Zahraniční film 2005

Co už se do „Top 10“ nakonec nevešlo, byli zástupci latinskoamerické kinematografie. Mladá generace v některých zemích (hlavně Argentina) dává o sobě výrazně znát ž zaznamenal i letošní karlovarský festival: uvedení Reygaardovy Bitvy v nebi a hlavně Alonsových Mrtvých (viz článek Milana Klepikova v říjnovém čísle Fantomu) bylo událostí á by se neměla jen tak vytratit. Podle dosavadních informací by měl v mapování kinematografie tohoto regionu pokračovat s větší důsledností příští ročník Febiofestu.

Jinak Karlovy Vary stejně jako další přehlídky nemohly ani letos ignorovat sílu asijského filmu. Ten se stává velmi populárním i u nás – pouze však některé jeho proudy. Na jedné straně je to žánrový film (zejména horor a manga) ý je masově rozšířen neoficiální cestou, ale dostává se postupně i do distribuce (série Kruh, bratři Pangové, Old Boy, Mijazaki), potažmo na přehlídky (Veselí nad Moravou, pražská Filmasie). Druhým proudem je „artový mainstream“, podporovaný všemi přehlídkami napříč a udržovaný v distribuční síti menšími společnostmi. Usiluje o vyjádření lehce provokativních témat přiznaně originálním stylem, budícím dojem solitérství. Jeho nejvýznačnějším reprezentantem je u nás už od 90. let korejský režisér Kim Ki-duk ž filmy se postupně stávají i součástí televizního programu.

Ostatní – a podle našeho názoru zajímavější – asijští tvůrci zůstávají zatím v jeho stínu. Platí to zejména o patrně nejlepším současném korejském režisérovi Hong Sang-sooovi ý čeká na své objevení artovým publikem (neděláme si iluze o jiné formě distribuce). Že je to klidně možné, dokládá příklad podobně zaměřených tvůrců jako Hou Hsiao-hsienJia Zhang-ke, kteří byli s určitým ohlasem uvedeni na karlovarském festivalu a v prvním případě se dostali dokonce do distribuce. Jejich filmy neatakují divákovu pozornost a svým trpělivě budovaným realismem prozrazují zájem o všední svět. Nevytvářejí vzdušné zámky, do kterých by mohl divák před realitou utéct, ale naopak jsou pojítkem se světem. Nepopírají filmové dějiny, ale přirozeně z nich vyrůstají – stejně jako z konkrétních historických kořenů země. V případě thajského filmaře Apichatponga Weerasethakula dokonce znovuožívá pozapomenutá mytologie – v moderní, nečekané a přitom přirozené formě. Tsai Ming-liang se zase ve svých posledních snímcích dostal až na samou hranici realistické reprezentace. Vyprázdněné životy jeho městských hrdinů jsou naplňovány hyperstylizovanými obrazy současné popkultury. Artificiální kamufláž reality – ať už „žánrového“ či „artového“ mainstreamu – je zde dohnána ad absurdum a odhaluje svoji pravou (hrůznou?) tvář.

