Labyrinty světa, umění a falše

Letmý pohled na některé aspekty původních námětů filmů Orsona Wellese

„Nebýt režisérem, stal bych se kouzelníkem.“
Orson Welles

Vše  během příští hodiny zazní  pravda a ryzí skutečnost.“
rson Welles, F jako falzifikát

10. října 1985, Hollywood. Uprostřed přípravy na natáčecí den umírá Orson Welles. Odchází „nepolušné dítě Hollywoodu“, osobnost ctěná i milovaná, proklínaná a nesmiřitelná. Neobyčejný talent, ctižádost, touha vlastnit, ovládat, kontrolovat. Sebezničující hledání dokonalosti, výjimečnosti, neopakovatelnosti. A snad i sebe sama. Zůstává nedokončená věta v právě psaných poznámkách k dennímu natáčení, rozpracované filmové projekty, fascinující, skandální a zároveň velebená prvotina a množství otázek – dílky skládačky života a díla filmového mága a požitkářského manipulátora s lidskými osudy, ať již na plátně či ve skutečnosti, dílky stejně nejednoznačné a matoucí jako samotné Wellesovo konstatování: „Většina z toho  jsem kdy řekl, byla pouhá lež.“ A ta se prolíná životem i filmem, nejkrásnějším to podvodem na světě, a mísí se k nerozeznání se skutečností jako sněhové vločky se skleněnými střípky z rozbitého těžítka.

Američan

Čtyřiadvacetiletý mladík dobývá Hollywood! Podlehl mu již divadelní svět i rozhlasové vlny, nyní stoupá po posledních schůdcích k nesmrtelnosti.

Je nesmlouvavý a nekonformní, nerad vyjadřuje své postoje zavedenými a předem odhadnutelnými způsoby, i přes své mládí již není slepým obdivovatelem velikánů na piedestalu dějin – Shakespearova Macbetha spolu s herci z černošského Harlemu situuje na Haiti a přidá i motivy voodoo, rozhlasovou adaptaci románu H. G. Wellse Válka světů noc před jejím vysíláním přepíše a mění ji tak v již mnohokrát citovaný skandál. Nevěřte všemu  slyšíte v rádiu.

S erudovaným hollywoodským scenáristou Hermannem J. Mankiewiczem nyní opět sáhne po námětu ryze aktuálním a společně začínají budovat kruh osudu Charlese Fostera Kanea. Kane (anebo – chcete-li – i sám Orson Welles) je ztělesněním amerického snu: z chudého chlapce, hrajícího si ve sněhových závějích před chatrným penzionem své matky, se díky náhodnému zisku pohádkového majetku stává jeden z nebohatších, nejvlivnějších mužů země. A Orson Welles opět porušuje pravidla. S potutelným úsměvem na rtech, s ješitným vědomím své vlastní dokonalosti zavrhuje lineární princip hollywoodské narace a na Charlese Kanea, sobeckého násilnického magnáta, majetnicky toužícího ovládat vše kolem sebe, uvnitř však vyprahlého, zoufale bloudícího rozlehlým Xanadu, symbolem jeho moci i prohry zároveň, mezi němými sochami a donekonečna zmnožujícími zrcadly uprostřed čtyřiceti devíti tisíc akrů ničeho, nahlíží očima pěti osob é byly Kaneovi nejblíže a s nimiž novinář Thompson, bezprostředně po Kaneově smrti, symbolicky uvozující celý film, pořídí několik rozhovorů. Thompson je zde pouze „průvodcem“ ž tvář nikdy neuvidíme a který při svém pátrání po významu Kaneova posledního slova „poupě“ skládá jednotlivé útržky výpovědí v celek v bláhové naději  se spolu se smyslem jednoho slova objasní i hádanka lidského života.

