Kritika

V krátkém časovém rozmezí přicházejí do českých kin dva poslední hrané snímky Wima Wenderse – oba shodně natočené v a pojednávající o dnešních Spojených státech. Spojíme-li je s dokumentem The Soul of a Man i s předchozími tituly Million Dollar Hotel a Linie násilí, závěr je jediný: prezident Evropské filmové akademie mnohem raději vypráví o dnešní Americe než o své rodné Evropě. Jakoby USA byly mnohem zajímavějším místem pro filmové příběhy. Alespoň pro ty současné.

Wenders svou lásku k této zemi nikdy neskrýval – už jeho první krátké filmy prozrazovaly fascinaci Amerikou; hrdinové toužili uniknout z nudné průmyslové šedi Západního Německa a prohánět se po Highway 66 – když už ne reálně, tak alespoň v představách navozených filmy a hudbou (popřípadě jinak). Režisérovi samotnému se sen splnil, dlouho v Americe žil, porozuměl jí a natočil o ní několik filmů: pocty starým žánrům (Hammett) a filmovým legendám (Lightning Over Water) či road-movie o bloudění moderního člověka 80. let (Paříž, Texas). Po evropské, více filozofické periodě se Wenders v druhé polovině 90. let do USA stále častěji vrací. Hledání duchovních hodnot ukotvených v evropské tradici je nahrazeno snahou o postižení ryze současných témat; na žánrových půdorysech thrilleru zkoumá Wenders využití nových technologií k politicko-mocenským účelům: oko anděla je zaměněno za hledáček digitální kamery. Wendersův americký hrdina vstupuje aktivně do současného dění, nestojí jako pozorující a pochybující Evropan opodál. Projektuje sama sebe do historie  chce změnit. Jeho postoj nutně předchází konfliktu ý je pro Wenderse dobrým zdrojem příběhu.

11. září Wendersovo směřování jen utvrdilo, ale zároveň poukázalo na některá úskalí pro filmové vyprávění á mohou vzniknout z přílišné politizace tématu. Hlavní postavy Země hojnosti se totiž projektují do historie až příliš – na hranici zeschematičtění a dokonce karikatury. Wenders sice znovu používá svůj starý motiv hledání vlastní rodiny (Paříž, Texas) ý umožňuje dodat postavám zdání životní plasticity, záhy však tento motiv střídá silnějším: snahou hrdinů aktivně se uplatnit ve světě a změnit ho k obrazu svému. Tak se postupně z uvěřitelné neteře á odlétá do Los Angeles hledat svého strýce, stává prázdný ideál dialogu mezi náboženstvími a kulturami a ze strýce, bývalého vojáka ve Vietnamu, téměř trapný symbol americké invaze do Iráku – když se jím odhalená kalifornská „teroristická buňka“ s chemickými zbraněmi ukáže jako výplod jeho paranoie (což navíc divák tuší od samého začátku!). Je to škoda, zvlášť když Wenders – na rozdíl od Triera, Vinterberga, kteří nepokrytě zaměňují postavy za chodící morální principy a vydávají je za umění – se nesnaží provokovat ani poučovat, ale pouze vyprávět o obyčejných lidech. Daří se mu věrně exponovat jejich osudy v poměrně přesně vylíčeném prostředí (periferie Los Angeles), avšak přecenění jejich politických postojů je nakonec zbavuje jejich lidskosti.

Následující Nechoď klepat na dveře hlavní omyly Země úzkosti neopakuje. Je to dáno zejména tím  Wenders se scenáristou (a představitelem hlavní role) Samem Shepardem zcela ignorovali politickou rovinu a pouze rozvinuli základní motiv hledání vlastní rodiny. Nechoď klepat na dveře je tak filmem méně riskantním, více tradičním, ale o to konzistentnějším. Minimalistický děj opakuje schéma road movie a la Paříž, Texas. Hlavní postavou je tentokrát vyhasínající hvězda westernových filmů á zničehonic opouští natáčení a vrací se ke své matce ž ho přesvědčí hledat svého neznámého syna. Shepard tak pouze převrací dějový postup Oliveirova Vracím se domů (vztah k dítěti se rozvíjí až po zhroucení během natáčení é je umístěné na začátek), avšak témata zůstávají stejná: nevyhnutelnost stáří, hodnota domova a v neposlední řadě reflexe filmu jako takového. Wenders se vrací ke svým oblíbeným žánrům (v tomto případě westernu)  je znovu konfrontoval se skutečným životem. Podobně jako u filmů Nicholase Raye jsou hrdinové životem natolik zasaženi  rozbíjejí pevné vazby žánru. Herec Howard odmítne vytvářet další fikci svého života a vymění herecký karavan za svůj dětský pokoj  mohl začít znovu. Teprve na konci jeho cesty se ukáže  dokončí obě své role. Nechoď klepat na dveře je tak konec konců i poctou herecké profesi – což dokazuje i obsazení postav matky a milenky femmes fatales hollywoodského filmu: Evy Marie Saint a Jessicy Lange.

Jan Křipač
kripac@fantomfilm.cz