Vypravěč napříč žánry

dvě glosy na okraj filmu Elektrický jezdec

„Musím něco vymyslet!
Vždyť nemám nic,
jen rozlehlou krajinu,
kterou musím přejít...“
Elektrický jezdec

Reklamní kovboj Steele ž vesta, kalhoty i klobouk jsou posety desítkami svítících žároviček, se vzbouří proti svému zaměstnavateli ý nešetrně zachází s koňským šampiónem Rising Star (zakoupeným firmou pro reklamní účely). Místo  na tomto koni obkroužil pódium a pak pronesl patřičný slogan, vyjede Steele na koni přímo středem zkoprnělých diváků ven ze šapitó a zamíří po silnici plné aut do tmavé noci. Svítící silueta kovboje po chvíli náhle zhasne.

Film Elektrický jezdec z roku 1979 zůstává v rámci filmografie Sydney Pollacka skryt ve stínu diváckých a oscarových hitů, a to i přesto  je krásným dokladem dvou výrazných předností Pollackových filmů – režisérově schopnosti věnovat se takřka libovolnému žánru a v rámci něho především kvalitně vyprávět příběh.

Elektrický jezdec v sobě skrývá dva zcela odlišné filmy: v první půli se jedná o komorní drama muže ý si uvědomuje vlastní pád z výšin zasloužené slávy. Pětinásobný vítězný kovboj v soutěžích rodea, Sonny Steele (Robert Redford)  nyní reklamní hvězdou velké firmy a propaguje pro ni jakousi cereální výživu – „stravu kovbojů a šampiónů“. Z hlavní hvězdy rodeí se stala reklamní figurka íž každodenní minuta slávy probíhá o přestávce programu či při promotion akcích v supermarketech. O co víc Steele tento úpadek vnímá, o to víc se drží láhve whisky. Až nepřípustné zacházení firmy s reklamním koněm ho vyprovokuje k reakci, a tím nejspíš i k výrazné životní změně. V ten okamžik Sydney Pollack přeřadí do odlišného žánru – melodramatu. Aktivní novinářka Hallie v podání Jane Fondové Steela vypátrá a začne mu pomáhat při cestě, na jejímž konci čeká Rising Star vypuštění do volné přírody. Pollack staví na nejefektivnějších atributech žánru – Sonny a Hallie jsou zprvu vlastně soupeři (oč je cesta ke vzájemné náklonnosti trnitější, o to je pak pouto silnější; úplně stejné schéma použije například i v melodramatické lince filmu Bez zlého úmyslu)  společná mise je protkána dramatickými (a tedy „utužujícími“) momenty, závěrečnou katarzi s vypuštěním Rising Star na svobodu následuje rozchod milenců  cesty se opět rozdělují, ona míří do Paříže, on stopem kamkoliv...

 Elektrický jezdecOba odlišné žánry é Pollack naplnil v Elektrickém jezdci, odděluje krásně využitá westernová aluze. (Ostatně i tento žánr si Pollack patřičně vyzkoušel – vedle komediálního westernu Lovci skalpů z roku 1968 proslul především lyricko-baladickým revizionistickým westernem Jeremiáš Johnson – 1972.) Mám na mysli v úvodu citovanou scénu, v níž svítící jezdec Steele odjíždí na koni pomalu po rušné silnici do tmy. Každý druhý western končí již ikonizovaným záběrem, v němž hlavní hrdina pobídne koně ostruhami a zamíří pryč, směrem k obzoru (nejlépe zalitého červánky), do neznáma, za dalším dobrodružstvím. Vždyť i klasické antiwesterny é se často snaží zobrazit konec jedné epochy (a tím potažmo vlastně zánik westernu), si takový záběr ve  finále filmu jen málokdy odpustí – byť ve značně temném či ironickém duchu (srovnej závěrečné odjezdy hlavních či přeživších hrdinů ve filmech Nesmiřitelní, Tenkrát na Západě, Divoká banda aj). Pollack tuto situaci zařadil ani ne do půlky svého filmu. Steele, ten moderní potomek někdejších kovbojů z westernů, odjíždí – stejně jako oni kdysi - do dálky v momentě, kdy se rozhodne udělat tečku za jednou částí svého života a začít znovu od začátku. Avšak odjíždí po silnici a v noci, klasická silueta kovboje je patrná jen díky desítkám svítících žároviček na jeho těle. Tohoto světelného efektu Pollack krásně využije a nechá Steela náhle „zhasnout“. Hořce sarkastická variace na obvyklé „fade-outové“ konce sycené barvami zapadajícího slunka, v němž se nekonečně pomalu zmenšuje postava odjíždějícího kovboje…

 Elektrický jezdecAť už Pollack točí melodramata, bláznivé komedie, thrillery, komorní psychologická a sociální dramata či westerny, vždy ctí pravidlo  vlastní režisérské ego musí podřídit kvalitně vyprávěnému příběhu – se vším  k tomu patří. (V tomto směru Pollacka zdobí především umění úderné a věcné expozice: zůstaneme-li už u westernů – jediná krátká úvodní scéna Pollackovi v Lovcích skalpů stačí  se divák dozvěděl vše podstatné pro následující zápletku: že hlavní hrdina je traper ý veze kožešiny k prodeji  ho o tyto kožešiny připravili Indiáni a na oplátku mu nechali uprchlého černého otroka ého on bude následně vláčet s sebou v honbě za ukradeným majetkem… A nebo geniálně prostý nápad se stále se zmenšujícím jménem hlavního hrdiny na reklamních plakátech během titulkové sekvence v Elektrickém jezdci. Pollack tak získal nejen velmi originální úvodní titulkovou sekvenci, ale během ní i metaforicky - a přece zcela výstižně - zobrazil  kdysi velmi známý hlavní hrdina filmu nyní zažívá postupný pád až na úplné dno.) Ostatně lze obecně říci  právě takovéto umění zkratky přispívá ke kvalitně rytmizovanému tempu vyprávění v Pollackových filmech.

Režie Sydney Pollacka se vyznačuje jistou nenápadností a nevtíravostí. Tam, kde by Leone nasadil ultravelký detail zubů drtících doutník či nervózně poskakujících panenek v očích pistolníka, tam se Pollack spokojí s obyčejným detailem, či spíše oblíbeným americkým záběrem, beze stopy po – v daném případě - manýristickém a bezúčelném zpomalení a zastavení v detailu. Avšak nelze říci, že by se snažil o „nenápadnou kameru“, na to je Pollack příliš svolný využít výtvarného efektu – je spíše nenápadný v kompozici a montáži, ale výtvarnou sílu záběru dokáže na patřičném místě ctít a využít – je pro něho silnou emotivní zbraní (Elektrický jezdec, Jeremiáš Johnson či třeba Vzpomínky na Afriku a další). Vytěžit co nejúčelněji maximum z každé složky svého filmu ve prospěch vyprávěného příběhu a vytvoření ojedinělých hereckých příležitostí, to je devíza špičkového řemeslníka vzešlého z klasické hollywoodské tradice.