Řekněte to na kameru

Před rokem bylo na ulicích Park City pořádně rušno. Rozruch ý přitáhl pozornost mnoha lidí, ovšem nezpůsobili placení novináři (přestože tentokrát k němu tato zlořečená profese rozhodně trošku přispěla)  spíše sami diváci. Hovořilo se o tom  nováček Jonathan Caouette natočil silný debut o vlastní bolestné životní zkušenosti a o destruktivním dopadu ý měl texaský systém péče o duševně choré na jeho matku. Byl natočen s nulovým rozpočtem a jeho výsledek je velkolepý. Kombinace dokumentu a hraného filmu á vám zvedne adrenalin, přibližuje tento autobiografický příběh prostřednictvím domácího videa, ukradené televizní stopáže a směsi nahrávek nasamplovaných písniček. Dokonce i ti nejméně vzdělaní novináři a lidi od filmu jsou schopni považovat film za geniální, pokud se na plátně objeví jména Gus Van Sant a John Cameron Mitchell coby vedoucí výroby v posledním stadiu natáčení. Caouette ý svou práci vrátného ve zlatnictví pověsil na hřebík právě včas  to stihl na festival Sundance, si odnesl zlatý prsten.

Kam poputuje Tarnation dál? Celý ten rozruch ý potom následoval, se točil právě kolem této otázky. Neotřelá působivost a odvážné stylistické pojetí filmu sice tvoří opojnou kombinaci, ale jak podotkl jeden filmový distributor: „Jenom vyjasnění autorských práv by stálo dva milióny dolarů.“ Faktem je  to stálo asi jenom čtvrtinu. Teď už má film Tarnation svého distributora, byl na soutěži v Cannes, vyhrál ocenění na Filmovém festivalu v Los Angeles a pronikl až do samé svatyně kultu příznivců amerického filmu - na Filmový festival v New Yorku. Na to  jde o digitální film sestříhaný z útržků materiálu ý v pubertě zaznamenal sám Caoutte, to není špatné.

Podle neověřeného, leč pravdivého vyprávění dal Caouette dohromady tohle své veledílo na běžném iMacu svého přítele Davida Sanina Paze, a vykouzlil na plátně vybaven pouze softwarem iMovie počin do takové míry melancholický  by se to ani samotnému Goethovi ve věku digitálních technologií nemohlo podařit lépe. Pomocí střihu přímo na hudbu dal Caouette, VJ ý nepotřebuje pro svou show žádný klub, své látce formu a styl ý jí sedí. Celkové náklady - něco přes 100$ - připadají novinářům stejně neuvěřitelně jako film sám. „Ano, teď mám agenta od Williama Morrise,“ přiznal Caouette ý teď působí trochu jinak, při nedávné návštěvě San Franciska, kam jel svůj film představit.

Takový normální homosexuál

Není fér redukovat film pouze na jeho technickou stránku. Význam filmu Tarnation nemá co dělat ani s jeho vznikem pomocí iMovie nebo s jeho počátečním rozpočtem. To  z Caouettova filmu činí významné dílo  jeho originalita a jeho neotřelá působivost, formální vyjádření duševních stavů, nečekaně srdceryvné příběhy é probíhají na plátně a jeho naprosto přirozená bizarnost a prezentace homosexuality. Poté  počáteční sláva opadla a na řadu přišli platící návštěvníci  na místě podotknout  pozornost publika si Tarnation zaslouží zvláště proto  jde o zcela tvůrčí spojení látky a formy.

Tlačítko přetáčení nás přenese zpátky asi o dvacet let. Na plátně se objeví mladý hoch, na kterém už jsou patrné utržené rány a kopance, ale on život zřejmě pořád zvládá. Tenhle kluk má očividně dost energie na to  se mohl zabývat svými filmovými drobečky é mu jednoho dne ukážou cestu ze světa židovské chudiny v Houstonu, z pekla dětských domovů, předávkování drogami a ústavů pro duševně choré do magického světa filmu, klubů a… do New Yorku. Ale ještě moment.

Tarnation je především autobiografie. Na plátně se brzy začnou objevovat v podobě grafických tetování části textu é nám přibližují životní příběh Jonathana Caouetta  matky Renee a jeho prarodičů Adolpha a Rosemary. Jako v pohádce nám titulky na plátně vypráví strašlivé příhody é potkávají naše hrdiny a nezvratně je deformují. Jak to celé začíná? „Bylo nebylo, v malém městečku v Texasu potkalo na počátku padesátých let jedno hodné mladé děvče dobrého muže. Rosemary a Adolph se vzali. Narodila se jim překrásná dcerka, Renee. Žili šťastně a měli před sebou slibnou a zářnou budoucnost.“ Jistě, diváci se při takovém úvodu již začnou psychicky připravovat na to  přijde, obzvlášť když tento film začal scénou ze současnosti á ukazuje Renee předávkovanou lithiem a zkroušeného a sebemrskačského Jonathana ího syna a dokumentátora.

