Ohlédni se v hněvu?

Filmový rok v české distribuci

Un filme falado Přišel čas bilancovat. Při zpětném pohledu nebyl rok 2003 pro kinematografii vůbec špatný. Odehrával se převážně ve znamení návratu starých mistrů, kteří ve svých filmech dokáží spojit vyzrálost s odvahou k novým možnostem kinematografu. De Palma, Scorsese, Eastwood, Rivette, Téchiné, Oliveira. Žel, sedmé umění také ztratilo dva z největších – Monteira a Pialata. Díky nim jsme i dnes mohli pocítit  je to zázrak proměny všedního života v kouzelný svět na plátně. Jejich památka bude žít dál nejen formálně po různých retrospektivách, ale hlavně vepsáním v příští filmařské počiny. Pohyb kamery, úhel záběru, světlo ve tváři herce budou prozrazovat krevní pouto. Nejživější proud v současném francouzského filmu považuje za svého duchovního otce právě Pialata. Assayas, Denisová, Desplechin, Kahn.

Tito a mnozí další jsou naší nadějí. Své nové smělé filmy loni vyslali do světa Tsai, Haynes, Gallo. U nás osamoceně září nezkrotný živel Petra Marka. Z podzemí se k němu pomalu přidává Bohdan Karásek a hlavně Martin Ježek. Kdo dál? Nikdo. Karel Vachek začal nudit, Švankmajer s Václavem nabírají dech a ostatní se zřejmě definitivně zamotali do svých nekonečných slovních úvah. V Čechách se raději plká než točí.

Charlieho andílci 2 Hollywood je pořád v čele. Opět dokonale funguje ekonomický kruh. Aby producenti nezkrachovali a vydělali, musí do filmu investovat čím dál větší obnos financí, upotřebených především k rozvoji takové formy á by byla schopna konkurovat PC hrám, internetu a televizi. V blockbusterech se toho děje často nejvíc zajímavého. Matrix Reloaded, Terminátor 3, Charlieho andílci 2. Na druhou stranu je znát silná potřeba po dobře vystavěné, více méně tradiční komedii. Kašlu na lásku, Nesnesitelná krutost. Dravá konkurence svědčí také animaci. Hledá se Nemo. Zdánlivě bokem stojí „nezávislí“ spiklenci Soderbergh s Clooneym. SolarisMilujte svého zabijáka patří k tomu nejlepšímu z loňska. Úplně bokem se krčí muž ž poslední film však znamená největší výzvu vůbec: Gus Van Sant.

To podstatné z evropské tvorby se odehrává bokem všeobecného festivalového halasu. Von Trier s Ozonem nejsou důležití. A už vůbec ne Winterbottom, Medem nebo Oztepek. V Itálii pravidelně točí Bellocchio a Moretti, v Belgii (Francii) Akermanová, v Portugalsku Costa, v Rusku Sokurov a German, ve Francii Straubovi, Garrel, Lvovsky atd. atd.

O asijském filmu netřeba hovořit.

To není libůstka drzého pisálka, o těchto filmech se diskutuje, mluví, píše a hlavně – hlásí se k nim samotní tvůrci. Volby spřízněných se odehrávají navzdory hlásným festivalovým troubám ž obsah tak rády tlumočí naše média.

Jak tento obecný stav světové kinematografie reflektuje česká distribuce? Jaké filmy se k nám dostaly? Které z nich je dobré vidět a které naopak patří na smetiště? A které chybí vůbec?

Americkému filmu se naštěstí díky silnému ekonomickému zázemí studií u nás daří. Dokonce už trochu opadla módní vlna tzv. nezávislých filmů mimo Hollywood. Ty často distribuci jenom zaplevelily a díky vypočítavě nastavené reklamě o „ryzím umění“ mátly diváka. Dnes je Elephantdobře vidět  ti  přežili (oprávněně), vnímají kinematografii úplně jinak než v primitivní opozici vůči Hollywoodu (to byla jen česká iluze). Jarmusch, Coenové, Lynch. Zbytek doufejme brzo zmizí také z veřejnoprávního druhého programu  ho mohly nahradit hodnotnější a pro naši situaci podnětnější snímky. Největším nedostatkem a skutečným faux pas je paradoxně neuvedení Van Santova Elephanta do běžné distribuce. Ačkoli se jedná o typického tvůrce rekrutovaného z prostředí nezávislých  film byl promítnut pouze v Karlových Varech. Nezbývá tedy než čekat, až ho pustí HBO, v jejíž produkci byl vyroben.

