Méně znamená více

Český hraný film v roce 2005

1.

Rok 2005 se nám nachýlil ke svému závěru. Co přinesl nového na poli českého hraného filmu?

Nového ministra kultury ý sice neví  je Letní filmová škola v Uherském hradišti že tam nikdy nebyl pozván, ale je rozhodnut v rámci svého resortu dělat co možná nejvíce pro „památky a českou kinematografii“. V rámci druhé zmiňované sekce považuje za prioritu film dětský, dokumentární a hraný. Jestli se nemýlím, zbývá asi už pouze věčný „ostrouhánek“ polistopadové éry, tj. film animovaný… A ano  nezapomněli, ministr chce rovněž podpořit „nosné“ festivaly ž jsou dětský Zlín, dospělé Vary a animovaná Třeboň. Rozškatulkováno, hotovo, jasno.

Lepší zprávou pro českou kinematografii je zajisté příslib dlouhodobé sponzorské podpory ze strany nejmenované nadnárodní plynárenské společnosti. Přibližně 40 miliónů ročně vypomůže jak filmům hraným, tak i dokumentům, ale i tvůrcům scénářů a studentům FAMU.

Rok 2005 asi dvakrát nepotěšil české kinaře: čísla za první tři čtvrtiny roku hovoří o značném úbytku diváků. Může za to nedostatek amerických kasovních hitů (to vše ještě asi změní prosinec s Harrym Potterem a King-Kongem) a již definitivně potvrzený nástup éry DVD. Výběr dostupných titulů se denně rozšiřuje o kvalitní filmy bez ohledu na rok jejich vzniku. Distributoři se předhánějí ve - spíše  nahodilých - výlovech v bezedné pokladnici světové kinematografie (letos se na DVD trhu vedle sebe objevily například klasické gangsterky Warner Bros z 30.let, některé skvosty Vincenta Minnelliho, ale i Sirk, Lumet či Michael Mann…).

Co dalšího zčeřilo stojaté vody českého filmu? Snad už jen zpráva  Jan Svěrák poté  před časem odmítl natočit Vratné láhve svého otce, se nyní s elánem sobě vlastním k Vratným lahvím znovu a rád vrací! Točit bude již v březnu.

Nejdůležitější zprávou však stále zůstává  na našem směšně malém českém filmovém kolbišti dokázala i letos vzniknout přibližně dvacítka nových celovečerních hraných filmů.

2.

Ačkoliv bylo dopředu jasné  se ani tento rok nedočkáme nového filmu Saši Gedeona, Petra Václava či Karla Vachka, několik zajímavých želízek v ohni přece jenom příznivce českého filmu měl. S napětím především vyhlížel nabitý podzim, kdy měly premiéru nové filmy Jana Švankmajera, Jana Němce/1, Vladimíra Morávka a Bohdana Slámy. Ale již na jaře byl zvědavý na comeback Jiřího Svobody, stejně jako doufal v návrat kvalitní sklepácké zábavy v případě Vorlova nového filmu. O nečekaná – a hlavně milá - překvapení se mu mohly postarat nenápadné filmy Martina Šulíka či Márie Procházkové/2.

České filmové nabídce letošního roku rozhodně nechyběla žánrová pestrost. Oproti létům přeplněným českými hořko-úsměvnými komediemi se letos dostalo například na psychologicko-dokumentární krimi, filozofický horor, českou variaci na looser-comedy, němou grotesku, historický film či filmovou (biografickou) báseň…

Nelze ani hovořit o nedostatku snahy filmově zpracovat aktuální českou tématiku. Snaží se o to paradoxně především slovenský režisér Martin Šulík, ale i Tomáš Vorel či - bohužel - Vladimír Morávek. Svéráznou autorskou interpretaci stavu dnešní české společnosti nabízí i Jan Švankmajer.