Svět Tradičně rozmanitý zůstává americký film – letos o to víc  můžeme i u nás zaznamenat oživení v posledních letech mírně skomírající nezávislé scény. Gus Van Sant svojí volnou trilogií o mladých lidech GerrySlonPoslední dny konečně dokázal  ho nelze ignorovat. Jeho pojetí filmového minimalismu značně přetváří tradiční dramaturgii a přesto si udržuje schopnost vypovídat o současném světě víc než ledajaké halasně proklamované argumenty (srovnej např. Slona s dokumenty Michaela Moora). Poslední dny pak nejsou ničím jiným než drobnou skicou o revoltě, tvorbě a osamění – s životopisným žánrem nemají nic společného ž jen dokládá  k přiblížení osobnosti typu Cobaina nejsou potřeba vnější události. S Van Santovým kameramanem Harrisem Savidesem začal ve Spojených Státech spolupracovat původně britský režisér Jonathan Glazer ž první film Sexy bestie byl rovněž uveden v české videodistribuci. Nicméně jeho americký nezávislý debut Zrození se od Van Santovy poetiky značně liší: Glazer spolu se zkušeným scenáristou Jeanem-Pierrem Carrièrem znovu chtějí „vyprávět příběh“ – a to dokonce příběh nadpřirozený (více recenze v tomto čísle Fantomu). Řadí se tak k druhému pólu současného nezávislého filmu ý zájmem o sevřenější naraci vyvažuje experimenty Van Santa, Galla, Caouetta a dalších. Jiní tvůrci jako Niels MuellerDavid Cronenberg pak používají uzavřeného lineárního vyprávění ke konkrétní analýze zločinu ý nabývá ve věku terorismu znovu na aktuálnosti. S ní se do amerického filmu znovu vrací starý dobrý film noir.

Celý na noirové poetice je postaven film Sin City dvojice Robert RodriguezFrank Miller. Na rozdíl od klasického noiru však nezpodobňuje pomocí typických prvků samotnou realitu, ale odkazuje jen k jiným popkulturním artefaktům – filmům, knihám a hlavně komiksům (komiksový film je dnes takovým fenoménem  mu věnujeme samostatnou pasáž). Postmodernistická hra zde pracuje s maximální nadsázkou a v rámci jejích pravidel lze akceptovat jak zobrazené násilí, tak nezvyklou formu využívající prvků komiksu (animace, rámování, „stripovost“). Film jako obraz v pohybu se však ve styku s komiksem dostává na hranici svého fungování, kdy akce je nezvykle znásobena a nepřirozeně protahována (časová délka záběru neodpovídá jedné statické jednotce komiksového okénka). Z tohoto hlediska lze pohlížet na  Sin City jako na originální pokus ý chtěl cele zapojit komiks do filmu, avšak jako hybridní spojení nepracuje ve prospěch ani jednoho uměleckého druhu. Oproti tomuto pokusu nezávislých filmařů využívá Hollywood spíše tradičnějších přístupů – jak dokládá např. Batman začíná a další – ovšem již méně povedené – snímky. Komiksový film se v poslední době stal spolu s fantasy hlavním komerčním lákadlem velkých studií ž však často útočí na divákovy emoce příliš nepokrytě. Větší práci s divákem, a tedy i s filmovou formou, si dávají veteráni amerického filmu jako EastwoodScorsese ým se ve Fantomu ostatně věnujeme pravidelně.

Králové a královna Vedle Asie a Ameriky působila i letos evropská kinematografie značně rozpačitě. Snaha konkurovat zahraniční produkci vede k divokým žánrovým pokusům ž však formálně nedosahují úrovně ani Hollywoodu, ani například Japonska. Chybějí osobnosti é by žánrový film oceňovaly, obohacovaly zevnitř a nepovažovaly ho pouze za prostředek pro svou kariéru. Desítky špatných nádeníků chrlí jen chabé náhražky  byly naplněny národní kvóty. Na druhou stranu evropský film trpí přemírou „osobností“ ž jsou uměle živeny systémem státních a veřejných dotací a jež své úsilí zaměřují na tzv. umělecké filmy. Ty škodí evropské kinematografii ještě více. Buď usilují ve svém prázdném humanismu o angažovanost, nebo se cynicky vysmívají světu. Vzácně vyrovnaných filmařů je poskrovnu a náleží spíše ke staré gardě (v letošním roce Oliveira, Piccoli či Garrel). Mladší generace, silná hlavně ve Francii  českému divákovi zatím ještě neznámá. Jména jako Beauvois, Kechiche či des Pallières jsou vytlačena současnou francouzskou komercí – s výjimkou Arnauda Desplechina. Kdyby měl výběr Fantomu svoje pořadí, film Králové a královna by v něm zvítězil.