Sólo pro čtyřruční klavír

Melinda a Melinda Woodyho Allena

Pokud platí  Manhattan zastupuje ve filmech Woodyho Allena celý svět s jeho vrcholy i propastmi a že Boha nahradil psychiatr, pak je Melinda a Melinda logickým pokračováním jeho předposledního snímku Cokoliv. V něm se zdálo být zhroucení veškerých jistot definitivní, neboť po dlouho mlčícím Bohu se tentokrát odmlčel také psychiatr. Avšak starý klaun musí hrát dál svoji hru že svět se točí a na Manhattanu stále ještě proudí život. Psychiatr ý nahradil Boha, tak byl nahrazen hercem. Fraška je dokonána v okamžiku, kdy už ani herec nemůže předstírat psychiatra že je všemocným producentem určen k věčnému údělu dabování reklam.

 Melinda a…	Melinda

Po Cokoliv pokračuje také Allenův odklon od amerických filmových žánrů (detektivka, krimi, film noir) směrem k oproštěným velkým formám dramatu. Celý princip Melindy a Melindy je postaven na jednoduché kombinaci komedie s tragédií – tedy žánrů ým se Allen věnoval samostatně v 70. a 80. letech. Nyní byly oba sjednoceny pod střechu jednoho vyprávěcího tvaru, aniž by došlo k jejich prostému smíchání do podoby tragikomedie. Nikoli – Allenova stavba je rafinovanější. Její základ tvoří typicky allenovští vypravěči nad sklenkou vína v dobré restauraci – jeden je zástupce komického přístupu k životu, druhý naopak tragického – a každý po svém rozvádí jednoduchou zápletku o ženě á znenadání vtrhne do společnosti přátel usazených kolem večerní tabule. Existují tedy dvě Melindy – tu první dovede její romantismus k tragédii, druhou k romantické komedii. Obě jsou ryzím výplodem imaginace, umělým světem ý však odráží skutečné životní postoje. Woody Allen se tak nechává unést samotnými možnostmi vyprávění, vlastní formální kompoziční hrou. Komedie se v pravidelném rytmu střídá s tragédií, ale postupně se jejich žánrové prvky začnou prostupovat natolik, až nakonec vyústí v tragikomický výsledek – přestože oba příběhy zůstanou paralelně odděleny, ve svém vyznění se podobají jeden druhému. Allenova vyprávěcí suverenita tak dosáhla nového výrazu, do určité míry zahrnujícího když ne předešlou tvorbu jako celek, tak alespoň dva základní přístupy k ní. Scenárista a režisér v jedné osobě nás rozesměje a zároveň odmrští na dno a přitom nezapomene podotknout  se stále jedná o uměleckou stylizaci. A právě tento mile formalistický aspekt je na celém filmu nejpozoruhodnější. Woody Allen v Melindě a Melindě posouvá divácký zájem od významové roviny směrem k samotnému formálnímu uspořádání. Tento princip abstrakce se zde více než dříve spojuje s hudbou, pro Allena vždy důležitou. Film tak upozorňuje na svoji estetickou výlučnost a vzdálenost od ideologie á je od něho často vehementně vyžadována (to je možná také důvodem rozporuplného přijetí tohoto snímku). Hudba je v Melindě a Melindě dvojího charakteru: smyčcová „vážná“ moderna Bartókova a uvolněný jazz – každý odpovídá zvolenému žánru tragédie či komedie a zároveň hudebnímu principu filmu. Kompoziční postup přechodu (mezi žánry, postavami, náladou) se pak v hudební stopě utváří pomocí rozvolnění melodické linky a změny dvojruční hry na klavír v čtyřruční a naopak. Tento prvek je nakonec vyjádřen přímo v obraze jednajícími postavami (v obou příbězích), a tudíž jako dějový motiv vypovídá o jednotě a rovnováze použitých prostředků tohoto malého filmového preludia.

Melinda a Melinda (Melinda and Melinda, USA 2004)
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Vilmos Zsigmond
Hrají: Radha Mitchell (Melinda), Chloë Sevigny (Laurel), Johnny Lee Miller (Lee), Will Ferrell (Hobie), Amanda Peet (Susan) a další.
100 min., Bontonfilm