Nejvíce rezerv má česká distribuční síť v oblasti evropské kinematografie. Zde došlo k opravdovému „zmatení jazyků“. Artová kina jsou plná podřadných snímků z nejrůznějších koutů kontinentu ž doba životnosti nepřesahuje dobu platnosti promítacích práv. Nejhorší je  tento stav trvá už od převratu a zatím nejsou příliš viditelné změny k lepšímu. K této situaci nejvíce přispěly Cinemart a Asociace českých filmových klubů. Jistou naději vnesly nové malé firmy jako SPI či Artcam é k nám dovezly snímky Desplechina, Brisseaua či Denisové. Ty se však díky amatérské a nepřátelské kampani v médiích dočkaly minimálního diváckého zájmu a my se můžeme obávat nejhoršího: ztráty nadšení a hlavně finančního krachu těchto distributorů. Jejich snahy může snad alespoň z části suplovat Národní filmový archiv ý nejenže má dobrou dramaturgii, ale také možnost uchovat si kopii – což u ostatních není ze zákona možné (o podvodu jménem Projekt 100 někdy jindy).

Ještě hůř je na tom asijská kinematografie. Také v této oblasti můžeme spatřovat velmi malou fundovanost distributorů. Příliv íránských filmů byl zastaven, přitom Abbas Kiarostami patří pořád ke světové špičce (na rozdíl od ostatních). Ten Neuvedení jeho posledního filmu Ten např. v Itálii nebo v Anglii by bylo považováno za skandál. (Přitom se nelze vymlouvat na ekonomické důvody: íránský film má u nás stále velmi dobrý zvuk a síť artových kin je stále populárnější a rozšířenější.) A co takový Jussef Šahín (ačkoli Egypťan, má k Íránu blíž než zbytek Asie)? Nebo Imamura, Ošima nebo celá nová japonská vlna (ještě  se dostal do módy Mijazaki)? Z čínské oblasti se v distribuci objevil (naštěstí) alespoň poslední Wong Kar-waiův film (když už ne ty předchozí), do videodistribuce je pravidelně kupován Tsui Hark; avšak o Jia Zhang-ke ticho po pěšině. Fenomén mladého tchajwanského filmu je reflektován jenom na festivalech (s čestnou výjimkou Raz dva), kde je navíc neprávem zastíněn korejskou kinematografií.

Les Egares Které z filmů poslední sezóny tedy nejcitelněji chybí? Vyjmenujme pouze ty podle našeho názoru opravdu podstatné: Ten Abbase Kiarostamiho, De l´autre côté Chantal Akermanové, Demonlover Oliviera Assayase (tento měsíc přichází alespoň do videostribuce), Um filme falado Manoela de Oliveiry, Elephant Gus Van Santa, Buongiorno, Notte Marca Bellocchia, Bu San Tsai Ming-lianga, Ruská archaOtec a syn Alexandra Sokurova, Histoire de Marie et Julien Jacquese Rivetta, Vai-e-vem Joaoa Césara Monteira, Les Egares André Téchiného…

Český film je v krizi. Tomuto nepopiratelnému faktu ý se snaží tvůrci a část kritiky všemožně zakrýt, se budeme věnovat v některé z dalších Temných komor. Zde se o tom zmiňujeme pouze ve vztahu k distribuci. V porovnání se světem jasně pokulháváme. Domnívám se  jednou z hlavních příčin neutěšeného stavu českého filmu je chabý kontakt se zahraničím. Nejen český divák, ale především český tvůrce NEZNÁ bohatost světové kinematografie. Staví na svém písečku bábovičky a nejen  si myslí  jimi ohromí ostatní, ale že druzí sami přijdou je obdivovat. Problém je  dětské bábovičky se dávno vyměnily za klávesnici s myší. V roce, kdy vstupujeme do EU, nám nic nebrání v tom, napojit se na globální tok filmové kultury. Právě česká filmové distribuce – a především síť artových kin – má velkou příležitost obrodit skomírající národní kinematografii tím  k nám doveze DOBRÉ filmy. A měřítko kvality není těžké najít. Stačí se dívat.

P.S. Do nového roku přeji českému filmu odvahu, sílu a vzmach!