Prameny, lázně, Bazin

40. ročník MFF Karlovy Vary

Kinematografie splasklá do bujarého imperativu "Have fun! - Dobře se bavte!" se na letošním karlovarském festivalu zjevovala před začátkem každé projekce jako zlověstné memento: ano, tak bychom mohli všichni dopadnout. Takoví jsou a takové nás chtějí mít. Přetrpět znělku Davida Ondříčka, o níž je řeč, ne jednou, ale třicetkrát, bylo možné jedině s vírou  pod touto (povinnou?!?) karnevalovou slupkou se skrývá druhá, pravá tvář karlovarské přehlídky - festivalu s ambicí představit nic menšího než reprezentativní vzorek současného uměleckého filmu. I stalo se.

Z tvůrců, o nichž lze (osobní preference nechme pro jednou stranou) tvrdit  v dané oblasti udávají směr, přišli v posledních měsících s novými filmy: Jarmusch, Wenders, Tsai Ming Liang, Desplechin, Van Sant, Hou Hsiao Hsien, von Trier, Sokurov, Jia Zhangke, Vinterberg, Ruiz, Reygadas, bratři Dardennové, papá Antonioni. Že na letošním jubilejním karlovarském "menu" nakonec nechybělo žádné z těchto jmen, si samo o sobě vynucuje respekt. Ne zrovna v domácím mladofrontálním stylu, kde se "světovost" poměřuje účastí Stoneové a Redforda, podstatnější je vzrůstající, rok od roku slyšitelnější uznání přicházející z filmově "civilizované" Evropy. Když pak naše tuzemská festivalová konkurence doporučuje (v hávu nestranného komentátora, samozřejmě) velkorysou nabídku napříště raději zeštíhlit (ve jménu větší dramaturgické vyhraněnosti jednotlivých sekcí), zdá se nám nejvhodnější vrátit tuto radu zpět k odesílatelům  mohli jít příkladem (výsledek napjatě očekáváme na příštím Febiofestu, LFŠ apod.).

V zemi, kde dodnes neexistuje solidní (čti: "nekultovní") artová distribuce a tudíž chybí možnost přirozeného a soustavného kontaktu se špičkovým filmovým uměním, má divák jednou do roka příležitost udělat si za devět dnů o stavu současného filmu zkratkovitý, ale - při uvážlivém výběru - poměrně přesný dojem. (Že běžná česká filmová "kritika" divákovi takový výběr spíš zamlží než ulehčí  jiná věc.) Ke jménům zmíněným v předchozím odstavci si pak mohl každý přičíst své "osobní objevy" - v mém případě pětici filmově historických dokumentů, mezi nimiž vynikal skvělý portrét Haskella Wexlera natočený jeho synem (Řekni jim, kdo jsi), norskou němou Lailu, restaurované kopie Peckinpaha (plus zdařilou konferenci o jeho díle), kolekci experimentálních filmů z Rakouska. Last, but not least: living Liv!

 Manderlay

A co odečíst? Hned zkraje Dear Wendy (Můj miláček ráže 6,65), Manderlay. Na obou dánských (de facto ale nejen národnostně bezprizorních) filmech bylo zajímavé nanejvýš to  se objevily současně  tak unisono odzvonily nejvíce nafouknuté bublině posledních deseti let - Dogmatu 95. Zatímco bystrý Lars von Trier se jistě brzy zotaví ze zajímavého dogvillského experimentu, v Manderlay zbytečně nastavovaného podruhé (a nedejbože ještě do třetice), hrozí usměvavému sunnyboyovi Thomasu Vinterbergovi  nakonec zůstane v análech jedině díky dějově sice zcela neobjevné, ale formálně poutavé a uprostřed fádních 90. let osvěžující Rodinné oslavě. Sál Puppu, na němž bude druhý den (například na filmu Hou Hsiao Hsiena) poloprázdno, zaplnila jména obou Dánů stále s přehledem, uvedení v české distribuci je stejně jisté jako zájem festivalových snobů, kteří tentokrát opravdu dostali  si zasloužili. To  navíc Vinterbergovi postoupil nezištně svůj nejhorší scénář Dear Wendy sám von Trier, mi skoro připadá jako jeden z pověstných kanadských žertíků samozvaného šlechtice. Ale "dokoukat" se to nedá.

