Trojitý agent

Poslední film legendy francouzské nové vlny Erica Rohmera vychází  je u mistra běžné, ze stabilních tvůrčích předpokladů. Pro jeho odpůrce je to zpráva špatná, pro příznivce naopak výzva že Trojitý agent je v minimalistických rohmerovských měřítcích menší změnou, krůčkem na neznámou půdu. Pro ostatní je to příležitostí vidět  točí člověk ému bylo letos 85 let.

Rohmer je znám především svou dvacítkou konverzačních komedií, točených s minimálními náklady a doslova „nezávisle“ na čemkoliv. Tyto filmy jsou formálně velice podobné a na první pohled možná stejné, na ten druhý jsou dokonalou freskou lidských vztahů od 60. let v balzakovkém duchu. S lehkostí a nevážností pojednávají každý mírně jinak o láskách, o jejích hledání a ztrácení. Je obecnou pravdou  Balzaca člověk docení až po přečtení několika románů (nejlépe celého díla), to se však českému fanouškovi v Rohmerově případě poštěstí, až zde bude jeho tvorba kompletní.

Rohmerovy vzdušné letní komedie však pro něho nebyly oddechovou záležitostí (jako je tomu u jiných tvůrců), ale naopak hlavním zaměstnáním. Rohmer si za svou dlouhou kariéru dopřál pauzu pouze dvakrát: ve druhé polovině 70. let, kdy natočil dvě vysoce formalistické literární adaptace Markýza z O. (1976) a Percival Galský (1979) a po dvaceti letech, kdy natočil Angličanku a vévodu (2001) a nejnověji Trojitého agenta (2004). Rohmerův „oddechový“ paradox spočívá v tom  se jedná – na rozdíl od snímků ze současnosti – o velice dramatické a často tragické příběhy.

 Trojitý agent Trojitý agent podobně jako Angličanka a vévoda pojednává o období před příchodem vyhrocených dějinných událostí (jakobínská fáze Francouzská revoluce v případě Angličanky a vévody a druhá světová válka v případě Trojitého agenta). Rohmer vystavěl tyto dva filmy na základě pravidel thrilleru, v případě Trojitého agenta  již název napovídá, se jedná o thriller špionážní. Přesto musíme tyto filmy chápat v rámci žánru velice volně. Rohmer se nezajímá o akci, ale koncentruje se na lidské osudy, resp. – jak je u něj zvykem – na dlouhé dialogové scény, v nichž se o akci á se odehrála mimo scénu, pouze mluví.

Všechny čtyři historické filmy jsou podřízeny silné obrazové stylizaci. Trojitý agent je však z nich tím nejprostším: předkládá sice nádhernou dobovou dekoraci městských bytů předválečné Paříže, ale nepřináší žádnou formální inovaci jako Percival Galský (divadelní stylizace) nebo Angličanka a vévoda (nahrazení dekorací počítačovou simulací dobových obrazů).

K čistě estetickým záměrům přibývá podobně jako v Angličance a vévodovi téma politické. V Trojitém agentovi je Rohmerův vždy preferovaný důraz na každodenní maličkosti a běžné lidské problémy upozaděn a do popředí vystupují dialogy čistě politické, v nichž ústřední manželská dvojice nebo jejich přátelé řeší napjatou politickou situaci.

Rus Fiodor (Serge Renko) a Řekyně Arsinoé (Katerina Didaskalu) jsou manželé. On je tajným agentem ý je zapleten do vysoké diplomacie, ona je malířkou á většinu času tráví doma. Rohmer vždy zdůrazňoval ženský svět, a proto se také většina děje odehrává doma, tedy v hlavním životním prostoru Arsinoé. Fiodor před Arsinoé musí utajovat své cesty do Berlína ž ji trápí a snaží se tak se svým manželem vyřešit mírně neupřímný stín jejich jinak idylického vztahu. Za touto její idylickou představou se však odehrávají napjaté a složité diplomatické boje ž vyústění nemůže ani jeden z manželů znát. Fiodor se k Arsinoé vrací jako duch z jiného světa a jen divák ví  asi vypadá svět jeho druhé osobnosti.

 Trojitý agent Podobně jako v Angličance a vévodovi události v závěru nabudou překvapivých rozuzlení, ovlivněných nelehkou dobou. Snad si jinak optimistický Rohmer tato období krize svého národa vybírá  byl donucen dát svým filmům i tragičtějších rozměrů. Ačkoliv je druhá polovina filmu podřízena nutnostem špionážního žánru (Fiodor je pronásledován, přátelé se mění v tajné agenty  kolegové jsou unášeni), první si zachovává pro Rohmera typické črty lehkosti. Zejména důrazem na malířství é je představované Arsinoé. Arsinoé je v době kubismu malířkou krásných barevných obrazů s postavami obyčejných lidí a dětí, zatímco jejich sousedé, s nimiž se přátelí, jsou příznivci Picassa a Bracquea. Rohmer si neodpouští jemné narážky, kdy pravoslavní Fiodor a Arsinoé (v bytě mají ruské ikony – tedy opět figurativní malířství) odmítají abstrakci avantgardy a přirovnávají ji k umění komunistů (s nimiž jejich sousedé sympatizují). V dobových dokumentech vidíme monstrózní Picassovu Guernicu jako symbol (i jako rezignace na realistickou figurativní malbu) světa hroutícího se do zkázy, k němuž stojí v protikladu obrazy Arsinoé připomínající Renoirovu idylu fin du siecle.

Ačkoliv má Fiodor mimo záběr kamery pravděpodobně velmi dobrodružný život, v záběru jej Rohmer prezentuje vždy usazeného v ušáku v jejich elegantním bytě, čtoucího noviny a komentujícího politiku za přizvukování své ženy. Tato rodinná idyla je narušována náhodnými zprávami, v nichž se Arsinoé dozvídá o mužově druhé osobnosti (jež si žádá jeho povolání agenta).

Vedle jasné stylistické revolučnosti předchozích „oddechových“ filmů (zejména Angličanky a vévody) v Trojitém agentovi tato tendence mizí a Rohmer se kloní k běžnějšímu postupu dobového historického filmu. Až akční dramatičnost Angličanky a vévody je zjemněna a ilustrována pouze v mírných nuancích podrážděnosti Fiodorovy ženy á svého muže doslova vyslýchá  jí řekl o své práci agenta.

Rohmerův film je i přes svou dobovou stylizaci možná ještě méně nápadný než jeho dvacítka „nezávislých“ filmů. Psychologická kresba postav, ke které Rohmer vždy využíval předmětů, okolí ým se obklopují, a zejména samotného jejich jednání, se v Trojitém agentovi stává díky pečlivé dobové sondě do politické problematiky více zastřenou že není přímo spojena s aktuálním světem a divákovi ý nezná podrobně předválečnou politickou situaci, může mnohé uniknout. Rohmer zároveň staví do ostrého protikladu světové události mimo scénu (prezentované na dobových dokumentech) ž součástí je Fiodor, a svět krásných bytů, milých lidí, přátel a vroucí, ač bezdětné, lásky Fiodora a Arsinoé. Je typem precizního filmaře, v jehož díle smysl pro realistickou poctivost nezabíjí životní spontaneitu. Jako takový zasluhuje naši maximální pozornost.