Záblesk geniality

Na okraj jednoho výročí

Jean Vigo byl víc než filmař – byl to okamžik v dějinách filmu ý se nebude nikdy opakovat.
Maximilian Le Cain

Osud Jeana Viga – „prokletého básníka filmu“ – připomíná jeho francouzské literární předchůdce. Po otci anarchista, po matce lyrik zachycoval své spontánní – hravé, smutné i sentimentální – nápady nikoli na kus papíru, ale kamerou na filmový pás. Byl duchovním žákem Dzigy Vertova ž stvrdil spoluprací s Borisem Kaufmanem: vertovovské analytické kino-oko se však u něho proměňuje v intuitivní kino-srdce é více cítí než uvažuje.

Fakt  se Vigův génius naplno projevil v jeho díle, činí toto předčasnou smrtí pouze naznačené dílo zároveň podivuhodně kompaktní a hotové. Básník nedostal příležitost k pádu a mladistvý vzdor ý čiší z každého metru natočeného pásu, není utlumen pozdějšími kompromisy se sebou samým a filmovým trhem. Jednota života a díla – tak dobře známá s dějin literatury – se u filmu poprvé významněji realizovala až v případě Jeana Viga. Vigo nezamýšleně propojil romantismus svých témat s romantismem vlastního osudu a jeho završení – ale tím však zároveň vykopal svému dílu hrob. Přirozeně živoucí dílo tak prošlo postupně všemi typickými stádii pozvolného umrtvování: od obdivné pověsti kultu é se mu dostalo od francouzských cinefilů a která cenzurou zmrzačené filmy vynesla na světlo, přes zavedení prestižní ceny pro mladé filmaře (co na tom  ji získali Godard, Chabrol a další právoplatní dědicové) až po dnešní zařazení do učebnic é definitivně zaklaplo víko rakve.

Atalanta Jenže tady došlo k absurdnímu omylu: Vigo, na rozdíl od mnohých jiných, mezi mumifikované postavy filmových dějin nepatří. Abychom rozkopli víko rakve a znovu pocítili ten „neopakovatelný okamžik“  třeba pošetile ignorovat veškerý humbuk ý se kolem letošního stoletého výročí vytvoří – až na jedno: najít si chvilku a zmizet v nějakém malém zapadlém kinu na Trojce z mravů nebo Atalantě. Kde jinde může zase nevěsta bloudit po nábřeží, kapitán se pro lásku potápět na dno řeky a bláznivý námořník honit po palubě kočky?

Filmy Jeana Viga é se vzpírají každé spořádanosti, vyžadují spontánní činy: promítat, mluvit, psát o nich bez prvotní naivní nevinnosti znamená znovu je pohřbívat. Jednou z takových náhodných, nečekaných souvislostí může být uvedení posledního filmu Wese Andersona Život pod vodou do kin. Nejen voda, lodě, tulácký život námořníků, ale hlavně samotný princip hravosti spojený s tichou melancholií, vnášejí kousek světa Jeana Viga opět do dnešní kinematografie.