Co zbývá po pochování mrtvě narozených dětí nejsou nutně samá veledíla. Ostatně, když ze zvyklosti listujeme některým z filmových periodik v naději na nějaký nový vynikající film, lžeme si trochu do kapsy - ledaže by ono periodikum vycházelo jednou do roka. Tvrzení častějšího výskytu ohromujících zážitků při návštěvě kina (mluvím stále o nových filmech) u mne vždy budí podezření  autor má buď příliš dobré trávení, anebo ztrácí soudnost. Těsně pod tenkou vrstvou veleděl se ale nacházejí "dobré filmy", na nichž je hezké  (pokud vám profese nevelí jinak) není nezbytné je vidět. A zde se dostává ke slovu chvála festivalů obecně: v místně i časově ohraničeném rámci získají "dobré filmy" teprve svůj raison d etre: začnou se skládat v něco  je přesahuje: v KINEMATOGRAFII. Což není málo pro nešťastníka ý za obrazy, skladbami a básněmi é ho samy o sobě už dnes tolik nezajímají, stále ještě umanutě hledá malířství, hudbu, poezii. Pro někoho, kdo by na filmy už nejraději zapomenul, kdyby tu po nich nezůstala ve vzduchu trčet nezodpovězená stará otázka André Bazina - z názvu, pod nímž vyšla jeho slavná kniha. K té otázce a k Bazinovi později víc.

Zmíněný "festivalový efekt" sdílí karlovarská přehlídka s mnoha obdobnými jinými, díky opětovnému kvalitativnímu nárůstu zapůsobil letos jenom silněji než v minulých letech. A hlavně koncentrovaněji - právě pokud jde o utvoření "modelu" (tedy ne jen "ukázek") současné KINEMATOGRAFIE. Další "přidaný efekt" letošních Varů je oproti tomu již subjektivnější, totiž způsob JAK na sebe promítané filmy odpovídají  nejsilnější mezi nimi ty ostatní nezastiňují (což by bylo normální), ale podporují, "vytahují" z nich víc, než by dovolovalo izolované shlédnutí. A konečně nemohu opomenout chválu náhody, nechci-li si ovšem namlouvat  úplně první festivalový snímek byl hned na samý začátek zařazen záměrně  zafungoval jako lokomotiva pro všechny é budou následovat. Protože pro mne tuto roli sehrál - a o týden později se ukázalo  jsem to tak možná nepociťoval sám; nestatuární cenu Nezávislá kamera získal právě film, o kterém mluvím: Los Muertos (Mrtví).

