„Nemám rád výmysly.
Nemám rád proroctví.
Mám rád skutečnost.“
Mr. Clay
Již v antickém Řecku existovala relativně jasně vymezená hranice mezi územím Skutečnosti ž bylo předmětem zájmu Historie, a územím Fikce é na základě zákonů pravděpodobnosti, odvozených právě ze skutečnosti, spravovala Literatura; psát, popř. vyprávět tedy znamenalo „zaznamenávat“ s jistou mírou umělecké konvence (stačí připomenout např. Aristotelova Poetika byla preskriptivní, normativní). Byla tedy kladena hranice; je-li něco kladeno jako něco (teze o …), znamená to danému předmětu teze je přisuzována jistá jsoucnost, tedy: jsoucnost oné diference mezi územím Skutečnosti a Fikce byla považována za jasnou. Nikoliv náhodou si jistý myšlenkový proud ve Francii vybral za „úhlavního nepřítele“ právě tuto tradovanou diferenci, resp. všeobecně sdílenou představu o této diferenci; myšlenkový proud ž diferencemi nešetřil, ale v tomto případě udělal (musel udělat) výjimku. Pro příště tedy jen území jedno: jazyk, resp. textové univerzum, vodní plošina materiálních označujících.
Natočit v šedesátých letech film ve Francii znamenalo aspoň minimální nutnost: vypořádat se, ať už kriticky či nikoliv, s francouzskou novou vlnou, tendencí, zahrnující mnoho umělců i teoretiků á i přes své konkrétní různorodé realizace spočívala na několika bodech, přesněji řečeno zájmech: na zájmu o samotné filmové médium a na jisté politicky příznakové kritice, zaměřené především proti určité formě pozitivismu, tedy i proti, kromě jiného, epistemologické představě o jasně rozlišitelných oborech pravdy a fikce (řecký protiklad logu a mýtu). Představa „nevinného“ vědění či vědění bez iluzí bude již od té doby považována za naivní, svým způsobem za jistou formu vyprávění.
Orson Welles patří bezpochyby mezi přední světové filmové umělce (ovládal nejen režisérské řemeslo, ale i aktivně hrál, psal scénáře, stříhal atd.); ostatně kolik cen v různých anketách po celém světě posbíral jeho Občan Kane? Méně známou je ovšem jeho tvorba televizní, resp. jeho filmové výtvory určené pro televizní médium. Především v anglicky mluvených zemích je známá jeho tvorba pro BBC (např. The Orson Welles Sketchbook (1955), Welles vypráví různé příběhy a vytváří k nim filmové obrazy, nebo Around the world with Orson Welles (1955), cyklus, ve kterém využívá a zároveň zdokonaluje filmový formát eseje atd.). Jedním z jeho projektů pro televizi je i Nesmrtelný příběh (The Immortal Story/Une histoire immortelle, 1968), vyrobený tentokrát ovšem pro francouzskou televizi, vyznačující se jednak formální návazností právě na francouzskou Novou vlnu a jednak přítomností další filmové hvězdy, vedle Wellesovy maličkosti, Jeane Moreau, ostatně velmi oblíbené i u francouzských režisérů.
Dějovou složku lze shrnout asi takto: starý, osamělý a velmi bohatý obchodník, žijící v portugalské kolonii Macao kdesi v Číně v 19. století, Mr. Charles Clay (Orson Welles v další své, v podstatě již paradigmatické, roli „starého muže“ ovládajícího životy mnoha lidí) trpí dnou znemožňující mu spánek si nechává pravidelně předčítat od svého sekretáře, Elishama Levinského (Roger Coggio), všechny účetní knihy é za celý obchodní život nashromáždil. Vědomí pana Claye se pohybuje v koloběhu směny; jedině fakta, spočitatelná, utříděná v přehledné „zásobárny informací“ se mohou stát předmětem zájmu. Nemám rád proroctví, říká pan Clay těsně nad ránem a vyjadřuje tak v jediné výpovědi mnohem více, než se na první pohled zdá. Formuluje jistou tradici, soubor specifických funkcí, z nichž každá je v celkovém spektru různých obsahových obsazení definována svou upotřebitelností, směnnou hodnotou v prakticky a politicky příznakovém přístupu k životu v koloniích, spravovaných, takto prostě a obecně, Impériem. To naruší klidné klapání Clayova vědomí v modu obchodní kasy, můžeme nazvat narativním aktem, neboť dosavadní četba znamenala pro Claye „pouhé“ odkrývání faktů. Tento narativní akt se rozpadá do dvou událostí: (1) Elishama náhodou přečte Clayovi svitek pergamenu ý nosí neustále na krku (část Izaiášova proroctví) a (2) sám Clay si pod tímto nárazem vyprávění vzpomene na starý příběh o námořníkovi ý byl bohatým a starým pánem najat za odměnu pěti guinejí přivedl k těhotenství jeho mladou ženu. Vzhledem k tomu neexistuje jistota toho se daný příběh opravdu stal, resp. neexistuje nikdo, kdo by tento příběh vyprávěl jako vlastní „historii“, rozhodne se pan Clay tento příběh realizovat v reálném životě, zinscenovat onu událost ž funguje mezi námořnictvem jen jako určitý projekt náhody a štěstí v životě (peníze lehce vydělané tím nám nejvíce schází). Elishama Levinsky tedy vyráží do města za jakoukoliv cenu (rozuměj peněžní) našel mladou ženu a námořníka.