Nemůžeme si stěžovat na absenci formálních experimentů. V čele stojí již zmínění Procházková, Vorel, duchu své poetiky věrní Němec a Švankmajer, vizuální kreativitu nelze upřít ani Danu Svátkovi či Juliu Ševčíkovi, byť právě v těchto případech se lze utvrdit v tom  forma opravdu není vše.

Co však velkému počtu českých filmů letošního roku rozhodně chybí , podle mého, kvalitně zvládnutá dramaturgicko-režijní fáze filmu – ať už při přípravě scénáře či v etapě střihu.

3.

Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deštěNejmarkantněji je to podle mého názoru vidět na filmech Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, Šílení, Sametoví vrazi či Krev zmizelého (bavme se prosím jen o těchto povedenějších filmech, netřeba přece ztrácet čas a energii debatami o opusech typu Kameňák 3 ž premiéra se k mému zděšení rovněž vešla do období reflektovaného tímto textem…).

Myslím  Švankmajerův film Šílení trpí zbytečně (a hlavně neopodstatněně) dlouhou první půlkou á v kontextu celého filmu vlastně představuje prolog k výtečné a nabité půli druhé, odehrávající se v blázinci. Že chce vyprávět o dvojí formě vedení blázince nám režisér osobně prozradí již na úplném začátku, ale než se pak konečně ke svému vytyčenému tématu dopracuje, zpomaluje tempo vyprávění epizodami jako je například E.A.Poem inspirovaný pohřeb zaživa. Právě tato sekvence by mohla skvěle fungovat jako samostatný krátkometrážní film, ale v Šílených bohužel nabývá svým rozsahem značně retardujícího charakteru. A to je to poslední  si tento film může dovolit, když přihlédneme k ne úplně šťastnému použití animovaných „švankmajerovštin“. Tyto animované vložky s oživlým personifikovaným masem totiž působí jako ryzí intermezza á jsou v pravidelných intervalech vkládána do filmu. Mají zjevně tvořit „masnou“ paralelu s hraným dějem, ale tento záměr se podle mého názoru nedaří naplnit. Po čase se etudy okoukají, pokud snad v sobě obsahovaly nějaký dějový vývoj, tak bohužel příliš skrytý, závěrečný záběr na  regály plné masa nakonec vyzní nikoliv jako završující pointa, nýbrž coby tečka ž patřila do úplně jiného filmu (například do Vorlova Skřítka). Animované prvky a postupy é ve starších Švankmajerových filmech sourodě koexistovaly s hraným dějem, respektive z něho přímo vyvěraly, fungují v případě snímku Šílení pouze coby doplňující ornamentální a později téměř unavující intermezza.

V případě Morávkova filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště zase chyběla určitá soudnost ve fázi střihu. Poslední třetina filmu pravděpodobně doplatila na nutnost škrtů, takže se doposud poctivě vyprávěný příběh dvou mladých pražských „exotů“ náhle zaplavuje nejasnostmi (vztah obou mladíků k Ireně, Hrubešův přerod v tibetského mnicha). To vše je nejspíš způsobeno prostorem ž byl věnován rovině reality show režiséra Karpattiho. Přitom je právě tato část filmu podle mého názoru jeho největší slabinou a navíc vyvolává dojem  byla do scénáře násilně implantována ex-post. Banálnost (a v tomto filmu především zbytečnost) moralizování na aktuální téma reality show u režiséra Morávkova formátu překvapuje.

I Jiří Svoboda ve filmu Sametoví vrazi honil více zajíců, než bylo třeba. Zajímavá psychologicko-dokumentární krimi na motivy případu orlických vražd se v jistém okamžiku mění na trochu křečovité melodrama mezi ochrnutým vrahem-sympaťákem a jeho milenkou, některé epizodní figury podnikatelského podsvětí naopak nedostaly dostatečný prostor  se mezi nimi divák patřičně orientoval, duo kriminalistů se dostane – téměř coby deus ex machina - ke slovu až v samotném závěru filmu… Přitom se zdá  vše podstatné je řečeno ve scénách týkajících se výhradně trojice vrahů, režisér v těch chvílích těží z jasně vymezených a diferencovaných charakterů svých hrdinů, to vše doplňuje mrazivou vizuální symboličností opakujících se záběrů padajících těl či potápějících se sudů. Celoplošná mozaika všech více, méně či minimálně zainteresovaných figur, pravidelně střídaná „rodinnými“ výjevy, tříští naděje na celistvý filmový zážitek. I v tomto případě platí  méně znamená někdy více.