 Los Muertos Muž ý v mládí zabil své dva bratry  propuštěn z vězení, plaví se po řece do džungle, kde hledá svou dceru. Víc se nedozvíme: chybí motivace (proč zabil), není morálka ("vrah" si na čin nepamatuje), bez pocitu viny není logicky náznaku očištění či vykoupení, film skončí bez vyústění jednoduše tehdy, když se muž ocitne u cíle ý není naším. Divácké interpretace a morální soudy žijí z minulosti a budoucnosti, přinejmenším naznačené. Lisandro Alonso ale nabízí jenom to  je "teď", nikoli události, ale úkony. Především takové ž má muž i po letitém vězení zažité pod kůží é provádí bez přemýšlení a tedy opět - bez morálky. Snad se kdysi dávno fatálně zahleděl do slunce  se to stalo Camusovu hrdinovi, nebo do korun stromů rozechvívaných větrem, a vzal do ruky mačetu  uvidíme na vteřinu se mihnout v prologu. Mrtví z názvu Alonsova filmu neobživnou, ale ani nežalují. S živým bratrem zůstanou spojeni poutem mlčení é vyvlastňuje diváka ze Smyslu. Co mu zůstane  proud řeky, včelí úl, lesní cesta rýhovaná slunečními paprsky, tělo rýhované blížícím se stářím. Alonso pracuje se dvěma tajemstvími: s tajemstvím viditelného, toho  se neskrývá a prostě JE ... a s tajemstvím nevyřčeného. Čím více z toho prvního se objevuje na plátně, tím víc ztrácí na důležitosti a ustupuje do pozadí to druhé. Není cesty zpět, žádná zadní vrátka do teorie nezůstala otevřená, filmař musí podat zkoušku ze svého talentu, vsadit vše  má, na KINEMATOGRAFII. Dobrovolný hazard, při němž se nedá švindlovat (a to je i u "dobrých filmů" naprostá výjimka!). Los Muertos, onen sled nejjednodušších obrazů a dějů  na milost a nemilost odkázán na přítomnost někoho, kdo dokáže vidět a nechat vidět. A protože se hraje vabank, získáme v případě úspěchu víc než uspokojení  jsme při 75 minutách sledování "ničeho" přece jenom neztráceli čas. Budeme mít udivující jistotu  jsme ho prožili intenzivněji než s jinými filmy. "Malý", nepříliš dlouhý snímek Los Muertos byl pro mne s odstupem nejvíce "naplněný" film letošního karlovarského festivalu, v každém svém momentu nejvíce "bohatý". Nevysvětlený zločin z prologu nakonec vypadá jako šikovná návnada á má jenom odrazit mužovu loďku od břehu logiky. Ale ani toto tajemství není ve skutečnosti žádný "fake"  je postaveno na stejnou úroveň se vším  je ve filmu viditelné  mystérium uprostřed mystéria. Právě toho, o němž byl Bazin přesvědčen  jako jediné filmu PŘÍSLUŠÍ  je mu souzeno.

Ve staré polemice z poloviny minulého století mezi zastánci a protivníky montáže jsem se cítil od počátku spíš na Ejzenštejnově než na Bazinově straně. Připadalo mi  při převládnutí bazinovské pozice by se film zbytečně připravil o potenciál ž zatím využil jen z nepatrné části. Co mne s Bazinem smířilo, nebyla síla argumentů, ale intenzita filmů é vznikly jakoby v jeho duchu. On sám měl při psaní před očima nejčastěji obrazy z Flahertyho, z Rosselliniho nebo z Tabu F. W. Murnaua, nicméně prorokoval  vývoj kinematografie hrající vzhledem k realitě roli Veroničiny roušky bude dál pokračovat. Skutečně máme teprve teď, téměř padesát let po kritikově smrti, k dispozici naprosto "ryzí" bazinovské filmy: natáčí je Lisandro Alonso, točí je i jeho o něco starší kolega z Litvy, Šarunas Bartas. Další z tvůrců, kteří k nim mají blízko, jsou Kiarostamí, Depardon, Wang Bing. Pokud ale přistupuje někdo k filmování s takovou neústupností  Alonso a Bartas  čekání na každý další film spojeno s obavami: podaří se jim vyhnout riziku opakování, ustrnutí v jedné až nebezpečně vyhraněné poetice? Nezbývá než doufat a čekat; po pěti letech od Svobody se blíží i premiéra nového filmu Šarunase Bartase.

Po free cinema, cinema direct, expanded cinema se dostává díky filmařům  je Lisandro Alonso, na plátna kin (klasická projekce je tady stále ještě podmínkou) zvláštní "elementary cinema", elementární jak vzhledem k tomu  filmuje, tak k tomu  to filmuje. Nakládá se tu s jinými věcmi, ve hře je víc a tak se i tzv. náročný divák musí učit nové recepci, vnímání a spolužití s filmem ý nemyslí. Problémem zůstane stávající filmová teorie, jíž není nic tak vzdálené  postižení zážitku ž s tajemstvím chytře nekoketuje (jako celá jedna skupina snímků propagovaná v poslední době předvojem filmové kritiky), ale celebruje nemoderní, elementární mystérium (v tom možná pořád ještě zůstáváme blízko Bazinova snu). Rituál, u nějž se není třeba obávat  při něm z oběti poteče místo krve dispositiv.

