Barbora Hlavsová

Filmový příběh Jaroslava Havlíčka

Již potřetí si vás dovoluji, milí čtenáři, upozornit na český snímek minulých dob režiséra Martina Friče. Ve Fantomu č. 18 jsem se zmínil – v souvislosti s Fričovým filmem Experiment (1943) podle romaneta Karla Matěje Čapka-Choda – o „fričovském“ tématu é se mi, po první zmínce o jeho filmu Muzikantská Liduška (1940, Fantom č. 15) podle stejnojmenné povídky Vítězslava Hálka, rozrostlo do podoby  teprve dnes uzavírám, a to Fričovým snímkem Barbora Hlavsová z roku 1942. Tento způsob, mapující jisté aspekty díla konkrétního autora, se pokusím dodržet i v následujících číslech našeho skromného filmového časopisu Fantom.

I.

Je jistě zajímavé  Fričův snímek Barbora Hlavsová vznikl podle filmového příběhu Jaroslava Havlíčka, tedy podle určitého Havlíčkova návrhu ý v té době již známý autor roku 1942 zaslal do Filmového studia v rámci tehdejší filmové soutěže o nejlepší námět. Havlíček sám ho ovšem prezentoval pod jiným názvem (jako Skleněný vrch) a pozdější scénáristickou úpravou Karla Steklého prošel i samotný příběh, resp. některé jeho části. Vzhledem k době, v níž daný snímek vznikl, došlo k jistým obsahovým posunům (např. v případě postav Vojtěcha Hlavsy (z městského důchodního se stal filmový ředitel Spořitelny) a jeho syna Boříka (ze studenta práv se stal student hudby, přesněji hry na klavír)) a díky tomu i k silnější akcentaci motivu, ovšem v Havlíčkově námětu již přítomném, „národního uvědomění“. A právě Boříkova klavírní hra se stala ve Fričově filmu určitým diskurzivním pravidlem strukturace ž jednotlivé dějové sekvence spojuje v projekt nápravy a uvědomění, řečeno v jistém smyslu politicky, založeného na motivech antické tragédie.

Má-li být příběh nositelem jasně rozluštitelného poselství  vcelku vhodné  nebyl příliš složitý, tedy aby nevykazoval příliš různorodých dějových sekvencí. Na diskurzivní rovině, paralelně k rovině příběhu  zase žádoucí  byly jednotlivé tematické celky spojovány podle pravidla „průhlednosti“, tzn. aby např. motiv života v souladu s přírodou byl vypravěčem dán na rovině diskurzu explicitně do souvislosti např. s motivem správné morálky (myšleno ne-teologicky) za účelem jejich vzájemného sloučení v tématu, takto s konotačním významem „prostosti“, mravního života. Tento způsob literární techniky je pochopitelně vhodný i pro způsob techniky filmové a Martin Frič ho využil, aspoň myslím, beze zbytku.

Příběh Barbory Hlavsové je  jsem již naznačil, prostý. Rodinu Hlavsových postihne pohroma v podobě neuváženého činu její hlavy, otce Vojtěcha Hlavsy (František Smolík) ž z pozice své profese, ředitele Spořitelny, zpronevěří značnou část peněz. Vzhledem k tomu  celá událost se odehraje na malém městě a že po odhalení svého činu se Vojtěch Hlavsa zastřelí  zcela pochopitelné  se rodina Hlavsových (Bořík (Rudolf Hrušínský) a jeho matka Klára (Jiřina Štěpničková)) přestěhuje do nedaleké vesničky, pod střechu staré Barbory Hlavsové  každý obyvatel tamějšího kraje považuje za ztělesnění dobra, lásky a hlavně poctivosti. Stařenka (Terezie Brzková) se nejen zaváže  dluh svého syna do posledního centu zaplatí, ale také se pokusí znovu získat čest a dobré jméno celé své rodiny. Bez zajímavosti nejsou také další dva dějové aspekty: (1) chaloupka Barbory Hlavsové stojí  jediná, na vrcholu místního kopce (proto Skleněný vrch), ke kterému se v zimním období sbíhají všechny odrazy slunečního světla. V procesu obdělávání půdy je však daná poloha spíše nevýhodou  se rodina Hlavsových odjakživa živila tkalcovstvím. (2) Vdova po Vojtěchovi Hlavsovi, Klára Hlavsová, si v přírodním prostředí nikdy nezvykne, a proto se brzy znovu vdává a chatrný příbytek i s dosud nesplaceným dluhem opouští. Její syn, Bořík, se tak ocitá v situaci á představuje možnost volby mezi poklidným životem („v zapomnění“) s matkou v Praze a obtížným životem na venkově v nesplnitelné vidině vyrovnání otcova dluhu. Prozrazovat závěr Havlíčkova filmového příběhu i Fričova snímku není, myslím, nutné.

