Splněný sen

Sin City – město hříchu Franka Millera a Roberta Rodrigueze

To všivý město. Koho nezkazí, toho aspoň pošpiní. Koho nedokáže pošpinit, toho zabije.
Frank Miller: Pekelná jízda

Frank Miller je génius. Rozhodně patří k nejdůležitějším osobnostem komiksové historie posledních řekněme dvaceti let. Co se týče scénáristické invence, lze snad zmínit ještě jméno Alana Moorea, ale toho Miller jasně převyšuje tématickým rozptylem svých děl. To bylo zřejmé už od roku 1986, kdy předvedl světu vlastní vizi Batmana (Návrat temného rytíře) a způsobil tak menší revoluci především v dosavadním nahlížení na komiks jako specifický umělecký žánr. V roce 1992 napsal a nakreslil první díl ze série inspirované americkou detektivní školou a filmem noir (Sin City) a své výsostné postavení pak jen potvrdil výjimečným komiksovým zpracováním historické události, konkrétně bitvy u Thermopyl (300). Český čtenář bohužel zůstává i nadále ochuzen o další Millerovy skvosty, především samurajský komiks Ronin a sci-fi a la P. K. Dick (Hardboiled). Ve filmové branži už Millerovo jméno tak výrazné není. Scénáře k filmům Robocop 2Robocop 3 rozhodně nejsou tím  by Miller mohl prezentovat ve svém portfoliu.

 Sin City

Robert Rodriguez není génius. Navíc po realizaci rodinných dobrodružství Spy Kids a především po dobrovolném pohřbení kultovní „mariachiovské“ série (Tenkrát v Mexiku) se zdálo  už není ani tím talentovaným a zapáleným tvůrcem jako kdysi. Nápad adaptovat Millerovu komiksovou sérii působil jako snaha svézt se na v současnosti populární vlně (totéž Rodriguez už jednou provedl v případě Fakulty, když oživil podprůměrný scénář v té době hýčkaného Kevina Williamsona). Z výsledku je naštěstí patrné  Rodriguez je v první řadě obrovský fanoušek a teprve potom šikovný producent. Svou zanícenost ostatně prokázal samotnému Millerovi – nejdříve tím  natočil krátký film podle povídky Zákazník má vždycky pravdu jako prostředek k jeho zaangažování, a posléze i prosazením si Millera do funkce spolurežiséra. První fotografie a krátké upoutávky společně s informací  Rodriguez s Millerem používají jednotlivé panely komiksu jako storyboardy, dávaly tušit  tu vzniká ojedinělá a dost možná průkopnická ekranizace. Výsledek toto tušení vrchovatě naplnil, zároveň však nastolil otázku, zda dokonalá filmová adaptace komiksu rovná se dokonalý film.

 Sin City

Rodriguez si pro první díl (dvojka je ohlášena na rok 2006) vybral ze zatím šestidílné Millerovy série díly Těžké sbohem, Velká tučná zabíjačka a Ten žlutej parchant. Každý díl má jinou hlavní postavu, přičemž jednotliví hrdinové se prolínají celou sérií (Marv jako hlavní postava Těžkého sbohem vystupuje jako vedlejší postava v Dámě, pro kterou se zabíjí apod.). Vzhledem k tomu se očekávalo  film bude mít podobnou strukturu jako např. Pulp Fiction, k čemuž naštěstí nedošlo a jednotlivé příběhy jsou prezentovány víceméně chronologicky. Proti výběru titulů lze jen těžko něco zásadního namítat, osobně bych však spíše než pro dějově řídkou Zabíjačku hlasoval pro titul Dáma, pro kterou se zabíjí, minimálně kvůli tomu  obsahuje všechny potřebné atributy filmu noir. Jako prolog potom slouží výše zmíněná filmová povídka z knihy Chlast, děvky a bouchačky. Již tento krátký úvod znamená splněný sen fanoušků Millerovy série i komiksů obecně. Oba režiséři přenášejí do filmové podoby vše  činí Sin City tak výjimečným, včetně práce s barvami (červené šaty a rudé rty v jinak černobílém světě) a častého střídání pozitivu a negativu (stíny postav na zdi, užití protisvětla pro vyniknutí siluet). Zajímavá je v tomto směru prezentace krve na plátně. Ta zůstává v úvodu filmu, stejně jako na stranách komiksu, bílá a s přibývajícím časem (a množstvím násilných scén) postupně získává svoji přirozenou barvu. Právě násilné scény asi nejmarkantněji odhalují Rodriguezovu zarputilou snahu vyhnout se kompromisům a natočit Millerův komiks „politicky nekorektně“. Pokud se v souvislosti s Tarantinovými a Rodriguezovými filmy někdy hovořilo o komiksovém pojetí násilí, pak Sin City ukazuje  přesně tahle definice znamená.