 Tarnation Během let byla natočena spousta voyeuristických dokumentů o lidech, kteří se stali bezmocnými obětmi systému, klasickými díly raného cinéma vérité jako Happy Mother´s Day, Mrs Fischer počínaje, a dvěma dokumenty Nicka Broomfielda o Aileen Wuornosové konče. Na rozdíl od nich vás Tarnation naprosto nebývalou měrou zaplaví soucitem a něhou. Soucit a láska, kolem kterých se film točí, pak poskytují hříšníkům očistnou lázeň odpuštění a vykoupení. Pro tvůrce samotného to platí rovněž. Caouette se, přirozeně, objevuje na plátně téměř nepřetržitě, vyjadřuje své city, předstírá a dokonce dělá ksichty na kameru. Udržuje se při životě tím  se zaznamenává na film. Pořád dokola nahrává svá "svědectví" a  roztleskávač, přesvědčuje své blízké  udělali to samé a předvádí hvězdné kousky  spasil jejich životy a dal tomu všemu nějaký smysl, alespoň pro tentokrát. Řekněte to na kameru!

Na promítání v San Francisku a při rozhovorech s novináři se Caouette choval jako protřelý profík, dosud z něj však nevyprchalo jeho strhující nadšení. Celý rozcuchaný a nevyspalý si potahoval z cigarety a mžoural do sluníčka. Pořád nemohl uvěřit tomu, kam ho film Tarnation přivedl, ale film pro něj bezpochyby znamená životní povolání. „Já jsem byl vždycky strašnej nezmar. Chtěl jsem vždycky všecko dovést do konce. Nasbíral jsem 160 hodin materiálu. A už od svých čtyř jsem chtěl točit filmy. Vždycky jsem chtěl vypovědět svůj životní příběh, převyprávět ho na plátně a mít tam herce. Nikdy mi nedošlo  ten film točím jen tak jakoby mimochodem celých dvacet let. Kvůli tomu taky používám text  navodil dojem poruchy osobnosti. To jako určitý rámec stačí že se dál film stejně sám dostává do mnoha podivných poloh.“

Elektrické šoky

Caouette začal točit Tarnation, když mu bylo 11. Ne, to není úplně přesné. Začal v tom věku vědomě hrát před kamerou. Už není pouhým pasivním účastníkem záznamů na kameru, stojí před ní sám a mluví v první osobě. Ale nepředstavuje sám sebe, i když – kdo on sám je  těžké určit. Mladý Jonathan ovšem pološíleně a úplně bez sebe předvádí a zosobňuje „ženu“ á podává „svědectví“ o svém dítěti Caroline a manželovi ý pije a fetuje a mlátí ji, a přitom si pořád upravuje vlasy a pláče. Kdo to je? Ať je to jeho matka nebo sousedka nebo vysněná filmová hvězda, v každém případě na sebe strhává veškerou pozornost. Stejně jako části textu é vstupují do vyprávění a strukturují jej a inteligentním způsobem vyjadřují nevyjádřitelné. Příběh pokračuje například takto: „Mezi lety 1965 a 1999 byla Renee hospitalizována ve více než stovce psychiatrických léčeben. Záznamy nyní dokládají  byla zpočátku zcela v pořádku.“ Adolph a Rosemary pro ni zavolali pomoc poté  byla paralyzována následkem pádu ze střechy. Dnes by šla na terapii a dostala by antidepresíva. Tehdy jí dávali elektrické šoky – dvakrát týdně, po celé dva roky.

Velká část vyprávění filmu Tarnation působí jako série elektrických šoků přímo z plátna a životní osudy é film znázorňuje, se odvíjejí se stejnou intenzitou. Renee a Rosemary se předvádějí na kameru, Jonathan sám pronáší noční zpovědi a z filmového pásu začíná být cítit nebezpečí. Caouette jakoby ztrácí původní bezchybnou kontrolu nad vizuální stránkou a Tarnation chvílemi působí jako katalog efektů komerčního videa za posledních dvacet let, některé jsou kýčovité, jiné pronikají až do morku kostí, některé obojí dohromady. Plátno se tříští, a současně s tím  se dostavuje psychická agónie Jonathana a Renee a následují jejich internace v léčebnách, se obrazy mění a násobí, celek plátna se láme a subjektivní stavy a představy zahlcují vše  bývalo stabilní a objektivní.

