Dějiny jednoho násilí

Zabiji Nixona Nielse Muellera

Současná vlna filmů, reagujících na trauma 11. září, využívá všech dostupných žánrů: od všednodenního dramatu (25. hodina), přes thriller (Noční let, Tlumočnice) až po sci-fi (Válka světů) a komiks (Batman začíná). Nízkorozpočtový snímek Zabiji Nixona rozšiřuje toto spektrum dál – spolu s Cronenbergovými Dějinami násilí dnes znovu ožívá film noir. Estetika obou filmů přitom působivě staví na omezenosti finančních prostředků: hlavním stylistickým znakem je zde úspornost.

Na rozdíl od Guse Van Santa či Vincenta Galla, u kterých minimalistický styl podporuje maximálně rozvolněnou dějovou výstavbu, slouží Nielsu Muellerovi – a stejně tak Cronenbergovi – vyjadřovací úspornost naopak k důkladnějšímu a těsnějšímu vyprávění. V obou případech se jedná o tradiční, kauzálně zřetězené příběhy, netradiční je pak jejich fabulace. Výsledný znepokojivý dojem ý v divákovi vyvolávají, spočívá právě ve způsobu vedení děje. Jak Cronenberg, tak Mueller tohoto efektu dosahují užitím prvku dějové elipsy v kombinaci s hlavním vyprávěcím hlediskem. Důležité části příběhu jsou při jeho prezentaci na plátně vynechány a divák je ponechán v nejistotě á mu neumožňuje utvořit si pevný názor na postavy a představované události. Tento ambivalentní postoj je u Cronenberga ještě posílen striktním odstupem kamery od postav á jen objektivně zaznamenává jejich chování, aniž by sdělila více; u Muellera je naopak stejného účinku dosaženo systematickou prací s hlediskem hlavní postavy: vidíme pouze to  zažívá a hlavně – jak své okolí interpretuje jeho psychicky nestabilní hrdina. Perspektivy ostatních postav jsou nám odepřeny.

Zabiji Nixona Mueller tímto vytváří silně klaustrofobní svět, ne nepodobný světu filmu noir. Hrdina Sam Bicke je sám vypravěčem svého příběhu i skrze klasický voice-over – příběhu o osamění, deziluzi a prokletí. Najde si práci  se mohl vrátit ke své rodině  (patrně?) nedokázal zabezpečit. Stejně jako (patrně?) dřív zažívá díky své povaze různé formy šikany. Pod neustálým společenským nátlakem (kariéra, rodina, soud) se upne na poslední cíl ž ztroskotání přivodí totální zhroucení jeho osobnosti a vyústí v závěrečné násilí. Jako noirový antihrdina by na sebe poutal sympatie s jeho viděním světa a s bojem proti establishmentu, avšak Mueller divákovi takto jednoduchý únik nenabízí. Potíž spočívá právě v onom soustavném užití subjektivního hlediska. To vede diváka k neustálému ohledávání pravdy – zda-li je hrdinovo jednání ospravedlnitelné. Chybí nám perspektiva ostatních postav – jak na něho pohlíží zejména jeho nejbližší okolí (manželka, bratr, tchyně, přítel). Jejich pozice jsou pouze mlhavě nastíněny. Muellerovi (za zásadního přispění Seana Penna) se tímto podařilo vykreslit obraz komplikované, do sebe uzavřené osobnosti á má problémy s komunikací s okolním prostředím. Zabiji Nixona je tak spíše než thrillerem navozujícím strach z teroristických útoků filmem zkoumajícím jejich příčiny. Ostatně název je hořce ironický.

Zabiji Nixona (The Assassination of Richard Nixon, USA/Mexico 2004)
Režie: Niels Mueller
Scénář: Niels Mueller – Kevin Kennedy
Kamera: Emmanuel Lubezki
Hudba: Steven M. Stern
Hrají: Sean Penn (Samuel J. Bicke), Naomi Watts (Marie Andersen Bicke), Don Cheadle (Bonny Simmons), Jack Thompson (Jack Jones) a další.
SPI, 95 min.