Sin City

Bohužel, prolog filmu zároveň vyjevuje i nejproblematičtější bod adaptátorského přístupu. Oba režiséři se rozhodli zůstat komiksu věrni nejen po vizuální stránce, ale i po scénáristické. Zásahů do původního textu je minimum, tudíž je Sin City skutečně dokonaým materiálem pro komparatisty, kteří mohou střídavě sledovat filmové plátno a listovat přitom stranami komiksu. Je zřejmě  Rodriguez nechtěl vypustit vnitřní monology a komentáře postav že v Sin City patří k tomu nejlepšímu. Tím se však dostal hned do dvojí pasti. Za prvé: to  je ukázáno v obrazové složce  doplněno (vysvětleno?) v audiosložce. Tím dochází ke zdvojování informace ž místy působí až nechtěně komicky. Za druhé: přestože komiks a film mají k sobě velmi blízko, rozcházejí se v důležité věci – ve vnímání času a pohybu. Zatímco při čtení komiksu si plynutí času sami určujeme tím  rychle se pohybujeme mezi panely a dotváření děje či pohybu se děje výhradně individuálně, ve filmu je toto dotváření bezděčné a tempo tu diktuje režisér za pomoci střihu, hudby a dalších složek. Krátce a jasně, dlouhé monology a dialogy nevadí v Millerově komiksu, ale jsou otravně dlouhé v Rodriguezově a Millerově filmu, kde je navíc divák kvůli hektické režii často nestačí pořádně vstřebat. Jako fanouškovi původních komiksů i jako filmovému kritikovi okouzlenému vizuální stránkou filmu se mi to říká dost těžko, ale výsledek působí nakonec tak  by šlo o němý film s dodatečně namluveným komentářem.

Co naopak nevyžaduje diskusi? Jednoznačně casting filmu. Nemluvím o hereckých výkonech, i když v případě Mickeyho Rourkea a jeho interpretace Marva můžeme hovořit o znovuvzkříšení (takhle působivý byl Rourke naposledy snad v Angel Heart blahé paměti). Nad výběrem herců jakožto typů nezbývá než zatleskat a zpětně docenit úsilí tvůrců být předloze nejvěrnější v každém ohledu. Snad jen Bruce Willis vypadá pořád ještě příliš dobře na to  přesvědčivě zahrál šedesátiletého, srdečními záchvaty sužovaného Hartigana. Ale to už jsme se dostali k producentským schopnostem Roberta Rodrigueze. Bez poznámek jsou rovněž akční scény, zachovávající komiksovou poetiku v nerespektování fyzikálních zákonů (ohromující vstup populární vedlejší postavy Miho na scénu je uvozen skvěle natočenou scénou napjatého očekávání). I zde však platí výše uvedené – plné vychutnání akčních scén je ztíženo přítomností nadbytečného komentáře.

Sin City je bezpochyby „matkou komiksových adaptací“. O to zajímavější bude sledovat jeho přijetí mezi komiksovými nadšenci. Ti sice dostali vánoční dárek v podobě doslovného převedení milované série na plátno, ale nezískali nic navíc. Nic  by už neznali od Millera.

P.S. Jako „hostující režisér“ je v titulcích uveden Quentin Tarantino. Údajně má na svědomí scénu dialogu mezi Dwightem a mrtvým Jackiem v povídce Velká tučná zabíjačka.

Sin City – město hříchu (Sin City, USA 2005)
Režie: Frank Miller, Robert Rodriguez
Scénář: Frank Miller
Kamera: Robert Rodriguez
Hudba: John Debney, Graeme Revell
Hrají: Jessica Alba (Nancy), Mickey Rourke (Marv), Bruce Willis (Hartigan), Benicio Del Toro (Jackie Boy) a další.
126 min., SPI

David Kresta