Ač Welles využívá na svou dobu nebývalé množství flashbacků é příběh tříští do úlomků vzpomínek, jde ve své podstatě o bezmála chronologické vyprávění é si uchovává vnitřní dramatickou gradaci děje a během něhož jsme svědky čtyřiceti let Kaneovy existence, tak jak se zpřítomňují prostřednictvím memoárů bankéře a Kaneova nenáviděného poručníka Thatchera a ve vzpomínkách dosud žijících postav: obchodního partnera Bernsteina (pojmenovaného podle Wellesova skutečného opatrovníka, u něhož vyrůstal po smrti svých rodičů), Kaneovy druhé ženy Susan, zprvu přítele a později oponenta Lelanda (povoláním divadelního kritika ým kdysi býval i Hermann Mankiewicz), a zcela nakonec i ziskuchtivého sluhy Raymonda. Jednotlivé portréty, viděny subjektivním pohledem vyprávějícího, se doplňují, s postupujícími minutami filmu se mezi nimi však stupňuje jakési tušené napětí, příznačné i pro samotnou rozporuplnou osobnost Charlese Fostera Kanea. Jsou interpretací, možným pohledem na minulé události, jsou hrou Orsona Wellese – hrou s fikcí, se skutečností i s divákem samým. Je to hra bolestná a tragická, v níž se více než novinový magnát William Randolph Hearst, s jehož osobou byl film ponejvíce spojován, více než Howard Hughes ého se svým filmem spojil sám jeho režisér, zrcadlí životní osudy, úspěchy, pády i osamění samotného Orsona Wellese. Smysl enigmatického slůvka „poupě“, Kaneova neoddělitelného emblému, zůstává skryt pátrajícímu novináři Thompsonovi a v jistém smyslu také divákům. Tolandova kamera sice v samém závěru najede takřka doprostřed žáru plamenů v nitru Kaneova monumentálního krbu é neúprosně stravují dřevěné sáňky, symbol všeho  Kane ztratil a co se mu již nikdy nepodařilo získat zpět, symbol jeho neúprosně brzy ukončeného dětství. Oko kamery nám tak, pouhých několik okamžiků před jejich zkázou, zprostředkuje pohled na ozdobný nápis na hořících sáňkách – Rosebud – Poupě. Vzápětí se však kruh uzavírá, společně s kamerou opouštíme zlověstné Xanadu, míjíme výstražnou ceduli íž direktivní příkaz „Nevstupovat“ jsme před necelými dvěmi hodinami porušili a stejně jako na počátku zůstáváme sami před branami gigantického sídla, nad nimiž se proti obloze děsivě černá kovaný erb s iniciálou „K“. Pravda, pokud vůbec nějaká pravda existuje, o „poupěti“ i Občanu Kaneovi, zůstává skryta kdesi hluboko uvnitř, v prázdném pokoji, kde Charles Foster Kane vydechne své poslední slovo „poupě“, aniž by jej kdokoli, vyjma filmové diváky, mohl zaslechnout.

Maškaráda

Welles objevuje Evropu, Evropa Wellese.

Březen 1955 a madridská premiéra nového snímku Orsona Wellese ž bývá častokrát označován jako pokus o tématický i formální návrat k Občanu Kaneovi. Po filmovém přepisu Shakespearova Othella již druhá Wellesova evropská produkce, mající úzkou vazbu na jeho předchozí herecké angažmá ve filmu (Třetí muž Carola Reeda, 1949) a následně i v rozhlase, kde stejně jako v Reedově noirové klasice ztvárnil v seriálu BBC postavu Harryho Lima a některé z epizod navíc sám napsal. Z těchto materiálů později vychází při tvorbě scénáře Mr. Arkadina, v Evropě známého také pod názvem Confidential Report (Důvěrná zpráva), a v tvůrčí dílně iluzionisty a manipulátora Wellese tak vzniká další ze studií lidské podstaty. Z Harryho Lima se stává Guy van Stratten, představovaný nyní Robertem Ardenem, bezvýznamná postavička na šachovnici života ému je kdesi v neapolských docích svěřeno umírajícím mužem jméno – Arkadin. Tento záhadný muž, podle svých slov bez paměti, van Strattenovi nabídne téměř královskou odměnu pod podmínkou  odhalí jeho vlastní minulost a peněz lačný pašeráček cigaret se vydává hledat kohokoli, kdo by mu v jeho úsilí složit mozaiku Arkadinova dřívějšího života mohl pomoci. Na scénu tak Welles uvádí barvitou galerii vedlejších postav, množství rozsahem leckdy nevelkých, avšak výrazných portrétů. Mysteriózní Arkadin opět nabývá své podoby zejména prostřednictvím svědectví druhých. Znovu se zde dostává do centra pozornosti „kaneovské“ téma rozporu mezi zdánlivým a skutečným, objektivním či subjektivním a vždy se doplňující a zároveň nikdy zcela neodlišitelné aspekty konfrontace pravdy a klamu.

