Naštěstí Štěstí

Štěstí Bohdana Slámy

Od počátku letošního roku přicházel do kin jeden „malý“ český film za druhým. Po téměř nepovšimnutém výtvarném experimentu Žralok v hlavě Márie Procházkové, spíše do televize patřícího kousku Petra Nikolaeva. (Kousek nebe), ne zcela dotaženém sklepáckém pokusu o formát celovečerní grotesky (Skřítek) a nečekaně katarzní ostravské všednodenní mozaice (Sluneční stát - zde se však jedná spíše o film československý) měl premiéru další z tohoto (produkčně vzato) typu filmů – Štěstí Bohdana Slámy.

Bohdan Sláma navázal na svůj celovečerní debut Divoké včely hereckým obsazením (Liška, Vilhelmová, Geislerová a další), zájmem o sociální dno společnosti i důrazem na práci s jednotlivými postavami příběhu. Na rozdíl od Divokých včel se Sláma vyvaroval tehdy vyloženě módním úletům typu muž s videokamerou (který navíc objímá stromy, neb přišel z města do přírody), či takřka povinné obsazení Jaroslava Duška do co nejvíce excentrické role. Zmizely i problémy s tempo-rytmem (vzpomeňte především nekonečnou, v kontextu celého filmu téměř zbytečnou úvodní scénu s bábami sbírajícími klestí).

ŠtěstíAčkoliv Sláma značně rozšířil spektrum různých prostředí, v nichž se příběh Štěstí odehrává (od ruiny rozpadlého domku, hospodu či sídlištní pouť přes panelákové byty značně odlišného vzezření až po nemocnici, továrnu, letištní halu či hotelový pokoj), vystačil tentokráte s mnohem menším počtem postav. Ty však díky tomu získaly výrazně větší prostor pro vlastní vývoj. Patrné je to jak v případě ústředních hlavních hrdinů Moniky (T. Vilhelmová) a Toníka (P. Liška), tak i u epizodních postav, například Toníkova otce (M. Huba) či Moničiny matky (S. Stašová). Jaký znatelný posun oproti Divokým včelám, kde většina vedlejších postav (ale často i těch hlavních – v případě neherce Z. Raušera) zastávala úlohu figurky ž působila sice vtipně či výstředně, ale co do psychologického vývoje a věrohodnosti spíše staticky a ploše.

Sláma ve Štěstí pracuje poněkud tezovitě se sociálním rozvrstvením dané (mostecké?) komunity lidí. Od šťastných a hodných na samém spodku pomyslného žebříku (výjevy v hospodě, Toník se svou tetou), přes všednodenní a uvěřitelné zápletky v rodinách „středních vrstev“ (Monika; Toník, resp. jejich rodiče), až po podnikatele v podání Marka Daniela či Moničina pragmatického přítele plnícího si americký sen. Především na samých okrajích tohoto „žebříku“ ztrácí Slámův scénář na uvěřitelnosti. Osazenstvo i atmosféra v chudinské hospodě je popisována bez výhrady v pozitivním duchu, zatímco na druhé straně uchopení záporné postavy podnikatele (M. Daniel) a především figury v USA penězi zkaženého přítele hlavní hrdinky se rovná vyloženému klišé (a síla Moničina rozhodnutí vrátit se z USA zpět do Čech je tímto faktem značně otupena). Nejvěrohodněji proto působí ono dění v centru: decentní rodičovské hádky B. Polívky a S. Stašové, postupné odkrývání zamrzlých vztahů kolem postavy Toníkova otce (M. Huba), psychicky nemocná Dáša v pozoruhodném ztvárnění Aňou Geislerovou. Mezi těmito více či méně nešťastnými osudy si svoji cestu ke štěstí pomalu a nejistě prošlapávají obětaví dobráci Toník s Monikou. Sláma spolu s kameramanem Divišem Markem nenápadně šperkují svou záměrně neefektní podívanou drobnými detaily (kapky deště propadávající děravou střechou do hrnce) i občasnými významovými narušeními celkové výtvarně-kompoziční zklidněné jednoty filmu (scéna na střeše s až mrazivě-poetickým industriálním pozadím téměř evokuje podobnou scénu ze závěru Jeunetových Delikates).

ŠtěstíBohdanu Slámovi se podařilo natočit malý, intimní, krystalicky čistý film ý nečerpá z komplikované zápletky a absurdních hlášek, nevsází na podpůrný soundtrack plný potencionálních hitů (hudba je však mimochodem jediná složka filmu, kde v mém malém srovnávání Divokých včelŠtěstí jednoznačně vede Slámův starší film), ani se nesnaží využít známé a publikem stále vyžadované šarže některých herců (Polívka, Liška). I díky těmto Slámovým „sázkám na nejistotu“ je Štěstí povzneseno na zážitek v současné české kinematografii opravdu ojedinělý.

Štěstí (ČR/Německo 2005)
Scénář a režie: Bohdan Sláma
Kamera: Diviš Marek
Hudba: Leonid Soybelman
Hrají: Pavel Liška (Toník), Tatiana Vilhelmová (Monika), Aňa Geislerová (Dagmar), Bolek Polívka (pan Souček), Simona Stašová (paní Součková) a další.
Bontonfilm, 102 min.