitou, dvou pysků jejího pohlaví.
Osobně se domnívám Švankmajerův film je velmi dobrý minimálně v tom dokáže přesvědčivě podat svou výpověď divákovi. Problémy však mohou nastat (a také jsou již předmětem diskuzí mezi diváky) v souvislosti s úvahou o samotném tématu filmu. Motiv střetu dvou v podstatě modelových společenských útvarů a následná explicitní kritika současné společnosti (kultury spoutaného masa) jsou více něž průhledné od samého počátku filmu, resp. jsou překvapivě doslovné a přímočaré. Faktem ovšem zůstává možnost právě takto to Jan Švankmajer chtěl: jasně, průzračně a hlavně bez obalu. Ostatně i režisérovo filmové vystoupení na začátku celého filmu tomu dává za pravdu. Svým upozorněním na neuměleckost a žánrovou podřadnost svého díla jen stvrzuje jsoucnost předlohy (současného světa), ke které tu a tam permanentně přihlíží.
Stačí to? Domnívám se ano, ale přesto tvrdošíjně trvám na tom: „neptejte se a jděte, uvidíte sami“. Nejde totiž o obsahy a popisy, ale jde především o radostnou hru veselí a utrpení.
Scénář a režie: Jan Švankmajer
Kamera: Juraj Galvánek
Hrají: Pavel Liška (Jean Berlot), Anna Geislerová (Charlota), Jan Tříska (Markýz), Martin Huba (Dr. Coulmiere), Jaroslav Dušek (Dr. Murlloppe), Pavel Nový (sluha Dominik) a další.
Athanor – Warner Bros., 118 min.