 Tarnation Caouettova matka je ústřední postavou jak filmu Tarnation, tak jeho života až do chvíle, kdy jsme svědky toho  pro ni jede zpátky do Texasu  ji zachránil a dovezl do Brooklynu, kde žije se svým přítelem Davidem. Renee představuje to  pro Johna Waterse představovala Divine, pro Warhola Factory stars: nadživotní postavu á sráží kameru na kolena a veškerou pozornost odměňuje zcela jedinečnými výstupy. Volá po srovnání s Elizabeth Taylorovou a tak vypráví své vlastní tragické příběhy – protože k ní život byl vskutku krutý. Faktem však je  nepřestává být Jonathanovou mámou a on ji nikdy nepřestane milovat a věnovat jí svou pozornost. Jeho opojení se přenáší na diváka, stejně jako jeho vášeň á se projevuje skrz subjektivní pohled ý nám odhaluje jejich společný příběh.

Někteří odborníci pojímají Tarnation z jeho skandální stránky a tvrdí  takto by vypadal film Capturing the Friedmans, kdyby jej natočili sami synové a ne debutující Andrew Jarecki a střihač Richard Hankin. Nás napadá zcela jiné srovnání: Grey Gardens (1975) bratří Mayslesových, nepřehlédnutelné zpodobnění é tehdejší kritici napadali že zneužívá portrétované – Big Edieho a Little Edieho, kteří se proti této kritice ovšem veřejně postavili. Tyto postavy působí stejně ujetě jako Caouettova babička, dědeček a matka, a jsou taky tak nadšení z toho  je někdo točí.

Ale někdy taky nejsou. V tomto ohledu zařazuje Caouette několik scén, ve kterých mu jeho matka nebo prarodiče říkají, ať vypne kameru, tyto scény se objevují zvláště v poslední části filmu, kdy už mu bylo jasné  mu o něco jde a začal pracovat na "svém filmu". (V jedné scéně se Adolph dokonce pokouší zavolat policii  zabránil svému vnukovi  ho točil.) Pokud takové momenty narušují láskyplnou harmonii á jinak vládne, jsou nutnou připomínkou toho é vztahy se skrývají za vnější slupkou všech dokumentů é tyto dokumenty současně dotvářejí a směrují. Tady je ovšem Jonathan synem, vnukem, režisérem, kameramanem a střihačem v jedné osobě (za asistence Stephena Wintera, producenta a šéfa festivalu MIX, kde měl tříhodinový film Tarnation premiéru).

Caouette film Grey Gardens viděl a líbí se mu. Ale svůj film nepovažuje za dokument: „Radši tomu říkám kutilství," říká. Na dotaz é filmy jej ovlivnily, začne nadšeně jmenovat, přičemž se vyhýbá dokumentům: „David Lynch, Mullholland Dr. , Derek Jarman, Alejandro Jodorowsky, El Topo, Sidney Lumet.“ O několik měsíců později tento seznam rozšiřuje: „Je jich tolik  je těžké jmenovat. Inspirovalo mě třeba animované halucinogenní šílenství jako Dirty Duck a taky Moje krásná prádelnička, Love Streams, Jednej správně nebo Rašomon. U mě má spousta filmů šanci a taky jsem jich ještě hromadu neviděl a nemůžu se dočkat, až budu mít příležitost je vidět.“

Caouette byl chlapec z Texasu a mohl se tedy zúčastnit programu nazvaného Velký brácha, ve kterém byl klukům, kteří neměli otce, přidělen mužský vzor. Caoutteovým vzorem byl Jeff Millar, filmový kritik píšící v Houstonu pro místní noviny ý ho brával na promítání, čímž mu zřejmě změnil život. Útržky filmů z dětství a dospívání é se v Tarnation cyklicky objevují, jsou inspirovány především hororem a druhořadými žánry. Střídají je hyper-reálná setkání se členy rodiny a jeho pronikavá svědectví o vlastní agónii, traumaty z dětství počínaje a předávkováním a internací v léčebnách pro duševně choré konče. Jeho jedinečný tvůrčí přístup je však patrný v celém díle. Jedna z mála scén á byla natočena mimo domov  záznamem středoškolského představení é napsal společně se svým tehdejším přítelem. Byl to muzikál na motivy Modrého sametu Davida Lynche. A s písněmi Marianne Faithful.