Cieslarově fresce podle scénáře Vladimíra Körnera Krev zmizelého rozhodně nechyběly ambice. Ale i v tomto případě snímek působí nejpřesvědčivěji v prostřední pasáži á se odehrává během války a těsně po jejím skončení v sanatoriu kdesi v moravských Sudetech (komorní příběh matky a posléze dcery é doplácejí na otáčející se kola dějin). To však Körner bohužel zasazuje do širšího epického rámce – osud obou žen je úzce propojen se životem baltského šlechtice Arneho. Divák se tak krátce podívá kamsi do pobaltí, poté na skok do Finska a v závěru filmu zase do Rakouska  vše vyvrcholilo v africkém Kongu. Ovšem metaforická rovina děje (posmrtný Arneho vliv na jeho dceru Dorli é se zjevuje ve snech a která - podobně jako kdysi on vstoupil dobrovolně do války - odchází v závěru s milosrdnými sestrami do vzdálené africké země zmítané občanskou válkou) nedostává )od režiséra?) potřebný prostor, a navíc je tříštěna desítkami dějových, časových a prostorových zvratů. Ve výsledku působí ne příliš srozumitelně, značně vyumělkovaně, a občas snad až komicky. Cieslar dává divákovi jen lítostivě vzpomenout na Körnerova veledíla AdelheidÚdolí včel ž ozvuky v Krvi zmizelého nelze přehlédnout.

4.

Při předchozí krátké úvaze o absenci režijně-dramaturgického odstupu jsem se soustředil na filmy, u nichž tento fakt zamrzel nejvíce. Vždyť ve všech případech zároveň režiséři dokazují své nesporné kvality. Cieslar dovedně propojuje „velká plátna“ přírodních scenérií hodná jeho epické fresky s komorními intimními scénami, v nichž nechává vyniknout své herce. Morávek kloubí trapnostní humor šedesátých let s drsným humorem let devadesátých, čímž dává vzniknout jakési české looser-comedy íž (Hrubešův a Marešův) svět navíc filmovými prostředky odděluje od  světa Karpattiho reality show. Švankmajerovy výtvarné nápady v hrané poloze filmu jsou jasným dokladem nevyčerpatelné imaginace tohoto surrealisty (tajemná “monstra” ve sklepení, scény s poletujícím peřím v blázinci, předvádění živého obrazu či výtvarná art-terapie...atd) a Svoboda se zase vcelku zdařile snažil bořit čím dál tím více kodifikovaný úzus  současný český film se dnes může pohybovat pouze v žánrovém spektru komedií, komorních psychologických snímků, historických filmů či pohádek.

Žralok v hlavěZ tohoto žánrového klíče se v letošní české produkci vymyká ještě Němcova filmová vize Toyen a “hraný výtvarný” snímek Žralok v hlavě Marie Procházkové. Právě druhý jmenovaný film patří k mým osobně největším českým filmovým překvapením tohoto roku. Animované postupy invenčně, významotvorně a především sourodě aplikované v hraném filmu jen podtrhují absenci téhož ve zmiňovaném filmuŠvankmajerově.

Výrazná stylizace – tentokráte herecká – nechyběla ani celovečerní grotesce Tomáše Vorla Skřítek. Bohužel po skvělém začátku (ranní rodinné rituály, odjezd do práce a školy) ý opravdu vytěžil to nejlepší z principů zvoleného žánru, začíná film ztrácet na tempu, prvotní záměrná “drsnost coby estetický záměr” se nechtěně mění v zatěžkalost á pramení z poněkud moralizující zápletky o rodinné nevěře a konzumu v současné české společnosti.