Marný boj s nepřízní okolí, typický pro mnohé Wellesovy filmy po „autorském“ Občanu Kaneovi, poznamenal i výslednou podobu Mr. Arkadina. Snímku bylo vytýkáno ne zcela šťastně zvolené obsazení některých ústředních rolí, především s poukazem na poněkud toporně působící projev Ardenův (van Stratten) a na angažování Paoly Mori, nepříliš zkušené italské herečky a Wellesovy tehdejší přítelkyně, pro roli Arkadinovy dcery Rainy. V prvé řadě však nyní Welles opět ztrácí možnost dokončit film v úplnosti sám v souladu se svým původním záměrem. Po stále opakovaných průtazích ve střižně mu je jeho donátorem Louisem Dolivetem zpola hotový snímek odebrán a dodnes existuje v různých distribucích několik odlišných verzí, od relativně „wellesovské“ evropské až po americkou, mající již téměř lineární strukturu. Pravá a kompletní podoba filmu tak existovala pouze v nerealizovaných představách Orsona Wellese. Mr. Arkadin, bolest od počátku do konce.

Vérités et Mensonges...

Pravda či lži...

Příběhy jsou vždy svým způsobem falešné a lživé. Stejně jako filmový obraz, záměrně nás uvádějící v omyl, pohrávající si s naším vnímáním, zmocňující se nás zas a znovu pokaždé, když opět podlehneme oné falešné iluzi reality stříbrného plátna. Tak jako stříbrná mince v obratných prstech tajemného kouzelníka mizí a zase se objevuje, stíhána nedočkavým pohledem dychtivých dětských očí. Wellesův unikátní filmový esej ýsi pseudodokument, na sebe s mladistvým elánem, snad neočekávaným u stárnoucího režiséra, potýkajícího se již nějaký čas s nedostatkem tvůrčích podnětů, financí i s nezájmem studií, vrší několik rovin, vycházejících více či méně ze skutečnosti é však ne vždy musí být nutně pravdivá, a dává tak vzniknout epizodické a velmi volně propojené úvaze na věčné téma hledání podstaty umění a samotného procesu filmové tvorby. Jádro námětu zde vychází ze skutečného dokumentu ý natočil Wellesův přítel François Reichenbach o maďarském padělateli slavných malířských pláten Elmyru de Horym a Cliffordu Irvingovi, autoru de Horyho biografie. Už toto téma muselo Wellese samo o sobě velice přitahovat – měl tu čest s mužem ž obrazy (považované za díla Picassa, Maneta či Cézanna) byly součástí drahocenných sbírek významných světových muzeí, aniž by po drahnou dobu některý z odborníků a historiků umění na celý podvod přišel.

F jako falzifikát, Wellesův poslední dokončený film, se však nezaměřuje pouze na de Horyho. Spolu s ním přichází na scénu ještě další padělatel, a tím je sám Clifford Irving ž životopis Elmyra de Horyho Fake (Podvod) brzy následovala další biografie, tentokrát hollywoodského milionáře Howarda Hughese. Důkladné popisy vzájemných setkání a rozhovorů s extrémně uzavřeným Hughesem, po léta již odmítajícím jakékoli rozhovory s tiskem a veřejností, vynesly svému tvůrci po odhalení celé podvodné kauzy dokonce pobyt ve vězení. Welles z těchto případů dvou falsifikátorů tvoří brilantní, hravou skládačku, doplněnou o postavu šarlatána filmové historie, postavu Orson Wellese samotného. Jeden klam v důvěryhodném pláštíku skutečnosti střídá druhý, v dynamickém, rychlém střihu se mění jednotlivé obrazy, mince v mágových prstech se ztrácí, objevuje, rozplývá...

A ohromující velkolepost katedrály v Chartres zde nadále zůstává i přesto  neznáme jméno jejího architekta. Jak pošetilá je touha po nalezení absolutní pravdy, stará jako lidstvo samo.

Slavný a mocný král se jednou otázal básníka: „Co ti mohu dát ze všeho  vlastním?“ A básník moudře odvětil: „Cokoli, pane... až na vaše tajemství.“
Orson Welles a moto filmu Mr. Arkadin

Filmy:

  • Občan Kane (Citizen Kane, USA 1941)
  • Mr. Arkadin/Confidential Report (Francie/Španělsko 1955)
  • F jako falzifikát (F for Fake, Německo/Francie/Írán 1974)
Hana Stuchlíková