II.

Fričův snímek je zajisté třeba vnímat v kontextu tehdejší doby, zvláště mluvíme-li o kvalitě jeho filmového zpracování Havlíčkova příběhu, psaného, opět připomínám, primárně právě pro film. Důraz na obrazy krajiny (Mělník, Nový Knín) a na vesnický, „idylický“, avšak uvědomělý způsob života jsou zcela pochopitelné. I herecké výkony se v podstatě nesou na oné rovině idyličnosti, znepokojivou složku příběhu tak představuje jen hudba a práce se světlem. A právě hudba, resp. opakované přímé zobrazení Boříkovy hry na klavír, zaujímá v celém Fričově snímku centrální postavení, určité c&eagrave;ntre de signification. Jednotlivé sekvence zobrazení Boříkovy hry na klavír (O1…O7) představují jistou „osnovu“ celého filmu.

Jak je vidět s výše naznačeného hrubého náčrtu jednotlivých sekvencí zobrazení hry na klavír (popř. varhany), lze celý Fričův snímek komplexně popsat jen jako určitý „komentář“ k rytmu hudebního nástroje (paralelně k rytmu tkalcovského stavu, na kterém Bořík tká novou důvěru) a konkrétní změny v rytmu a v žánru jako určitou techniku gradace ve složce příběhu.

Barbora Hlavsová Fričovi se tak podařilo natočit film ý sice některé aspekty Havlíčkova námětu pomíjí, ale přesto představuje, podle mého názoru, pozoruhodný pokus o zcela specifický způsob vyjadřování prostřednictvím obrazů ý, i podle Havlíčka samotného  pro filmové umění naprosto základní.

Ojedinělou událostí bylo i knižní vydání Havlíčkova filmového příběhu (Havlíček, J., Steklý, K.: Barbora Hlavsová, Kruh, Hradec Králové 1972) spolu se scénářem Karla Steklého a několika dalších textů, např. rozhovoru s Jaroslavem Havlíčkem těsně po premiéře nebo Havlíčkovy originální studie věnované problematice autorství (Autor a režisér, čili čí je dítě? ).

Barbora Hlavsová (Československo, 1942)
Režie: Martin Frič
Scénář: Karel Steklý na motivy filmového příběhu Jaroslava Havlíčka Skleněný vrch
Kamera: Karel Degl ….exteriéry, Jaroslav Blažek ….interiéry
Hudba: Jaroslav Křička, Miloš Smatek
Střih: Jan Kohout
Hrají: Terezie Brzková (Barbora Hlavsová), František Smolík (Vojtěch Hlavsa), Jiřina Štěpničková (Klára Hlavsová), Rudolf Hrušínský (Bořík Hlavsa), Jindřich Plachta (penzista Žanta), Jaroslav Průcha (starosta), František Filipovský (klenotník Bartyzal), Eman Fiala (tkadlec), Vilém Pfeiffer (Kaliba) a další.
Nationalfilm, 89 min.