Vlastní nasazenou laťku podle mého názoru dokázal udržet nenápadný film Petra Nikolaeva Kousek nebe, byť se tato laťka rovná spíše kvalitnímu televiznímu filmu na nedělní večer, v rámci něhož je divák ochoten snést i jeho občasnou šablonovitost a předvídatelnost. Nejsem si naopak jistý, zda si nějakou laťku či cíl vytyčil Petr Zelenka při realizaci Příběhů obyčejného šílenství. Při sledování tohoto filmu jsem měl nepříjemný pocit  vznikl prostě proto  snadno, rychle a efektivně vyplnil nečekanou mezeru v pracovním diáři svého režiséra. Sled vtipně vyšinutých epizod ze šíleného světa scénáristy Petra Zelenky (ač je možná oproti jeho předchozím filmům výrazněji provázán jednou dějovou linkou) už bohužel příliš nepřekvapuje, hlavní reklamní partneři DHL a Jameson implantovaní do filmu vzbuzují chápající úsměv a křečovitě explicitní scéna zešílení Matky na Václavském náměstí zase téměř lítost. Náboj, tah a překvapivost é byly hlavními devízami skvělé divadelní předlohy se vytratily v jakémsi nastaveném guláši beze šťávy ž chuť bohužel divák zapomene záhy po zhlédnutí filmu.

5.

ŠtěstíNaopak dlouho přetrvávající dojem ve mně zanechaly dva filmy - Šulíkův Sluneční stát a Slámovo Štěstí. Ač oba filmy nacházejí své hrdiny v sociálně nejslabších vrstvách společnosti (propuštění horníci v Ostravě či chudé městečko na Mostecku), tento rámec nikterak nevyužívají k hraní na sociální notu. Naopak, slouží jim pouze coby zajímavé a funkční východisko pro zachycení, vykreslení a konfrontaci jednotlivých charakterů. Ať už si tvůrci všímají odlišných životních postojů čtveřice ostravských ex-horníků či hledání štěstí a lásky v podání Moniky a Toníka, postupují přitom shodně s půvabnou režijní a výtvarnou neokázalostí, scénáristickou propracovaností a dotažeností a zjevným důrazem na práci s hercem. Oba režiséři zdárně navazují na svou předchozí tvorbu – o překvapivých podobnostech se Šulíkovými staršími filmy jsem se již zmínil v květnovém vydání letošního Fantomu a srovnání se Slámovými Divokými včelami vyšlo ve Fantomu říjnovém. Jako z jiné planety pak tyto filmy působí ve (přiznávám absurdním) srovnání například s tristním pokusem o nevázanou “šokandu” ve Vachlerově Doblba!, či s barevným pop-cornem Filipa Renče (Román pro ženy) ý drží pohromadě jen díky permanentnímu literárnímu voice-overu a neustávajícímu chytlavému hudebnímu backgroundu.

Takové filmy vznikaly a vznikat budou, stejně jako další a další Kameňáky. Nezbývá než se uklidňovat tím  z jejich tržeb plynou peníze do fondu ž třeba podpoří vznik nového filmu Bohdana Slámy, Jana Švankmajera, Saši Gedeona, Petra Marka, Karla Vachka, Jana Němce, Petra Václava a dalších a dalších jmen á příznivce kvalitního českého filmu i nadále udržují v napětí, víře a naději.

1/ Přiznávám  film Toyen od Jana Němce jsem dosud neměl možnost vidět. To samé platí i o několika posledních českých premiérách tohoto roku. [zpět]

2/ V tomto případě se rovněž šíří pozitivní zvěsti o filmu Sklapni a zastřel mě! ž je bohužel další z filmů ž v mém ohlédnutí absentuje. [zpět]