Groteskní metafora konzumní (pod)průměrnosti

Skřítek Tomáše Vorla

Tomáš Vorel navázal svým novým filmem na Cestu z města či Pražskou pětku s tím, že moralizovaní zbavil alespoň „slovní doslovnosti“ Cesty a grotesku Pětky protáhl do celovečerní stopáže.

Značně průměrná novácká rodinka posouvá svůj všední život vpřed v nekončícím kruhu: ráno vstát, rozvést celou rodinu po městě na pracoviště či do škol, večer se vypořádat s porcí masa donesenou z jatek, kde pracuje Otec. Matka přendává den co den na kase v supermarketu stále tím samým směrem zboží přes kódovací čtečku (není divu  jí činí problémy zařadit v autě zpátečku) a z monotónního pípaní a permanentního úsměvu už začíná kapánek bláznit… Na stejné povolání jako Otec se již zaučuje i Syn, pouze maličká Dcera je nositelem naděje úniku ze světa všednosti a průměrnosti – k tomu jí pomáhá i Skřítek s image bezdomovce.

Zvolená stylizace „němé“ grotesky byla určitě správným krokem. Ani ne tak pro to  vzniklo, ale co díky tomuto rozhodnutí nevzniklo. Vorel se totiž svou volbou vystříhal konkrétní moralizující doslovnosti Cesty z města á se pohybovala na samé hranici trapnosti, přičemž se jen těžko chce věřit  se jednalo o onu „trapnost coby estetickou kategorii“.

 Skřítek Skřítek se rozjíždí ve velkém stylu: ranní „probouzecí a odjížděcí“ rituál jedné rodiny, tak jak ho známe téměř všichni  vlastně filmem ve filmu a má podobně autonomní funkčnost  například „zpomalená“ existenciální groteska o jednom nepovedeném výletu uprostřed Trojanova snímku Pějme píseň dohola. Vazby na Pražskou pětku snad ani jmenovat nemusím.

Vorel sází jeden povedený gag za druhým, těží maximum z momentu překvapení v úvodu svého filmu, kdy ještě může překvapit diváka téměř vším  ho napadne. Neromantický způsob buzení v podání Matky, beďárová přestřelka před zrcadlem, utržené zrcátko v autě, Matka a její řidičské vlohy… Gagy jsou zde povýšeny na druhou i díky vědomí  se jedná o pravidelné, denně se opakující situace, čímž se dostáváme k základním principům grotesky.

Ovšem po chvíli tento princip Vorel vypotřebuje a začíná vyprávět příběh s jednoduchou zápletkou o nevěře, milostných a potažmo celo-rodinných problémech. Nastupuje Vorel – moralista ý chvílemi přestává točit grotesku o svým způsobem neveselých věcech, ale točí smutný příběh s použitím groteskní stylizace (tj. zrychlování, zpomalování záběrů, deformace hlasů, karikující způsob herectví atd.). Zároveň se však nevzdává komických čísel všech spřízněných „sklepáků“, stejně jako efektního kontrastu ý je vytvářen všudypřítomným naturalismem (a brutalismem) – od prostředí jatek, přes divoké jízdy autem Matky či její rvačku v hypermarketu až po nuance typu skok dítěte z okna či Skřítkovo nakopávání zadků.

SkřítekNevěra Otce (Polívka) je „podkreslována“ vskutku nečekaně naturalistickými záběry z masokombinátu. Naopak milostné problémy Syna (Vorel junior) dostávají do vínku (dnes již nutně) zhulenou optiku vykouřené trávy (aniž by se to významově odrazilo v samotném filmu – že by třeba Syn po jointu měl onen prasečí sen  jeho Otec, či se právě poté rozhodl skočit z okna, nebo zdánlivě jen díky tomu uviděl Skřítka – nic z toho se neděje. Joint je i v tomto filmu povinný módní doplněk bez dalšího opodstatnění ž funkce je čistě ilustrativní…). Matka (výtečná Holubová) zase vyfasovala prostředí hypermarketu, v němž rozehrává samostatná čísla, u nichž sice není zrovna zřejmé, zda její psychice více škodí pracovní prostředí či manželská krize, ale které se svou mrazivou působivostí dostávají na roveň civilizačním obžalobám esejí G. Reggia (byť v hrané obdobě). A za čtvrté - fantazijní svět Dcery (Marhoulová) á se přátelí s podivným Skřítkem, díky němuž vidí a vnímá věci jinak, než „obyčejní“ dospělí. I proto jsou Dcera a Skřítek v závěru zachránci krachující rodiny. I v rámci této roviny staví Vorel na metodě kontrastu, pohádkovost a lyričnost dětské fantazie stojí proti omšelé (eufemismus) vizáži i nečekanému chování Skřítka ý umí leckoho i pěkně nakopnout do zadku.

Z celého filmu mám pocit  by nám toho chtěl Tomáš Vorel říci více a více způsoby, než unesl zvolený rámec celovečerní grotesky. Opravdu by neškodila větší ochota ke střihu ý by však musel být veden s dramaturgickým opodstatněním, nikoliv jenom z důvodu zkrácení snímku. Především epizody skejtařů Syna a Vietnamce celý film retardují a právě v těchto chvílích si divák nejvíce uvědomí  když si postavy povídají všelijak deformovaným hlasem, nemusí se ještě ani tak jednat o grotesku  jen o film ž scenáristovi usnadnil režisér práci. Stejně tak role samotného Skřítka působí nedotaženě, trochu zmatečně a ve výsledku tudíž skoro nadbytečně.

V půli recenze jsem se rozohnil na téma „módní joint v současném českém filmu“. Chtěl bych závěrem vysvětlit  nejsem žádný zapřísáhlý bojovník proti trávě. Po zhlédnutí leckterého českého filmu z posledních let bych dokonce nějakým tím jointem pro zlepšení nálady vůbec nepohrdl … To naštěstí nebylo třeba v případě Skřítka ý i přes řadu drobných výhrad dává naději když ne české kinematografii, tak určitě tvorbě Tomáše Vorla.

Skřítek (ČR, 2005)
Scénář a režie: Tomáš Vorel
Kamera: Marek Jícha
Hudba: MIG 21
Hrají: Bolek Polívka (Otec), Eva Holubová (Matka), Tomáš Vorel ml. (Synáček), Anička Marhoulová (Dceruška) a další.
100 min., Warner Brother