Kubrickova odysea

16.část

(Poznámka překladatele: Tuto kapitolu napsal Ciment někdy v době před vznikem filmu The Shining  se tato analýza týká pouze Kubrickova tvůrčího období do roku 1980. Pozdějším filmům Stanleyho Kubricka věnoval Ciment samostatné studie é budou v našem překladu samozřejmě později následovat.)

Nedokončené projekty velkých filmařů (Felliniho Il viaggio di G.Mastrona, Harry Dickson Resnaise, Loseyho A la recherche du temps perdu) odhalily hlavní zájmy a naznačily určitá témata á - přes dočasnou nemožnost vyjádření – budou využita někde jinde. Tak je tomu v případě filmu Napoleon ý měl Kubrick natočit pro MGM po 2001: Space odyssey. Kvůli velkému rozpočtu i z důvodu krize v celém Hollywoodu však musel projekt opustit. Někomu se může vybavit dopis Hegela Niethammerovi: „Viděl jsem Císaře – tu duši světa – odjet z města na průzkumnou misi: je to vskutku krásný pocit vidět takovou osobnost  jede na koni a soustředí se zde na nějaký konkrétní úkol a přitom víceméně vládne celému světu...“ (13. říjen 1806)

Bylo celkem přirozené  po nietzscheovsky laděném 2001 (se znovuzrozením člověka za doprovodu Tak pravil Zarathustra Richarda Strausse) obrátil Kubrick svou pozornost k muži ý byl zosobněním moci a inspirací pro kult osobnosti a teorie Nadčlověka. Byl to právě Císař, kdo inspiroval Beethovena, stejného Ludwiga van, s kterým jsou spojeny všechny kousky dionýsovského a perverzního hrdiny filmu A Clockwork Orange. Napoleon v sobě kloubí nejen vůdcovské schopnosti, oblibu v porušování zákonů a pravidel, dar pro vymýšlení nových strategií, smysl pro harmonii (což se projevilo v tehdejším neoklasicismu), ale rovněž neukojitelný hlad po moci a energii v jejím uplatňování é zapříčinily jeho pád, a překazily tak jeho do detailu připravené plány. V tomto směru byl zajisté dítětem osmnáctého století a francouzské revoluce, epochy, v níž byla Bohyně rozumu zničena svou svatbou s Vášní. Můžeme se jen dohadovat, zda to  zajímalo politického skeptika Kubricka, byla možnost prozkoumat tragickou ironii, s kterou revoluce (která sama sebe vnímala jako osvobozující) vedla nejprve ke krvavému teroru a posléze až k despotismu. Tuto zkušenost si historie zopakovala o století a půl později v druhé velké dějinné revoluci – v roce 1917.

 Barry LyndonBarry Lyndon uspokojil Kubrickovu dlouho potlačovanou touhu natočit kostýmní film, znovu stvořit minulost (demiurgický, byť dětinský sen, s nímž si podle mého názoru alespoň jednou pohrával každý režisér). Tento film lze také vnímat z obráceného pohledu jako více prozaickou verzi napoleonské ságy. Příběh mladého ostrovana prahnoucího po moci ý překonal oceány, boje i kontinentální válku, stoupal ve společnosti  se poté poražen vrátil na svůj rodný ostrov. Bonaparte se oženil s Josefínou (která měla dvě děti z předchozího manželství), poté s Marie-Louise (aniž by někdy dokázal donutit evropské soudy tento sňatek uznat). Obě tyto situace připomíná Barryho svazek s Lady Lyndon. Jeho domácí problémy jsou komplikovány společenskými potížemi. A konečně při absenci otce hrál matčin vliv roli nejen na rodném ostrově, ale významně zasáhl i do zvratů jeho osudu na kontinentu. A jeho příjmení mu po svatbě slouží jako křestní jméno, podobně jako se – inverzně – Císařovo křestní jméno změnilo v příjmení po jeho korunovaci.

16.

Barry Lyndon je strukturován na podobném principu opozic ý lze nalézt téměř ve všech Kubrickových filmech (A Clockwork Orange je nejlepším příkladem tohoto principu). Slovy vypravěče: „Barry byl jedním z těch, kdo se narodil dostatečně chytrý na to  získal bohatství, ale nebyl schopen si ho udržet. Energie a kvality é dovedou muže k získání bohatství, jsou často i jeho zkázou.“ Alexův osud je řízen podobnou symetrií. V Dr Strangelove se systémy, vyvinuté k ochraně člověka před destrukcí, obrátily proti svému tvůrci a staly se příčinami jeho zkázy. Obecněji řečeno, Kubrickovi hrdinové jsou pěšáky uvnitř nenapadnutelných strategií é však přesto vedou k jejich záhubě. Do detailu propracovaný plán gangsterů v The Killing zkrachuje v poslední minutě a znemožní jim vychutnat si plody svého snažení. Generálu Mireau je i přes smrtící ofenzívu, jím vyvolaný válečný soud a tři následné popravy stále odpíráno povýšení, po kterém dychtí (Paths of Glory). Nic naplat  Quilty Humberta sleduje a podvádí ho s Lolitou. Nakonec zemře rukou své oběti. A podobně jako Mireau i Jack D. Ripper zjistí  si vlastním vojenským manévrem dal mat a odstartoval celosvětovou zkázu (Dr Strangelove). Ve skutečnosti jsou velcí manipulátoři v Kubrickových filmech často zároveň v zajetí svých vlastních obsesí (včetně paranoidního počítače HAL 9000). Když vypravěč v The Killing charakterizuje Johnnyho Claye (Sterling Hayden), podá nám výstižnou definici typické kubrickovské postavy: „Věděl přesně, kolik mu zabere cesta ke stadionu, parkování i doba, než se dostane na hlavní tribunu.“ Ale logika a preciznost jsou mařeny vášní, nebo nějakým emocionálním vybočením. Kubrickova láska ke strojům možná plyne z jeho obavy ze slabosti člověka. Uvažování těch nejdokonalejších technologických systémů je vždy vydáno na milost chybujícímu operátorovi – a když zkolabuje počítač v 2001, příčina jeho selhání musí být přičtena nějakému člověku na Zemi. Vzhledem k vědomí toho ý je člověk, musel Kubrick přenést svou víru na stroje. Ale jelikož stroje jsou závislé na člověku, může se jejich síla často obrátit proti němu právě díky jeho chybám. Odtud pramení tragický element této dialektiky. Tak jako v Hegelovi se jedná o pohyb z jednoho extrému k opačnému, kde je možnost usmíření či kompromisu vyloučena. Neboť zde není východisko ž by ospravedlnilo chybující vědomí é neúprosně strhává člověka zpět do jeho mizérie a smrtelnosti, do věčné tragédie nezdaru.

(pokračování příště)

přeložil Vítek Peřina

Michel Ciment