Nenápadný zázrak

Sluneční stát Martina Šulíka

Ostrava. Čtyři kamarádi rozdílného věku a značně odlišných povah přišli při hromadném propouštění o práci, a proto se rozhodnou začít podnikat. Za vypůjčené peníze zakoupí nákladní auto a založí stěhovací firmu. Prolog uzavírá montáž záběrů ze svébytného prostředí chátrajících hutí a továren.

Pokud čekáte  Sluneční stát Martina Šulíka hodlá hrát na sociálně-komunální notu, budete zklamáni. Naštěstí. I zatím poslední film slovenského režiséra (například Všetko, čo mám rád, Záhrada, Orbis pictus, Praha očima...: Obrázky z výletu, Krajinka, Klíč k určování trpaslíků) se řadí – ač to tak na první pohled vůbec nevypadá – k sérii malých Šulíkových poetických podobenství o určitém časoprostoru a vlastnostech lidí v něm žijících.

Sluneční stát (potažmo jeho režisér) mate na několika frontách. Mate svým názvem ý se dlouho zdá být čitelnou ironií  divák nakonec při odchodu z kina cítil  z onoho úšklebku vlastně vyvěrá nefalšované lidské teplo (beze stopy po scénáristově perzifláži).

 Sluneční stát Klame též zdánlivě sociální tématikou: ztráta zaměstnání či neveselá finanční situace jsou jen motivicky hybným motorem pro počáteční zrod skupiny různých charakterů ž odlišné vlastnosti i vnímání světa následně Šulík ve své „sluneční“ drobnokresbě zachycuje (nikoliv analyzuje).

Falešnou stopou se zdá být i ostravská lokalizace. Divák (alespoň ten československý) samozřejmě chápe a vidí  se jedná o Ostravu plnou svébytně krásných továrních atributů, rozpoznatelných městských reálií i výborných ostravských herců (od epizodních rolí Norberta Lichého, Vladimíra Čapky či Reného Šmotka až po jednu z hlavních ženských postav v podání Lucie Žáčkové). Ale stejně se neubráníte pocitu  se vše odehrává spíše v abstraktním časoprostoru, byť s konkrétně vymezenými hranicemi. (Podobně je tomu ostatně v Šulíkových filmech často. Jak uvidíme, Sluneční stát má nejen v tomto směru velmi blízko například i k tak odlišnému filmu  je Záhrada.) Ačkoliv by režisér mohl divákům Ostravu omlátit o hlavu v každém záběru či replice, nečiní tak. Kde by se jiní tvůrci rozhodli „vytěžit“ i na české poměry opravdu svérázný a nezaměnitelný chronotop až do posledního kousku uhlí (včetně třebas použití Nohavicových písniček coby backgroundu k onomu obrazovému továrnímu refrénu), Šulík volí opačnou cestu. Spíš než o Ostravu (ostatně jak často jméno města vůbec ve filmu zazní?) se jedná o další uzavřený prostor s typickou a nezaměnitelnou atmosférou, který svou povahou determinuje chování i činy osob v něm se pohybujících.

Kvalita Slunečního státu spočívá v jeho nenápadnosti a řemeslné pokoře. Tvůrci rezignovali na filmařský exhibicionismus a natočili stylově čistý snímek, při jehož sledování vám tanou na mysl výrazy jako decentnost, prostota, všednost, nepřeháněná strohost a syrovost zbavená akcentu. Paradoxně tímto podřízením kamery, střihu i celkové režie vůči prostředí, tématu a ději prokázali tvůrci Slunečního státu své vytříbené vizuální cítění. Stylizovanou výtvarnou lyriku Záhrady nahradila krásná civilní poezie všedního dne.

Sluneční stát I samotným závěrem filmu Šulík jako by navazoval na Záhradu. V obou filmech se divák dočká konce ý se zdánlivě o stupínek nadnese nad předchozí děj. Až nadpřirozeně snovou atmosféru a dění v Záhradě vyakcentuje závěrečná levitace, ve všednodenně strastiplném Slunečním státě si musíme vystačit se spokojeným poskakováním hrdinů na trampolíně v parku. Martin Šulík má zjevně rád poeticky snové tečky o tom  až teď je všechno tak  má být. Alespoň pro tuto chvíli a na tomto místě.

Jak jsem již naznačil, Martin Šulík se zdá být uhranut touhou točit své filmy o určitých vymezených časoprostorech. Jejich velikosti se s přibývajícími tituly v režisérově filmografii postupně zvětšují. Od Záhrady přes Krajinku jsme se nakonec dostali až do Slunečního státu. Kdybych si mohl tipnout, řekl bych  příští Šulíkův film by se mohl jmenovat Vesmír. Už teď se na něj těším.

Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy (ČR – SR , 2005)
Režie: Martin Šulík
Scénář: Martin Šulík – Marek Leščák
Kamera: Martin Štrba
Hrají: Oldřich Navrátil, Igor Bareš, Ivan Martinka, Petra Špalková, Norbert Lichý a další.
95 min., Cinemart