K dějovému shrnutí je třeba připojit následující poznámky: (1) Žena Elishama najde, Virginie Ducrot (Jeanne Moreau) je dcerou bývalého Clayova obchodního partnera ž pod tlakem absolutního bankrotu, způsobeného Clayovou chamtivostí a jeho strachem z nekvantifikovatelného přátelského vztahu, spáchal sebevraždu. Před tím, než tak učinil, spálil Ducrot všechna umělecká díla v domě, do kterého se pochopitelně nastěhoval Clay, a naopak všude rozmístil zrcadla bez lítosti odrážela ďábelskou duši nového nájemníka. (2) Mladý námořník byl teprve nedávno osvobozen z pustého ostrova, na kterém strávil více jak rok života. Jeho ústředním problémem není ani tak tíživá finanční situace jako spíše určitá „nezkušenost“ v oblasti komunikace (verbální i neverbální, tělesné, sexuální); nebo jinak: neznalost kulturních kódů jak v oblasti „řeči“, tak v oblasti přístupu k sexualitě, neboť prostá sexuální aktivita je přirozená, biologicky podmíněná záležitost.
Wellesův film tak představuje pozoruhodnou úvahu nad funkcí příběhu (vyprávění), a to jak v „životě“ společnosti, tak ve filmovém médiu. Umění vyprávět předpokládá znalost jazyka, určitého souboru relativně ustálených a hierarchizovaných výrazových a významových prostředků; včetně komplexů é mohou nabývat podoby příběhů.
II.
„Dnes v noci v tom pokoji…v té posteli…ti dva s mladou, žhavou krví v žilách…nejsou nic než jen příběh.“
Pan Clay stvořil příběh. Splnil si svou touhu, své přání. Protože však rozuměl jen řeči peněz, svůj výtvor nepřežil, resp. jako původce – subjekt – se ztratil v systému značení ý neznal. Ona původní diference (mezi skutečností a fikcí) byla tedy zrušena; tedy skutečné není (pouze) rozumné rozumné je skutečné. Objevila se ovšem na jiném místě, na hranici mezi zkušeností, prožitkem a řádem jazyka, symbolickým řádem. Když námořník ráno odchází dostál slibu peněžní směny, odpovídá na otázku, zda bude svůj příběh vyprávět konečně jako „pravdivý“, záporně, neboť od této chvíle existuje nepřekonatelná překážka mezi prožitkem a možnostmi jeho vyjádření. Jediným svědkem tohoto rozhraní je filmové médium ono dovoluje zachytit křehké city jedné noci, a to jen na chvíli, podobně jako Elishama zachytí jen na okamžik ozvěnu známé melodie (příběhu?) ve chvíli, kdy si k uchu přiloží mořskou mušli.
Jak kdesi píše Louis Ferdinand Céline: je to román, nic jiného než smyšlený příběh to na druhé straně života. Jinak řečeno parafrázoval opačným způsobem jiného slavného spisovatele: vyprávět mohl žít.
Příběh Orsona Wellese (v celé řadě možných konotací tohoto výrazu) žije dál, i když jeho původce se dávno ztratil v záhybech vlastního jazyka. A ten jediný dodnes máme.
Režie: Orson Welles
Scénář: Orson Welles podle povídky Anekdoty osudu Isaka Dinesena (vl.jm. Karen Blixen)
Kamera: Willy Kurant
Hrají: Orson Welles (Mr. Clay), Jeanne Moreau (Virginie Ducrot), Roger Coggio (Elishama Levinsky), Norman Eshley (Paul, the sailor).
62 min.