V rámci letošního ročníku Febiofestu byl promítnut také poslední film veterána africké kinematografie Ousmana Sembeneho. Na rozdíl od některých komerčněji laděných novinek é Febiofest nabídnul v předpremiéře a jež jsou připraveny k uvedení do širší distribuce, se tento snímek českým kinům vyhne. Přesto – i divák ý se nemohl festivalu osobně zúčastnit, nebyl tohoto vpravdě dramaturgického počinu ukrácen. Hodně diskutovaný a aktuální film totiž u příležitosti pražské přehlídky pustila na svém druhém programu Česká televize. I když tím předběhla a narušila zavedenou praxi (vždyť v některých zemích – často i těch kinematograficky nejvyspělejších jako Francie – běží v kinech až v těchto dnech), přesto alespoň částečně naplnila svoji veřejnoprávní a kulturní roli á z pohledu filmového dění v posledních letech notně pokulhávala.
Moolaadé se poprvé představil v loňské canneské paralelní soutěžní sekci Un certain regard v ostré konkurenci (Kiarostami, Jacquot, Šahín) vyhrál. Pozornost porotců a následně kritiky – zejména americké – si získalo už samotné, notně vyhrocené téma ženské obřízky. Výsadou Sembeneho pojetí ovšem je k tomuto problematickému a citlivému tématu nepřistupuje zvnějšku – z předem připravených ideologických pozic a nesnaží se z něho vytlouct politický i komerční kapitál. Také divácká očekávání zhýčkaného euroamerického publika, médiemi nasměrovaného k výstředním výpovědím, musí projít ostrou zkouškou vlastní zkušenosti á posune zažité stereotypní percepční mechanismy. Film totiž prezentuje „jiný pohled“, ale zároveň je vytvořen natolik vyzrálým filmařem ý nemá zapotřebí lichotit západnímu diváctvu podbízivými turistickými momentkami z exotické krajiny. Vyjádření aktuálního tématu pomocí záměrně nevzrušivé formy přináší neotřelý a obohacující zážitek.
Sembenemu se tak podařilo uskutečnit další krok v rámci kinematografie subsaharské Afriky, oscilující mezi protipóly venkov – velkoměsto. Na jedné straně je zde tradiční vesnice – časoprostor ý v sobě odhaluje hloubku archetypu a směřuje spíše ke kontemplativnímu obrazovému uchopení. Kmenová komunita obklopená průmyslem nedotčenou přírodou se řídí zákony, vyplývajícími z přírodního způsobu života: společenský i náboženský rituál jsou v nedílné jednotě. K nim patří i dílčí zákony obřízky a práva na azyl (tzv. moolaadé) é ale stojí jako narativní základ filmu ve vzájemně konfliktní opozici – k ní ovšem dochází až po střetu s druhým, vůči vesnici vnějším, časoprostorem. Zákony přírodního života fungují potud, pokud zůstává jeho svět do sebe uzavřeným, samostatným a jediným. Tento venkovský způsob života se svým pevně zakořeněným řádem neznajícím potřebu změn (neboť nemají opodstatnění) nachází dále své kinematografické vyjádření ve statické kameře a dlouhém záběru. Takovýto film pak tíhne k minulosti či nadčasovosti, v mezních formách k poetickému velebení bohatosti africké kultury é je pro západního diváka pokušením spočívajícím v záměně kontemplativních záběrů za ony turistické momentky.
Druhým zmíněným protipólem je časoprostor velkoměsta ý naopak afričtí tvůrci využívali k odklonu od poetizace a k záměrnému upozornění na současnou sociálně-politickou problematiku regionu. Dynamický civilizační pohyb dnešní Afriky se tak často odehrával buď přímo ve městě, nebo na cestě mezi městem a venkovem. V případě Moolaadé je však zasazen do časoprostoru vesnice ý se vnitřně rozpadá a ve svých průrvách nechává vstoupit časoprostoru vnějšímu. Ten však není omezen pouze na velkoměsto, ale má mnohem širší vymezení – je jím celý globalizovaný svět ý pronikl i do malé zapadlé senegalské vesničky. Dynamika ž nabourává pevný řád archetypu vyjádřena nejlépe pomocí mizanscény: ta se sice konkrétně omezuje pouze na zobrazení vesnice a jeho nejbližšího okolí (explicitní časoprostor), ale pomocí jejích prvků – zvláště kostýmů a rekvizit – podává výpověď o všeobjímající globalizaci (implicitní časoprostor v jeho dílčích projevech). Tak do uzavřeného přírodně-náboženského světa pomocí moderní technologie (rádio, automobil) proniká civilizace úplně jiného řádu á nutně tento svět promění. Sembene tedy pomocí jednoduché narativní (matka odmítající dát svou dceru k obřízce po té byla operována ve městě, a student, přijíždějící z Paříže s ochotou vzít si za manželku „nečistou“) a stylistické (mizanscéna v kombinaci s prací kamery) výstavby odhaluje bolestné souvislosti civilizačního pohybu dnešní Afriky – zasahující všechny složky společnosti a přírody. Význam Moolaadé tkví právě v tom se podařilo spojit komplexnost těchto vztahů s nekomplikovaností formy. Sembene do rámce jednoho omezeného, ale vnitřně otevřeného časoprostoru vesnice soustředil množství prvků ve vzájemně napjatých vztazích (venkov x město, Afrika x globální svět, tradice x modernita, patriarchát x matriarchát, izolace x komunikace, totalita x svoboda atd.), aniž by došlo k přehlcení formy. Sembeneho rukopis – nejen v jeho filmech, ale i knihách – vyplývá z obyčejnosti a zároveň velkoleposti přímočarého gesta. Je v něm kus přirozenosti a přírodnosti ý přetechnizovaný a přeracionalizovaný Evropan postrádá a po kterém občas žíznivě zatouží. Něco z bezprostřednosti tance matek za život svých dcer ý Sembeneho herečky nehrají, ale prožívají.