Možná by neškodilo zadat různým filmařům natáčení několika málo identických jednoduchých výjevů  bylo lépe znát, komu z nich kinematografie nejvíce "patří". Napadalo mne to pokaždé, kdy se v některém z dalších karlovarských filmů objevilo nějaká ozvěna elementárního filmu ý se mi tolik zadral pod kůži (pod sítnici?). Alonsův les se okamžitě připomněl, když se na počátku Posledních dnů Guse Van Santa hrdina ve svém "nirvánském" vytržení vydal na svůj ranní výlet do přírody. Filmů é se zcela oddaly bazinovskému ideálu, bylo ovšem ve Varech víc. Opět jen rudimentární zápletka postačila Hou Hsiao Hsienovi aby se ve své ozuovské poctě Café Lumiere vydal za obrazy a zvuky dnešního Japonska (a suverénně vyvrátil pesimismus Wendersova dvacet let starého Tokyo-ga ohledně budoucnosti filmu a vidění vůbec). Více v sociální realitě byl ukotven čínský Svět Jia Zhangkeho, v němž čistota "prvotního pohledu" našla pěkný světélkující rám - v symbolistním geniu loci pekingského zábavního parku s jeho replikou světa v malém. Další reflexe, jíž se nebylo možné ve Varech vyhnout, se týkala zpomalení nebo přímo zastavení narace, s níž pracovalo překvapivé množství filmů: vedle bazinovského kvarteta (Mrtví, Poslední dny, Café Lumiere, Svět) nové filmy Jima Jarmusche (zenová komedie Zlomené květy), Alexandra Sokurova (Slunce, psychogram japonského císaře Hirohita, také svým způsobem komedie), Carlose Reygadase (Bitva na nebi). V rovině námětu se velmi brzy vyloupla stará známá dominanta "antonioniovsky" onemocnělých či zcela zhaslých vztahů (Tsai Ming Liang, Hou Hsiao Hsien, Jia Zhangke, Jarmusch, Reygadas, Wenders se svým snímkem Nechoď klepat na dveře, Winterbottom s 9 písněmi a sám Antonioni s povídkou Nebezpečný vývoj událostí z tryptichu Eros), často na pozadí odosobněné metropolitní krásy  kdysi ferrarský maestro do kinematografie uvedl (Café Lumiere, Svět a exemplárně Umíněné mraky Tsai Ming Lianga). S předchozími dvěma množinami, často s oběma zároveň, se pak protnula podmnožina erotiky resp. explicitního sexu, letos opět v této kvantitě překvapující (9 písní, Bitva na nebi, Antonioniho a Wong Kar Waiova povídka v ErotuUmíněné mraky é tomu všemu nasadily korunu v podobě melounu).

Umíněné mraky Montáž devíti karlovarských dnů pozvolna utvořila svébytný metafilm, v němž hlavní role převzalo často to zdánlivě nejperifernější: barva zábradlí nahnutých betonových průchodů za neonového osvětlení u Tsai Ming Lianga, jízdy metrem u Hou Hsiao Hsiena, či ve vozech zábavního parku u Jia Zhangkeho. Ale také spásné propuknutí pláče v Dítěti bratří Dardennů nebo zoufalé že neslyšitelné ženino volání o pomoc v Králích a královně Arnauda Desplechina íž bezmocné oněmění se znovu připomene v předposledním záběru Reygadasovy Bitvy na nebi, když jsme svědky úporného a marného pokusu rozhoupat zvon  vydal aspoň jediný osvobozující tón. Zajímavé bylo také vstoupit do fascinace někoho jiného a sledovat  se například Jan Němec po té své šplhá v plném fotogenním nasazení zpět do života (Krajina mého srdce).

