Příběhy pana Hnědého

The Brown Bunny Vincenta Galla

Nejnovější film amerického herce, režiséra, hudebního skladatele, kytaristy a manekýna Vincenta Galla The Brown Bunny (2003) vyvolal u novinářů na canneském festivalu takovou vlnu nevole a nesl na sobě pečeť velice kontroverzního snímku  tvrdé umělecké embargo našeho státu neprorazil.

The Brown Bunny oproti žánrově hravému Buffalu ´66 (1998) ý byl uveden i v české televizi, oprošťuje filmový obraz od všech zbytečností. Žádná umělá stylizace nebo ostření, pouze lehká kamera. Film je záznamem cesty melancholického motocyklového závodníka Buda Claye napříč USA, tedy pro Ameriku nejtypičtějším žánrem – road movie.

 Buffalo ´66 Již v Buffalo ´66 se objevovala Gallova láska k 70. létům (hudba, kostýmy), The Brown Bunny je již plným návratem k duchu rebelujících režisérů nového Hollywoodu. Gallo však tuto nezávislost posouvá do polohy one man show, v které je on hlavní hvězdou a plní zároveň i všechny ostatní role (režisér, producent, střihač, scenárista, kameraman a kostymér). Sám sebe považuje za génia a toto narcistní privilegium é je základním pilířem obou jeho filmů, málokdo snese. Buffalo ´66 je příběhem o neurotickém a zamindrákovaném Billym Brownovi ý není schopen navázat vztah. The Brown Bunny je dalším posunem v režisérově duševním sebezpytu že jeho hrdina Bud Clay je ponořen do hluboké deprese ze ztráty přítelkyně. Buffalo ´66 má prvky komedie, přesto je divák neurotickou Gallovou přítomností přiváděn do intenzivních stavů neklidu; ani The Brown Bunny v tomto ohledu není výjimkou. Gallo nutí diváka prožívat své pocity, podobně jako Billy Brown sobecky nutí celý film dívku Laylu (Christina Ricci) dělat pouze to  on chce – neustále ji okřikuje a každý malicherný problém nafoukne do katastrofálních rozměrů. Režisér-herec přiměje diváka – ztotožněného s obětí – sledovat jeho tvář v dlouhých detailních záběrech a prožívat jeho utrpení. Připomenutí filmů Johna Cassavettese je v tomto případě rozhodně namístě.

The Brown Bunny se proslavil zejména závěrečnou scénou, ve které znovu se objevivší přítelkyně Daisy Lemon (Chloë Sevigny) Buda orálně uspokojí. Gallo podobně jako Larry Clark (Kids, Ken Park) nebo Harmony Korine (Gummo, Julien Donkey-Boy) nechává herce provozovat skutečný sexuální styk i s vyvrcholením ž šokuje asi nejvíce. Gallův naturalismus však, na rozdíl od obou režisérů, neslouží pouze k znejistění diváka nebo k obžalování společnosti, ale ke společnému prožitku úlevy z hrdinova duševního utrpení. Cinefil Gallo se navíc hlásí k naturalismu Piera Paola Pasoliniho ého v rozhovorech často zmiňuje jako inspirační zdroj.

 The Brown Bunny Díky své osobité vizáži sám sebe někdy stylizuje do role Ježíše Krista podobného spíše Willemu Dafoe ze Scorseseho Posledního pokušení Krista (1988) ž je skrze své utrpení nakonec osvobozen. Takovou je například závěrečná scéna v Buffalo ´66 a nebo sebezpytující scéna v The Brown Bunny. Je však otázkou, do jaké míry se Gallo bere vážně, právě tato nevyzpytatelnost je příznačná i pro hrdiny jeho filmů.

Velmi zásadním prvkem obou jeho filmů jsou ženy ž manipulací je režisér doslova posedlý. V The Brown Bunny hrdina na své cestě do L.A. odmítá několik žen é po něm oddaně touží (což je také základní definice všech Gallových hrdinek), naopak v Buffalo ´66 má hrdina strach z lidského dotyku. Ty é se s Billym nebo Budem sblíží, musejí snášet jeho neustálé citové vydírání. Vývoj „pana Hnědého“ (Billy Brown z Buffalo ´66Brown Bunny) je evidentní: Bud je narozdíl od Billyho již schopen navázat vztah, ale není schopen se vyrovnat s jeho ztrátou. Ženské postavy jsou vždy křehké blondýny představující pouze jakýsi ideál bez hlubší psychologizace. Jejich utrpení a pocity jsou v Gallově světě sekundární.

Vincent Gallo jako ryzí umělec vyvolává pouze kontroverzní názory. Není tajemstvím  The Brown Bunny není určen pro každého  to film ý se v dnešní době rychlých střihů vrací k nekonečným záběrům a záznamům reality ne nepodobným tomu  dělal Warhol. Pověst šílence á se za Gallem táhne je však trochu nespravedlivá. Gallo se podobá asi nejvíce Joau Césaru Monteirovi ý si také ze svých filmů udělal vlastní zrcadlo, vytvořil vlastní svět se svými pravidly, ve kterém po něm všechny ženy toužily a on byl jeho svrchovaným Bohem.