Britský režisér Michael Powell si v rozmezí 40. a 50. let vybudoval spolu se svým kolegou Emerichem Pressburgerem pověst na britské klima poměrně experimentálních tvůrců.
Micheal Powell se po asistenci Rexu Ingramovi (Mare Nostrum, Magician (1926), Zahrada Allahova (1927)) a Hitchcockovi (Její zpověď (1929)) ve 20. letech a po desítkách filmů z 30. let proslavil polodokumentárním filmem Ostrov zapomenutých (1937) v produkci Alexandra Kordy. Následovalo několik špionážních thrillerů na zakázku s Conradem Veidtem (The Spy in Black (1939), Kontraband (1940)). Powella však táhly spíše vizuálně bohaté a pohádkově laděné příběhy. V této době se setkává se scenáristou maďarského původu Emerichem Pressburgerem, se kterým se mu podaří najít skulinku v konzervativním britském studiovém systému (z něhož Hitchcock před válkou prchá do Hollywoodu). V roce 1940 následuje výtvarně stylizovaný Zloděj z Bagdádu ý jako první předznamená proud v britské kinematografii ý přetrvává až dodnes. Ve Velké Británii se setkáváme zejména se silnou tendencí k filmům sociálním, preferujícím dokumentárnost a utilitárnost sdělení. Ty jsou zaštítěny celým hnutím Free Cinema, ale i matadory sociálních příběhů Loachem a Leighem. Zároveň je od 60. let (s odchodem Powella a Pressburgera) stále přítomnější tíhnutí k bohaté vizualitě á preferuje témata sociálně úniková nabízející režisérovi vytvářet fantastické světy a otevírají mu cestu do Hollywoodu. Takovými bezpochyby byly v 70. letech velcí konkurenti Nicolas Roeg a Ken Russell, později videoklipová generace v čele s Ridley Scottem nebo Alanem Parkerem. Anglie uvolněných 70. let se stala útočištěm a dějištěm také Kubrickova Mechanického pomeranče (1971). Nelze opomenout průkopníky vizualisty ými vedle Powella a Pressburgera byl hlavně David Lean nebo Joseph Losey.
Skandál ý předznamenal nevázanou dobu následující, se odehrál již začátkem 60. let, kdy byl právě Michael Powell se svým Peeping Tomem (1960) kritikou označen za morálně zvráceného člověka. Proč ale došlo k šoku filmem ý vznikl symbolicky ve stejném roce jako Hitchcockovo Psycho, tedy v době, kdy již americký film pomalu nabourával cenzurní schémata předchozí doby?
Powell se se svým kolegou Pressburgerem začátkem 40. let osamostatnili a založili produkční společnost The Archers a pustili se do experimentování čistě po anglicku. Pressburger se postaral o scénáře é nejprve reflektovaly spíše válečnou dobu jako např. The Life and Death of Colonel Blimp (1943) (srovnávaný s Občanem Kanem), Otázka života a smrti (1946) a po válce témata kostýmní a mnohdy i baletní jako Černý narcis (1947), Červené střevíčky (1948) nebo Hoffmanovy povídky (1951). Všechny filmy zaváněly spíše exotičností dálek, vzpomínkou na koloniální éru, kdy do průmyslové a strohé Anglie pronikaly vlivy z dálného Orientu. Černý narcis pojednává o ztroskotalé snaze řádových sester založit v himalájských horách klášter a izolovat se před jakýmkoliv vlivem domorodců, Červené střevíčky a Hoffmanovy povídky jsou více baletním představením, Otázka života a smrti se odehrává sice za války, ale z poloviny v nebi, kam odcházejí mrtví vojáci. Michael Powell vždy tíhnul k únikovosti a také trochu zkoušel trpělivost britského filmu experimentováním s jeho formou. Témata však zůstávala uhlazená, plná tvarohových tváří a bezstarostných vztahů.
Peeping Tom (1960) byl dle režisérových slov jen jakousi neúmyslnou legrací o fanouškovi filmů ý je vnitřně zdeformován experimentální výchovou svého otce a je mu znemožněno fungovat ve spořádané společnosti. Powell napadá přísnou britskou výchovu dětí v karikatuře otce hrdiny (hraje ji sám Powell) ý chlapce straší a vybuduje v něm zvláštní fixaci na strach. Mark Lewis (Karl Heinz Böhm) řeší problém po svém vášnivý fotograf a kameraman (je zaměstnán u filmu) natáčí lidi, kteří umírají, resp. kterým musí ke smrti pomoci bodcem umístěným na kameře. Své cinema vérité si pouští v temné komůrce barevně zařízeného pokojíčku a od sběratelství jej nezachrání ani krásně po anglicku pihovatá a zrzavá dívka Vivian (Moira Shearer).
Powellův styl je podobně barevný jako Minnelliho, někdy může připomenout i veselou barevnost Hitchcockových filmů z 50.let. Tato kulisa se v Powellových filmech opakovala vždy, element úchylného šílence ý ji rozboří však přišla v takové míře poprvé. Lewis projíždí pastelově barevným Londýnem a vedle hlavního zaměstnání u filmu dělá menší melouchy jako například focení slečen v plavkách a negližé é byly ještě v těch dobách v Anglii tabu (ve filmu je scéna, kdy si jeden pán příslušná fota v trafice kupuje a Lewis je pro něj v ateliéru o patro výše fotí). Ironické úsměšky na účet britské upjatosti jsou ve filmu na každém kroku, Mark Lewis je pouze jakousi její obětí, zavržené dítě britského potlačování sexuality a spontánnosti. Nasadil si dokonalou masku, přirozenost a potlačované pudy jsou však silnější a nezachrání jej ani láska.
Tímto filmem se sice Powell později zapsal do knihy režisérů kultovních filmů, ale nikoliv v Británii. Kubrickův Alex z Mechanického pomeranče již za svou brutalitu žádný stud necítí. Po Peeping Tomovi uběhlo pouze deset let a téma pokrytectví poválečné generace á odmítá vidět jejich děti zvlčily hlavně díky jejich zahnívajícímu systému, zůstává stále aktuální. Powell si ale již definitivně balí kufry, odchází do Ameriky a do své smrti v roce 1990 natočí jen pět menších filmů. Přesto Powellův vliv nekončí, nýbrž teprve začíná. Vyzdvihuje jej zejména Martin Scorsese ý se k němu hlásí a je zaměstnán jako střihač v Coppolově Zoetrope. Dokonce i takový George A. Romero v mládí shání po celém New Yorku chlapce jménem Marty z Brooklynu ý jediný vlastní kopii Hoffmanových příběhů.
Lidé jako Michael Powell jsou nutní pro vývoj každé kinematografie. Musejí sice odčinit špinavou práci, ale často to odnesou osobními problémy. Zdálo by se 50. a 60. léta odbourala veškerá zkostnatělá schémata ž si Evropa stále projektuje do Hollywoodu (který však naopak zaznamenává v posledních letech nebývalou bohatost a hloubku i po stránce obsahové), přesto např. naše filmové vody jsou doslova zaneseny planktonem let předchozích. Jinak řečeno - najde se i v Česku nějaký Powell?