Můj metafilm do sebe bez problémů vstřebal i momenty z filmů é byly jako celek zklamáním (jako právě zmíněná Bitva na nebi) anebo přinesly navlas to  od jejich tvůrců čekáme ž může stejně rozmrzet jako potěšit (Sokurov a jeho osamělá historie, Jarmusch a Wenders s jejich cestovatelskou nostalgií odvátých lásek, Raoul Ruiz se svou novou časovou bábuškou - soutěžním filmem Ztracené panství, Alain Tanner s dojemně omšelým, trucovitým vzýváním osmašedesátnického ducha ve filmu Paul odchází).

 Králové a královna Z těch, kdo nezůstali stát na místě, potěšil nejvíc Arnaud Desplechin svým prvním "dospělým" filmem Králové a královna. V proplétání dvou lidských osudů, z nichž se každý odvíjí v jiném žánru, převážila u režiséra očividně - od jeho prvních filmů přítomná - láska k "pravdě vztahů" ve všech jejích odstínech nad zálibou v hektickému střihu a skocích ve vyprávění. Zdá se  formální strojoví bude od nynějška už jenom příjemně vrnět v podpalubí parníku zkušeného kapitána. Tak jako u Truffauta, k němuž se Desplechin hlásí  v tom dvojí provokace ž lehce vynikne ve srovnání s většinou filmů, o nichž byla řeč výše. Narozdíl od Van Santa, Reygadase či od čínských filmařů se tady pohybujeme ve světě ý je - všem dílčím krizím navzdory - intaktní, obyvatelný. Staromódně lidský. Vztahy jsou sice bolestně proměnlivé, ale víra v ně je neporušená, dokonce do značné míry i víra v instituce ž je sankcionují. Klasický filmař je dnes tím skutečným provokatérem že nerespektuje všeobecný konsensus zoufalství, bezvýchodnosti, autismu. Kdysi, v éře první filmové moderny, to Eric Rohmer vyslovil nahlas. Truffaut pak svým vřele přitakávajícím líčením hořkosladkého světa vztahů lezl jisté části kritiky vysloveně na nervy - a ještě víc nenuceností, s níž se zabydlel v narativních formách ž avantgardisté určili k odstřelu. Do tohoto osiřelého a špatně spravovaného přístavu teď doplul Desplechinův parníček.

Snad je to tak  v zemích, kde přechod k moderně probíhá v (psycho)sociální i architektonické sféře s tak závratnou razancí  v dnešní Číně, by film jako Králové a královna nemohl vůbec vzniknout. Na letošním karlovarské přehlídce se promítal jeden snímek z Tchaj-wanu ý se mi vejde nejlépe do slova "současnost": už zmíněné Umíněné mraky. Žánr: lakonický, statický, post-humánní sexuální muzikál. Těžko říct něco určitého o filmu Tsai Ming Lianga, než že je to asi jedna z prvních platných zpráv o situaci člověka na počátku 21. století. Svým způsobem krásná, ale snad ne ultimativní.

Když zkoumám svou osobní karlovarskou bilanci, uvědomuji si  za největší zážitky vděčím z valné části mladým filmařům ž rozhodně nebyl případ předchozích ročníků. Chce se mi z toho vyvodit  se cosi konečně dává do pohybu (byť velmi daleko od našeho rozjuchaného slzavého údolí), ale nerad bych to zakřiknul. Dále konstatuji  vůbec nejvíce kinematografie jsem si letos nabral u Lisandra Alonsa a u Arnauda Desplechina ž snímky nemají prakticky nic společného kromě požitku z dobře temperovaného díla, do nějž nikdo nepřimísil žádné z obvyklých ochucovadel, ředidel, konceptů a podobně. A pak jsem se chtěl ještě jednou vrátit ke knize Co je film? íž titulní otázka by se měla, ve shodě s originálem, správně překládat "Co je to kinematografie?". Ne že bych dovedl slovně formulovat vyčerpávající odpověď (když to neudělal autor), ale spolehlivě mohu doporučit jeden pramen...

Věřím  to bude platit i příští léto.

Milan Klepikov