Nebudu čekat, až umřu

Z hlediska kinematografie představuje Tarnation složitý a přesto vyvážený komplex různě se proplétajících směrů a linií. Duchem se vrací k euforii  kdysi oplýval směr New Queer Cinema, z něhož snad nejvíce připomíná mistrovská díla Pixelvision tehdejšího „malého zázraku“ jménem Sadie Benning. Stejně jako ona  Caouette skladatelem ód na téma „pozdě v noci ve svém pokoji s levným vybavením“, bardem probíhající puberty, vyvažuje to však texaskou citlivostí a špetkou dekadence na motivy Tennessee Williamse. Caouette všechny tyto tendence uzavírá dlouho poté  se značky New Queer Cinema zmocnil trh a filmaři začali řešit spíš smlouvy než nové přístupy.

Homosexualita jej ovlivňuje už od raného věku a prostupuje i filmem Tarnation, přestože ten se rovněž ubírá mnoha jinými směry. Jako kluk ý často chodí do klubů, byl přirozeně zasvěcen do undergroundového kultu ž jeho práci taktéž ovlivnilo. Nepřekvapí nás tedy  v době, kdy žil v Houstonu a New Yorku, se celý jeho život točil kolem těchto klubů a s nimi spojené kulturní scény. Ve třinácti pro něj bylo běžné potloukat se po klubech v Houstonu coby jedna ze „subtilních dívenek v černém“. Jednu dobu se snažil živit jako herec a skončil v komparsu pro Hair a evropské turné Rocky Horror Picture Show. Ale po celou tu dobu byl „zažranej do filmu, ale odrazovanej nelítostnýma finančníma záležitostma.“ Dostáváme se tak do oblasti gay a lesbického filmu – Caouetta přivedlo do filmového světa to  se seznámil s fenoménem zvaným MIX a taky uznání a důležitá pomoc  mu poskytl šéf MIXU Stephen Winter.

 Tarnation Film Tarnation se ovšem nedostal na plátna v raných devadesátých letech, v době, kdy vládl zmíněný směr New Queer Cinema. Místo toho ž dotvrzují i jiné recenze, se setkává se dvěma hlavními směry: posunem amerického dokumentu směrem k velkým celovečerním dokumentům  například v případě kasovních trháků jako Capturing the FriedmansFarenheit 9/11, a posedlostí současné kultury televizními reality shows, v této souvislosti nás dokonce jistě napadnou i Osbournovi. Caouette se ovšem vydává i novým směrem prostřednictvím svého pojetí dokumentu v kombinaci s autobiografií a taky právě tím  tyto kategorie odmítá a trvá na svém filmovém hybridu ý přesně vyjadřuje jeho životní zkušenost. Na ryzí žánry si Caouette nehraje, v tomto ohledu je naopak velkorysý  záběr je velmi široký a tím pro nás nenuceně vytváří představu o tom é to dnes v Americe je být výjimečně talentovaným homosexuálem ému právě bylo třicet dva a pro kterého se jeho život a jeho filmové dílo slily v jedno.

„Je divný, když si na to teďka vzpomenu že přesto  jsem si ani v nejdivočejším snu nepomyslel  to  točím, uvidí lidi v Cannes nebo  se to vůbec bude promítat jinde než u nás v obýváku, nějak jsem vždycky tušil  celý to moje šílenství a materiál ý o tom zaznamenávám, se mi bude někdy nějak hodit. Občas jsem měl tak ulítlý představy  třeba umřu sám ve svým bytě a můj materiál někdo najde, něco na způsob Záhady Blair Witch. A pak z toho něco vytvoří ž mě přivádělo k šílenství, a to je divný, ne? Tak jsem si řek  nebudu čekat až umřu  tenhle film mohl vzniknout."

Tak to v žádném případě. Tarnation se už promítá, agent od Williama Morrise bezpochyby pracuje na plné obrátky a další neuvěřitelně šílený nápad je na světě: úplně nový příběh poskládaný z kultovních filmů ze sedmdesátých let, ve kterých hraje ta samá herečka ý se bude odvíjet podle původního scénáře Jonathana Caouetta. A co dál? Člověka nejspíš napadne  jeho následující práce bude ve znamení hororů, při kterých tuhne krev v žilách. Ale Caouette ý se teď pustil do práce s ukázkami z oblasti hudební produkce (společnosti 4AD a rapperů), nechce od svých původních záměrů ustoupit ve prospěch hlavního proudu ý ho ovšem rovněž zajímá: „Pořád, pořád budu dělat nízkorozpočtové, experimentální filmy na tělo a pokud se některý z nich povede, tak bych ho rád představil lidem. Třeba ho budu sám i distribuovat. Ale snad budu mít taky příležitost dělat filmy s větším rozpočtem. Vždycky rád dělám deset věcí najednou. Prostě jedu na plnej plyn.“

Sight and Sound, duben 2005

Přeložila Barbora Rozkošná

B. Ruby Rich