Odlesky paralelních světů

Příběh Marie a Juliena Jacquese Rivetta

 Příběh Marie a Juliena Po dvouleté odmlce, před níž běžnou kinodistribucí v relativně rychlém sledu proběhla reprezentativní trojička filmů francouzského režiséra a mistra magické všednosti Jacquese Rivetta (míněny jsou snímky Krásná hašteřilka, Kdo ví a naposledy Célina a Julie si vyjely na lodi), se před širší veřejnost dostává i zatím poslední Rivettův režijní počin z roku 2003 ý si však své první letmé setkání s českým divákem odbyl již v rámci jedné z nesoutěžních sekcí na předminulém filmovém festivalu v Karlových Varech. Příběh Marie a Juliena je ve svém vyznění další, přirozeně následující etapou Rivettovy filmové cesty, krystalicky čistou esencí jeho předešlých děl  jejich pokračováním i shrnutím zároveň ýmsi rekapitulujícím pohledem zpátky. Své kořeny má Příběh Marie a Juliena uprostřed 70. let jako součást zamýšlené série čtyř tematicky příbuzných filmů, z nichž každý měl podle Rivettových představ přináležet jinému žánru. Z celé tetralogie, souhrnně pojmenované Scény z paralelního života ímž pojítkem mělo být různě pojaté téma mýtu a tajemství, se nakonec režisérovi podařilo plně realizovat pouze dva prostřední snímky – Duelle (1976) ý zde zastupuje žánr thrilleru, a Noroit (1976) ž Rivette přiřkl žánrové označení western. Uzavírat tento cyklus měla muzikálová komedie s Jeanem Maraisem á však zůstala pouze ve stádiu myšlenky, a uvozovat love-story Příběh Marie a Juliena, k níž padlo jen několik počátečních klapek. Vyčerpaný a nemocný Rivette poté natáčení přerušuje  se až po téměř osmadvaceti letech opět navrátil k načrtnutým liniím příběhu é se svými současnými spolupracovníky Pascalem Bonitzerem a Christine Laurentovou upravuje do nové verze scénáře Příběhu Marie a Juliena.

A podle očekávání se nám měrou vrchovatou i nyní dostane všeho  dělá Rivetta Rivettem. Již s prvními okamžiky filmu ště dříve, než se divák vymaní z typické, bezmála hypnotizující bíločerné sekvence úvodních titulků, začíná jej Rivette pomocí zvukové kulisy rušné velkoměstské ulice vtahovat pozvolna, nenápadně, ale o to mocněji do svého vlastního světa ý jako by existoval sám o sobě, a v němž je oko kamery pouze náhodným návštěvníkem, nenápadně se rozhlížejícím po sluncem zalitém parku, nenásilným svědkem opětovného „setkání“ Marie a Juliena é je však pouhým Julienovým snem  zhmotněným přáním  se zakrátko přesvědčíme. Ale protože je vypravěčem – či spíše zprostředkovatelem – příběhu Jacques Rivette, nepohybujeme se již v mezích dosud přijímaných významů a jasného odlišení mezi sny a skutečností, spolu s ním opouštíme klasické vyprávění a do jisté míry i příběh samotný ve prospěch hledání a objevování nových rovin a podob času  unikání a plynutí, kdy se film ve svém poklidném, nerušeném, rytmickém (v případě Marie a Juliena díky takřka všudypřítomnému tikotu a odbíjení hodin rytmickém doslova) toku podobá řece  použili renoirovský příměr, dostáváme se doprostřed zvláštního univerza, zpola reálného a zpola snově neskutečného, podléhajícího pouze zákonům rivettovské logiky é nemůžeme než přijmout za vlastní a nechat se jimi donekonečna unášet. Protože Rivettův svět diváka obklopí, uchvátí a již mu nedovolí se vzdálit.

