Uštknutí filmem

Dějiny násilí Davida Cronenberga

Cronenberg patří k tvůrcům soustředěným na jediný cíl, ví co chce a je schopen kompromisů. Precizní gradací a střídmostí dokáže přitáhnout divákovu pozornost a v pravém momentě jej uštkne jako had na jediné místo. Více není potřeba že tím místem je Achillova pata a divák padá zasažen přesně mířenou ranou. Dějiny násilí zdánlivě tuto potencialitu nenesou, chybí explodující hlavy, mutanti a paralelní vesmíry; bizardna je ještě méně než u střídmého Pavouka (2002) ému stačila schizofrenie a nebo u  Příliš dokonalé podoby (1988) s psychickou závislostí dvojčat.

Dějiny násilí jsou výjimečné i nepřítomností vizí, halucinací nebo snů. V případě Cronenberga se poprvé jedná o čistý realismus a dokonce i čistý thriller. Thriller o tom  se z poklidného občana ze středovýchodu stane hrdina. Po tom  vlastníma rukama velmi efektivně zlikviduje dva zabijáky, film brzy chytí až westernovou příchuť (dvorní skladatel Howard Shore studoval před filmem Fordovy westerny). Objevuje se mafie z Filadelfie a divák je přesvědčován o tom  v Tomu Stallovi (Viggo Mortensen) jsou dvě osobnosti. Jedna z nich je milující otec rodiny, druhá chladnokrevný zabiják Joey ž minulost Tom zahrabal někde hluboko ve svém nitru. Cronenberg je však nadmíru inteligentní tvůrce a schizofrenní motiv nepotřebuje opakovat. Není silnější zjištění než  Tom nepotřeboval žádné vymytí mozku, ale jen o své krvavé minulosti mlčel. Cronenberg netlačí na pilu: Tom jako správný westernový hrdina musí ochránit svou rodinu a jeho zabíjení je rychlé a brutální. Podobně jako Lynch naznačuje i Cronenberg  násilí není legrace a že rozhodně není estetické (Woo) nebo zábavné (Tarantino). Jeho odpudivost zachycuje jen v rychlých prostřizích na zmrzačené obličeje a opojení jím na zkřivené Tomově tváři. Násilí nemění jen Tomovo chování, ale i chování jeho rodiny, zejména syna a manželky. Obrana domova stojí hodně lidských životů. Režisér tímto posunuje ducha revizionistických westernů o kus dál a klade otázku -li obrana hodnot jako je domov, klid dětí a „normální“ život i za takovou cenu obdivuhodná. Tom se v důsledku jeví jako zločinec ý udělal za svou minulostí tlustou čáru a po několika letech se mu vrací účty. Gangsteři si jdou pro svou v jistém ohledu spravedlivou pomstu a happy end chutná trochu hořce. To  je např. ve filmech s Brucem Willisem striktně děleno na zlé teroristy a dobré ochránce zákona, Cronenberg podkopává tím  Tom balancuje na obou stranách. K interpretaci se nabízí i rozměr politický. Mohou obyvatelé země á páchá jednu válku za druhou, klidně spát? Přimhouříme-li trochu oko a podíváme-li se na postavu Toma trochu alegoricky, jde o člověka ý chce po dlouhém boji (vraždění) nějakou tu rodinou pohodu a jehož vytěsněná osobnost (svědomí) se vrací v podobě mafie  on s obrovskou zuřivostí vyhladí.

Dějiny násilí tají Tomovu minulost, padne jen to  byl jiným člověkem a že se jej starší bratr pokusil udusit v kolébce, ale i toto jsou jen pozlátka k dokreslení mafiánské image. Tom jako pravý Američan s příchodem na nový kontinent (nebo novou osobnost) se chce odstřihnout od svých hříchů. Je jakýmsi mikrokosmem, Amerikou v malém. Veselý usměvavý taťka ý umí velmi profesionálně ubránit svou rodinu a neklade si výčitky za to  dělal ve svém starém životě (v případě Ameriky na jiném kontinentě). Samozřejmě Tom může být i normální člověk (sám Cronenberg jej označuje za člověka ý se doopravdy napravil) a jeho vypořádání se s problémem po americku je tou asi nejpřirozenější variantou  z labyrintu karmických uzlů osudu uniknout.

Dějiny násilí je tedy Cronenberg ý doznívá opožděně, žádné náhlé zděšení nebo zhnusení se nekoná, vše proběhne pomalu a tiše, podobně jako uštknutí hada ým i pan režisér tak trochu je.

Dějiny násilí (History of Violence, 2005)
režie: David Cronenberg
kamera: Peter Suschitzky
scénář: Josh Olson (podle comicsu Johna Wagnera a Johna Locka)
hudba: Howard Shore
hrají: Viggo Mortensen, Maria Bello, Ed Harris, William Hurt
USA, 96 min.