Michael Powell – otec mladé generace

Britský režisér Michael Powell si v rozmezí 40. a 50. let vybudoval spolu se svým kolegou Emerichem Pressburgerem pověst na britské klima poměrně experimentálních tvůrců.

Michael Powell Micheal Powell se po asistenci Rexu Ingramovi (Mare Nostrum, Magician (1926), Zahrada Allahova (1927)) a Hitchcockovi (Její zpověď (1929)) ve 20. letech a po desítkách filmů z 30. let proslavil polodokumentárním filmem Ostrov zapomenutých (1937) v produkci Alexandra Kordy. Následovalo několik špionážních thrillerů na zakázku s Conradem Veidtem (The Spy in Black (1939), Kontraband (1940)). Powella však táhly spíše vizuálně bohaté a pohádkově laděné příběhy. V této době se setkává se scenáristou maďarského původu Emerichem Pressburgerem, se kterým se mu podaří najít skulinku v konzervativním britském studiovém systému (z něhož Hitchcock před válkou prchá do Hollywoodu). V roce 1940 následuje výtvarně stylizovaný Zloděj z Bagdádu ý jako první předznamená proud v britské kinematografii ý přetrvává až dodnes. Ve Velké Británii se setkáváme zejména se silnou tendencí k filmům sociálním, preferujícím dokumentárnost a utilitárnost sdělení. Ty jsou zaštítěny celým hnutím Free Cinema, ale i matadory sociálních příběhů Loachem a Leighem. Zároveň je od 60. let (s odchodem Powella a Pressburgera) stále přítomnější tíhnutí k bohaté vizualitě á preferuje témata sociálně úniková nabízející režisérovi vytvářet fantastické světy a otevírají mu cestu do Hollywoodu. Takovými bezpochyby byly v 70. letech velcí konkurenti Nicolas Roeg a Ken Russell, později videoklipová generace v čele s Ridley Scottem nebo Alanem Parkerem. Anglie uvolněných 70. let se stala útočištěm a dějištěm také Kubrickova Mechanického pomeranče (1971). Nelze opomenout průkopníky vizualisty ými vedle Powella a Pressburgera byl hlavně David Lean nebo Joseph Losey.

Skandál ý předznamenal nevázanou dobu následující, se odehrál již začátkem 60. let, kdy byl právě Michael Powell se svým Peeping Tomem (1960) kritikou označen za morálně zvráceného člověka. Proč ale došlo k šoku filmem ý vznikl symbolicky ve stejném roce jako Hitchcockovo Psycho, tedy v době, kdy již americký film pomalu nabourával cenzurní schémata předchozí doby?
Powell se se svým kolegou Pressburgerem začátkem 40. let osamostatnili a založili produkční společnost The Archers a pustili se do experimentování čistě po anglicku. Pressburger se postaral o scénáře é nejprve reflektovaly spíše válečnou dobu jako např. The Life and Death of Colonel Blimp (1943) (srovnávaný s Občanem Kanem), Otázka života a smrti (1946) a po válce témata kostýmní a mnohdy i baletní jako Černý narcis (1947), Červené střevíčky (1948) nebo Hoffmanovy povídky (1951). Všechny filmy zaváněly spíše exotičností dálek, vzpomínkou na koloniální éru, kdy do průmyslové a strohé Anglie pronikaly vlivy z dálného Orientu. Černý narcis pojednává o ztroskotalé snaze řádových sester založit v himalájských horách klášter a izolovat se před jakýmkoliv vlivem domorodců, Červené střevíčkyHoffmanovy povídky jsou více baletním představením, Otázka života a smrti se odehrává sice za války, ale z poloviny v nebi, kam odcházejí mrtví vojáci. Michael Powell vždy tíhnul k únikovosti a také trochu zkoušel trpělivost britského filmu experimentováním s jeho formou. Témata však zůstávala uhlazená, plná tvarohových tváří a bezstarostných vztahů.

Michael Powell

Peeping Tom (1960) byl dle režisérových slov jen jakousi neúmyslnou legrací o fanouškovi filmů ý je vnitřně zdeformován experimentální výchovou svého otce a je mu znemožněno fungovat ve spořádané společnosti. Powell napadá přísnou britskou výchovu dětí v karikatuře otce hrdiny (hraje ji sám Powell) ý chlapce straší a vybuduje v něm zvláštní fixaci na strach. Mark Lewis (Karl Heinz Böhm) řeší problém po svém  vášnivý fotograf a kameraman (je zaměstnán u filmu) natáčí lidi, kteří umírají, resp. kterým musí ke smrti pomoci bodcem umístěným na kameře. Své cinema vérité si pouští v temné komůrce barevně zařízeného pokojíčku a od sběratelství jej nezachrání ani krásně po anglicku pihovatá a zrzavá dívka Vivian (Moira Shearer).
Powellův styl je podobně barevný jako Minnelliho, někdy může připomenout i veselou barevnost Hitchcockových filmů z 50.let. Tato kulisa se v Powellových filmech opakovala vždy, element úchylného šílence ý ji rozboří však přišla v takové míře poprvé. Lewis projíždí pastelově barevným Londýnem a vedle hlavního zaměstnání u filmu dělá menší melouchy jako například focení slečen v plavkách a negližé é byly ještě v těch dobách v Anglii tabu (ve filmu je scéna, kdy si jeden pán příslušná fota v trafice kupuje a Lewis je pro něj v ateliéru o patro výše fotí). Ironické úsměšky na účet britské upjatosti jsou ve filmu na každém kroku, Mark Lewis je pouze jakousi její obětí, zavržené dítě britského potlačování sexuality a spontánnosti. Nasadil si dokonalou masku, přirozenost a potlačované pudy jsou však silnější a nezachrání jej ani láska.

Michael Powell Tímto filmem se sice Powell později zapsal do knihy režisérů kultovních filmů, ale nikoliv v Británii. Kubrickův Alex z Mechanického pomeranče již za svou brutalitu žádný stud necítí. Po Peeping Tomovi uběhlo pouze deset let a téma pokrytectví poválečné generace á odmítá vidět  jejich děti zvlčily hlavně díky jejich zahnívajícímu systému, zůstává stále aktuální. Powell si ale již definitivně balí kufry, odchází do Ameriky a do své smrti v roce 1990 natočí jen pět menších filmů. Přesto Powellův vliv nekončí, nýbrž teprve začíná. Vyzdvihuje jej zejména Martin Scorsese ý se k němu hlásí a je zaměstnán jako střihač v Coppolově Zoetrope. Dokonce i takový George A. Romero v mládí shání po celém New Yorku chlapce jménem Marty z Brooklynu ý jediný vlastní kopii Hoffmanových příběhů.
Lidé jako Michael Powell jsou nutní pro vývoj každé kinematografie. Musejí sice odčinit špinavou práci, ale často to odnesou osobními problémy. Zdálo by se  50. a 60. léta odbourala veškerá zkostnatělá schémata ž si Evropa stále projektuje do Hollywoodu (který však naopak zaznamenává v posledních letech nebývalou bohatost a hloubku i po stránce obsahové), přesto např. naše filmové vody jsou doslova zaneseny planktonem let předchozích. Jinak řečeno - najde se i v Česku nějaký Powell?