Příběh Marie a Juliena Příběh Marie a Juliena je vykreslen do bezmála symbolického kruhu, členěného jmény hlavních hrdinů do čtyřech kapitol, naznačujících možné úhly pohledu: Julien, Julien a Marie, Marie a Julien, Marie; v žádném případě však nejde o subjektivní modus vyprávění. Julien Müller (Jerzy Radziwilowicz), trávící svůj nenápadný život ve společnosti oddané kočky mezi tikotem opravovaných hodin, jistý si svým zdánlivě nezvratitelným a po léta neměnným chodem světa, se po roce opět setkává s unikavou (obrazně i fakticky), krásnou Marií (Emmanuelle Béartová) – je smyslně vášnivá, dětsky průzračná, mrazivá i děsivá v náhlých změnách nálad, kdy příchylnost a lásku střídá odmítnutí, odtažitost, útěk. Pro Juliena je nepolapitelná a nepochopitelná, přízrak, ovládající jeho život a s každou další minutou i film samotný. Rivette, odjakživa fascinován ženami a herečkami, jí dává stále více prostoru – dalo by se téměř říci  sama postava Marie si prostoru stále více zabírá. Rivette ji nechává, tradičně připraven kdykoli a s ochotou naslouchat svému okolí, a jeho postavy jsou tak obdařeny zvláštní životností, nezávislou na původních záměrech a vizích režiséra. Rivettovy filmy jsou až na výjimky dlouhé (v případě Marie a Juliena je to téměř půl třetí hodiny), a přesto se v nich děje jen velice málo. Délka zde působí spíše jako psychologický faktor, vůči jehož působení divák nemůže zůstat lhostejný a který Rivettovi umožňuje soustředit se na samotnou formu narace, kdy v popředí všeho nestojí předmět sdělení, ale jeho způsob, dovolující a očekávající od herců tvůrčí přístup či improvizaci, délka filmu je prostředkem k zobrazení všední a všem známé reality, promísené s magickými, snovými, neskutečnými momenty, s ryzí fikcí, implementovanou do výsledného celku s pozoruhodnou lehkostí, plynule a jednoduše, takže se nakonec stává snadno uvěřitelnou, neskutečnou skutečností. Přítomnost záhady a tajemství ž součástí je Marie i neznámá Madame X, vymáhající po Julienovi jisté dokumenty a jistý dopis, i její mrtvá sestra Adrienne ési Mariino alter ego, dodává filmu nejasný a stále tušený neklid, divák v touze poodkrýt neznámé a dobrat se vysvětlení s napětím očekává další a další scénu á však neodpovídá, pouze opět naznačuje a klade otázky. Dlouhé záběry a pomalu  stydlivě se prostorem pohybující kamera posilují zdání reality, zpřítomnění a zhmotnění filmového času ý se stává i časem diváka. Ten je prosycen kouzlem okamžiku, průzračnou atmosféričností á naplňuje jednotlivé záběry až po okraj a i přes jejich délku po sobě zanechává dojem hutnosti, kompaktnosti, oprávněnosti každé jednotlivé minuty.

Příběh Marie a Juliena Rivette zůstává věren svým zásadám é kdysi společně s dalšími (Rohmerem, Chabrolem či Truffautem) prosazoval během svého kritického působení v Cahiers du cinéma. Jeho filmy naplňují vysoce estetické kategorie, jsou sledem vizuálně vytříbených obrazů – ač na první pohled obyčejných a všedních. Kamera snímá bohaté, ale jemné a nenásilné valéry barev, pečlivě budovaná, přeplněná a výmluvná mizanscéna uzavírá jednotlivé záběry do přesně vymezeného prostoru  oproštěného od vnějšího světa, neustálé variace přechodů mezi světlem a stínem jí dodávají plasticitu a hloubku. Koncentraci na viděné, na plynutí a působení napomáhá i naprostá absence jakékoliv hudby (s výjimkou podkresu závěrečných titulků) – zvuková stopa je „redukována“ pouze na reálné zvuky prostředí. I tentokrát jde ale o realitu v čistě rivettovském smyslu slova že zvuk nemusí mít vždy svůj zřetelný původ v obraze. Postupně se výraznou rytmickou složkou filmu stává i samotný dialog, ať už jde o neosobně pronášené promluvy Mariiny, či pozdější slovní erotické euforie doprovázející zprvu němé milostné scény. A pochopitelně neodbytné zvuky, tikání a odbíjení hodin ž ručičky ukazují na každých v Julienově domě odlišný čas, ukotvující tak celý příběh v jakémsi těžko identifikovatelném a uchopitelném mezičasí. Ani zde není vše vyřčeno a dovysvětleno.

Podobně nejasný, nedořečený či symbolický je i konec Příběhu Marie a Juliena. Žena poprvé použije „tajné znamení“ a stává se náhle skutečným přízrakem, Julienovým fantomem ého on již nevidí. Muž usíná, Marie, tajemná, metafyzická postava z jiného světa  tiše pozoruje. A objeví se krev i slzy. Přinášejí s sebou nový čas, zaplavují předchozí události i Julienovu paměť. Smývají sen a klam, anebo s nimi naopak přicházejí. „Kolik je hodin? Kdo jste?“ ptá se Julien. „Láska? Ne, vždyť vy vůbec nejste můj typ...“ A s těmito slovy a jemně ironickým úsměvem nás Julien s Rivettem za zvuků lehce jazzové písně „Our Day Will Come“ pomalu vyprovázejí černou a bílou závěrečných titulků zpět do našeho všedně rychlého, obyčejného a ploše skutečného světa.

Příběh Marie a Juliena (Histoire de Marie et Julien, Francie/Itálie 2003)
Režie: Jacques Rivette
Scénář: Christine Laurent, Pascal Bonitzer, Jacques Rivette
Kamera: William Lubtchansky
Střih: Nicole Lubtchansky
Hrají: Emmanuelle Béart (Marie), Jerzy Radziwilowicz (Julien), Anne Brochet (Madame X), Nicole Garcia (kamarádka), Bettina Kee (Adrienne), Olivier Cruveiller (nakladatel), Mathias Jung (domovník) a další.
150 min., NFA
Hana Stuchlíková